Rozhovor s Dagmar Českou: „Za nálepku „romantický“ nejsem úplně ráda. Romantika není hlavním tématem knihy.“

Dagmar Česká je relativně novou tváří na tuzemské knižní scéně  ač se autorce zadařilo v několika literárních soutěžích (její povídky se umístily např. ve sbornících Praha ve 100 slovechPoslední uzel či Adventní kalendář na dlouhé zimní večery), v širší povědomí vešel až její románový debut Uteč! (vydalo nakladatelství Fragment, recenze) a příběh Hanny a Jaye, odvážné slečny a drsného motorkáře, si již stihl najít spousty spokojených čtenářů. 

Jedná se však o pouhou fikci, nebo osobní zpověď? To a mnohem více se dozvíte v následujícím rozhovoru, za jehož poskytnutí (včetně fotografií) velice děkujeme paní České.


Z archivu autorky

Vaše prvotina Uteč! pojednává o dobrodružné výpravě za znovuobjevením svého já. Co Vás vedlo k jejímu napsání? Čelila jste snad v životě podobným problémům jako hlavní hrdinka Hanna?

To ne. I já jsem si, asi jako každý dospívající člověk, musela projít fází hledání sebe sama, nikdy jsem to ale neřešila takhle radikálně. Také jsem se nikdy nedostala do situace, která by to vyžadovala. Za hodně velký přelom v chápání svých možností a schopností ale považuji cestování po Velké Británii, kam jsem vyrazila v 17 letech a pak ještě dvakrát. Nikdy jsem nebyla úplně sama, ale bylo to poprvé, co jsem byla tak daleko od domova bez „dozoru“ někoho dospělého. Ne všechny situace, kterým jsme museli čelit, byly příjemné, ale právě díky nim jsem zjistila, co všechno dokážu zvládnout. Uvědomila jsem si, že už nepotřebuju dál vodit za ručičku, a dodalo mi to sebevědomí, které člověk potřebuje, aby se mohl osamostatnit. Takže v přeneseném slova smyslu by se dalo říct, že jsem vycházela ze svých vlastních zkušeností – jen jsem tomu dodala trochu víc napětí a šťávy, aby to bylo čtivé a inspirativní.


Nakladatelství knihu označuje za young adult romantiku. Souhlasíte s tímto zařazením? Jak byste případně povahu příběhu a jeho cílovou skupinu charakterizovala vy?

Cílovou skupinu jsem řešila poměrně dlouho, protože jsem prostě napsala román tak, jak jsem to cítila, a nějakou škatulku jsem začala hledat až ve chvíli, kdy jsem ho chtěla poslat do nakladatelství. 

Oficiálně jsme se dohodli na žánru new adult, který má oproti young adult trochu starší hrdiny a není tak svázaný v otázkách zobrazování sexu a násilí, kterými můj román úplně nepřetéká, přesto mi redaktorka vysvětlila, že pro young adult by se některé scény musely hodně zjemnit. Řekla bych ale, že tahle „škatulka“ je v českém prostředí ještě příliš nová a tak ho většina prodejců řadí pod young adult. Až při komunikaci s některými recenzenty jsem dostala ještě podrobnější nálepku, a to new adult heavy contemporary, což už je podle mého pro většinu neknihomolů nerozluštitelné. 

Každopádně se jedná o román, který řeší současné problémy společnosti, není úplně sluníčkový, proto to slůvko heavy, a je určený pro čtenáře ve věku zhruba od 15 do 35 let. Tak ho vnímám já. Za nálepku „romantický“ nejsem úplně ráda, protože i když tam nějaká ta romantika je, není to hlavním tématem knihy a hodně lidí, kteří si to s tou představou přečtou, je pak rozpačitých při jeho hodnocení. 

Zdroj: archiv autorky

Děj knihy se odehrává v Americe... Cestovala jste v minulosti za Atlantik a nasbírala tam inspiraci?

Nikdy jsem ve Spojených státech nebyla, ale od dětství po tom toužím. Ne po nějakém týdenním výletu, ale po několikaměsíční cestě skrz jednotlivé státy. Fascinují mě právě jejich národní parky a úžasné přírodní scenérie. Kvůli tomu jsem při psaní Uteč! věnovala opravdu hodně času rešerším, prolézání map, fotografií, informací… Troufám si říci, že jsem byla velmi důsledná a z hlediska reálií, vzdáleností, typologie krajiny, podnebí a podobných věcí by tam neměla být příliš velká bota. Vlastně jsem si prostřednictvím psaní tak trochu plnila svůj sen.


Do svého románu jste mimo jiné zapracovala i několik společenských témat (rasismus, domácí násilí aj.). Měla jste tyto oblasti předem v plánu probrat, či spíše během procesu psaní přirozeně vyplynuly v kontextu postav a prostředí?

