Rozhovor s Josefem Brodilem: „Český knižní trh vnímám dosti negativně.“

Josef Brodil, vlastním jménem František Brázdil, je autorem tří románů (Vzdušný zámek, Nápady průměrného inteligenta, Ostaš) a nově také majitelem Vydavatelství Brázdil – Knihy nezávislých autorů. To kromě jeho tvorby dává prostor i ostatním českým autorům, kteří z nějakého důvodu nemohou nebo nechtějí vydávat u nakladatelství zavedených značek.

S panem Brodilem jsme si povídali nejenom o jeho dílech a nakladatelství, které nedávno založil, ale také o knižním trhu obecně a možných nástrahách, na něž by si měli dát pozor (nejen) začínající autoři.

Tímto mu ještě jednou děkujeme za rozhovor.

Zdroj: FB Knihy nezávislých autorů

Jak dlouho vám trvalo, než jste našel nakladatele pro vaši prvotinu?

Asi rok jsem bezúspěšně hledal nakladatele sám. V podstatě to byla pro mě velmi frustrující činnost, protože jsem se styděl za oslovované pracovníky a majitele různých nakladatelství. Většinou nebyli na kontaktních adresách dostižitelní. Ti, které se mi podařilo oslovit, se buď vymlouvali, že mají ediční plán naplněn na několik let, nebo navrhovali odklady typu: „Teď toho mám moc, zavolejte po žních“, případně „až po švestkách“, a když jsem jim ve stanoveném termínu volal, už si nic nepamatovali nebo hledali další odklady a výmluvy. Žádný mě nikdy přímo neodmítl, ale také neprojevil sebemenší zájem se na rukopis alespoň podívat. 

Mohu říct, že za třicet roků soukromého podnikání ve strojírenství jsem se s takovým morálně ubohým chováním nesetkal, jako v této „kulturní“ branži. Pak mi zasvítilo světlo na konci tunelu. Narazil jsem na agenturu, která slibovala vydání zajistit. Po dvou létech nulových projevů jakékoliv činnosti ze strany agentury jsem to už nevydržel, smlouvu vypověděl a našel si nakladatelství Klika, kde jsem vydal knihu vlastním nákladem. Svůj úkol splnili. Knihu vydali, větší část nákladu dostali do distribuce a práci si nechali kompletně zaplatit. Pak se nade vším zavřela voda. V průběhu tří let od vydání jsem dvakrát dostal nějaký pakatel, všichni knihkupci mají román v nabídce, ale jak to s prodejem vypadá, nevím, protože nakladatel drží distribuční práva a já mám jedinou povinnost, dát mu 10 % z prodeje. Takže lze konstatovat, že jsem nakladatele v pravém slova smyslu nenašel.

Jak byste popsal vaši tvorbu čtenáři, který o ní slyší poprvé? Pro koho je hlavně určena?

Moje tvorba není žánrově ani tematicky vyhraněná a nezaměřuji se ani na konkrétní čtenářskou skupinu. Dá se říct, že moje knihy jsou určeny těm, kteří mají chuť si je přečíst. Tvořím spontánně, podle okamžitého nápadu. Příběhy zasazuji do konkrétních historických kulis, věnuji pozornost charakterovým vlastnostem hrdinů, nezapomínám na fantazii, romantiku, dobrodružství a lásku. Vyznávám názor, podložený zkušenostmi, že čím více je v knize ověřených skutečností a faktografie, tím méně je v ní umělecké tvorby a dílo zapleveluje upachtěné popisovačství.

Máte nějaké literární vzory, které vás při psaní inspirují?

Ne. Alespoň ne vědomě. Inspiraci hledám ve vlastní fantazii. Pokud bych měl jmenovat některé autory, kteří mě v mládí nejvíce oslovili, určitě by ve výčtu nechyběl Hašek, Steinbeck, Remarque, London, Feuchtwanger, ale také Tolstoj, Turgeněv, Jirásek, Šolochov, Dumas, Maupassant, Puškin a další a další.

Zdroj: archiv autora

Letos jste vydal svůj třetí román, který nese tak trochu záhadný název Ostaš. Můžete nám přiblížit, co Ostaš vlastně je a co se pod tímto názvem skrývá za příběh?

Ostaš je stolová hora poblíž Police nad Metují s nádherným skalním labyrintem. Tamní přírodní scenerie mě velmi oslovila. Pátral jsem po původu jména vonícího romantikou a zjistil jsem, že jeho nositelem je jen přírodní útvar. Proto jsem se rozhodl, že mu vtisknu také lidskou dimenzi.

Do kterého z románů jste dal nejvíc ze sebe, ať už se jedná o vaše zkušenosti, názory, pohled na svět, nebo osobnostní rysy?

Domnívám se, že to byla moje prvotina, Vzdušný zámek, která měla být původně autobiografickou výsečí z mého podnikatelského života v devadesátých létech minulého století. Teprve poté, co mi mladý redaktor v jednom brněnském nakladatelství ohodnotil ukázku z knihy prohlášením, že „každý život nevydá na román“, jsem si v duchu řekl: „Chcete román, budete ho mít!“ a napsal jsem smyšlený příběh. Problém je v tom, že mě od té doby popisování pravdy nebaví. Tak vznikly další dva romány, ale i v nich se samozřejmě promítají mé životní postoje, názory a osobnostní rysy.

Vaše knížky vyšly poměrně rychle za sebou. Máte šuplík plný rozpracovaných nápadů, nebo vám jde psaní tak od ruky, že vám na napsání díla stačí pár měsíců?

V šuplíku mám jen pár povídek z dávných dob. Krátké termíny mezi vydáními jednotlivých knih jsou optický klam. Vzdušný zámek jsem dopsal v závěru roku 2014, vydal až 2017. V mezidobí jsem stvořil Nápady průměrného inteligenta a Ostaš vznikl v posledních třech létech. Píšu nejdéle hodinu denně, ráno od půl sedmé do půl osmé, a to ne každý den. Když mě políbí múza, jsem schopen za hodinu napsat i 600 slov. Texty opravuji málo a zpravidla až při následné korektuře. Z toho vyplývá, že napíšu padesát až šedesát tisíc slov za rok, takže na román o 250 stranách A5 potřebuji asi dva roky.

Který z románů se vám psal nejsnadněji a který si naopak vyžádal nejvíce zásahů a přepisování?

Nejobtížnější byl Vzdušný zámek. Jeho syrový text obnášel asi 650 000 znaků a v konečné formě jich zůstalo jen asi 480 000. Ostatní jsem při textové korektuře vymazal. Nápady průměrného inteligenta jsem ze sebe místy sypal jako kulometnou palbu a mazal jen asi 20 000 znaků. U Vzdušného zámku jsem trpěl nováčkovskou nerozhodností a v Ostašovi jsem se příliš bořil do mé milované historie.

Zdroj: archiv autora

Víte hned na začátku, k jakému závěru chcete knížku směřovat, nebo se necháváte vést postavami a jejich rozhodnutími?

Zpočátku jsem se snažil dělat nějakou osnovu, ale brzy jsem takovou činnost vyhodnotil jako ztrátu času, protože nejpozději na následující straně bylo vše úplně jinak a já si uvědomil marnost svého počínání. Největší kouzlo nacházím právě ve spontánní tvorbě příběhu. Při tom zažívám slastné pocity, které nedokážu popsat.

Máte nějaké betačtenáře, kteří vám před vydáním poskytují zpětnou vazbu?