Vůbec jsem neměla představu, co na mě čeká. Na začátku stála Hanna a její touha vymanit se z pout, která ji celý dosavadní život omezovala. A pak také Jay, člověk s minulostí, která, pokud bychom brali v potaz jen strohá fakta, je jen těžko odpustitelná. Primárně jsem chtěla ukázat dvě věci: jak je důležité najít svoje místo v životě a že by se kniha nikdy neměla soudit jen podle obalu. Ty ostatní věci přišly v průběhu. Jayova minulost se pořád komplikovala, Harold mi začal pracovat ve vězení a Hanna našla svoje uplatnění úplně jinde, než jsem původně čekala.


Začínala jste jako žurnalistka. Pomohla vám tato zkušenost v tvůrčím rozvoji?

Rozhodně. Vypsala jsem se a to považuji za jednu z nejdůležitějších věcí pro každého začínajícího spisovatele. Dřív jsem si psala jenom do šuplíku a vlastně jsem vůbec netušila, zda je to dobré a jestli by to bavilo někoho číst. Díky mnoha a mnoha napsaným článkům jsem si upevnila sebevědomí, za velký zlom ve svém tvůrčím procesu pak považuji setkání s podobně smýšlejícími lidmi. To mě zase utvrdilo v mém přesvědčení, že dokážu vybudovat příběh, který má hlavu a patu a nese v sobě i nějaké to poučení.

Zdroj: archiv autorky

Jak těžké je skloubit dráhu spisovatelky s rolí matky?

Mateřství zabere hodně času, takže jakákoliv „kariéra“ musí jít trochu stranou. Byla období, kdy jsem mohla psát poměrně dost, teď momentálně na to nemám čas skoro vůbec. To je ale jen přechodný stav, který se doufám zase brzy zlepší. Je důležité si umět stanovit priority – psaní se mnou snad zůstane ještě hodně dlouho, zato děti vyrostou a nikdy už nebudu mít možnost se vrátit zpátky v čase a prožít jejich dětství znovu. Takže se snažím o rovnováhu. Psaní je pro mě velmi důležité, jeho prostřednictvím se realizuji, a když si k němu nemůžu dlouhou dobu sednout, strádám. Jen to teď v současné chvíli prostě není ten úplný top, to číslo jedna, kvůli kterému bych zanedbávala všechno ostatní.


Na české literární scéně působí i vaše skoro jmenovkyně Dagmar Čechová. Nestává se vám někdy, že si vás a vaše díla čtenáři pletou?

Žádnou vtipnou historku k tomu nemám, ale věřím, že časem nějaká určitě vznikne. Dagmar Čechová pro mě není jen skoro jmenovkyně, je to především moje velmi dobrá přítelkyně, které v oblasti tvůrčího psaní vděčím za mnohé. Když potřebuju zamakat, jedu právě na její chatičku, kde trhám rekordy v počtu slov. Vždycky si na mě udělá čas, když potřebuji vyřešit nějakou unikající zápletku, a díky ní mám mnoho přátel-psavců, mezi kterými se cítím vždycky jako ryba ve vodě. Naše knihy si nejsou vůbec podobné, každá píšeme jiným stylem a volíme si úplně jiná témata, ale kdyby si nás někdo spletl, rozhodně by mě to potěšilo. Přestože jsme každá svoji první knihu psala v trochu jiném čase a do nakladatelství šla v úplně jinou dobu, obě vyšly asi s týdenním odstupem, takže jsme v knihkupectvích i dost často vedle sebe.

Zdroj: archiv autorky

Je žánr, ve kterém se nese vaše kniha, rovněž váš nejoblíbenější? Co ráda čtete? 

Z hlediska žánrů nejsem zas až tak vybíravý čtenář, dost záleží na tom, jakou mám náladu, ale kdybych musela vybrat nějaké číslo jedna, určitě by to byly knihy s přesahem, nečernobílými hrdiny, kteří řeší složité životní situace a v průběhu knihy prochází nějakým vývojem. Neholduji ultimátním happyendům a mám ráda dramata. Jak ale opakuji pokaždé, mou spisovatelskou modlou je Stephen King, miluju jeho práci se slovy, jeho pointy, co drží čtenáře v napětí až do poslední věty, i jeho syrové a realistické postavy, které dokážou překvapit. Jediné, co příliš nečtu je fantasy (kromě Harryho Pottera), ale při posledním nákupu knížek jsem si domů přinesla i Na kraj světa od Thea Addaira, tak třeba ještě změním názor ;).


Máte nějakou dobrou zprávu pro fanoušky, kteří si Hannu s Jayem oblíbili natolik, že by uvítali pokračování? Nebo se na obzoru rýsuje zbrusu nový námět?

Námětů mám vícero, ale to, co mně teď nedává spát, je právě pokračování Uteč!. Bude mít jiného hlavního hrdinu a zatím bych řekla, že to bude o maličko víc akčnější a napínavější. Asi je to poprvé, co to teď veřejně prozradím, ale co už – kniha se bude odehrávat zhruba 20 let po událostech prvního dílu, hlavní hrdinkou bude Hannina dcera a čtenář si s ní bude postupně skládat do kupy střípky událostí, které se odehrály v minulosti.


Zdroj: archiv autorky




Komentáře

Okomentovat