Obsah mého textu před úplným dokončením nikdo nezná a ani ho s nikým nekonzultuji. Před vydáním knihy ho čte pouze paní korektorka. Ženský rod používám proto, že mužské korektory zásadně nevyhledávám. Možná je v tom kus atavismu, jako když pravěký muž střežil s kyjem v ruce vchod do jeskyně. V době mého aktivního podnikání o mně konkurenti říkali, že jsem „vlk samotář z Brna“. Tomuto označení jsem zůstal věrný i při literární tvorbě.

Kdy přišla prvotní myšlenka založit vlastní nakladatelství?

Když jsem hledal nakladatele pro svou druhou knihu a nejlepší smlouva, na kterou jsem byl schopen dosáhnout, mi i v případě prodeje celého nákladu zajišťovala s bídou návrat finanční částky, kterou jsem se musel na vydání podílet. Navíc jsem ztratil právo disponovat se svým duševním majetkem. Ostaše jsem už vydal ve vlastním nakladatelství.

Jak dlouho trvalo, než jste tuto myšlenku uskutečnil? Sbíral jste informace a zkušenosti u jiných malých nakladatelů?

U jiných nakladatelů určitě ne. Naučit jsem se musel pouze technické činnosti, takže jsem spíše prostudoval různé návody a soubory pravidel vydavatelské činnosti, které jsem si našel na internetu. Další externí informace jsem nepotřeboval, protože v podnikání mám dlouholeté zkušenosti. Firma jako firma.

Zdroj: archiv autora (Ostaš)

Vaše Vydavatelství Brázdil dává příležitost nezavedeným autorům. Jaký je z jejich řad zájem? Stíháte pročítat rukopisy?

Vydavatelskou činnost jsem teprve zahájil. Vydání Ostaše považuji za zkušební projekt, takže zatím jsem žádnou další zakázku nezpracoval. Nakladatelství jsem založil primárně pro své potřeby. Pokud se bude Ostaš prodávat, hodlám jej vydat ve větším nákladu, dále chci od mých knih vytvořit formáty e-knihy. Současně nabídnu své služby členům neformálního sdružení s názvem Knihy nezávislých autorů, pokud ovšem budou mít zájem. Jinak mají ke mně dveře otevřeny všichni, kdož trpí nezlomnou touhou sdělovat své myšlenky jiným a mají problémy s knižním trhem, jako já.

Jaký balíček služeb případným autorům nabízíte?

Především jim nebudu nabízet vazalskou smlouvu, ale podávat pomocnou ruku. Ostatní je věcí dohody mezi mnou a autorem. Pokud se ovšem budu angažovat, musím se nejprve přesvědčit alespoň o elementární schopnosti uchazeče literárně tvořit.

Co musí zaslaný text splňovat, abyste se ho rozhodl vydat? 

Především mě musí zaujmout a musí podat určitou výpověď o autorovi, které bych mohl uvěřit. Jinak preferuji příběh a nesnáším popisovače všeho druhu. Rovněž autorům, kteří parazitují na známých událostech nebo osobách, se vyhýbám. Pak mám ještě taková osobní hodnotitelská kritéria. Texty dělím do čtyř skupin. V první jsou ty, u kterých usnu. Druhá skupina mě nebaví a text před koncem odložím. Třetí skupinu přečtu až do konce a pak se snažím dopracovat k nějakému hodnocení a konečně čtvrtou skupinu hltám a nemohu se od četby odtrhnout. V nakladatelské činnosti se zaměřím pouze na texty skupin tři a čtyři. Chápu, že někomu může moje pravdivá výpověď připadat jako projev zpupnosti, ale já to tak cítím, a že nebudu lhát jsem si umínil už 1. května 1989, když jsem odešel z továrny na volnou nohu.

Jaké věci ohledně vydávání a propagace knih zvládáte sám a se kterými vám pomáhají externisti?

Snažím se všechno zvládnout sám. Externě zadávám pouze korekturu a složitější grafiku. Nové postupy v počítačové technice a složitější činnosti s internetem zvládám jen s vynaložením všech sil. Zřejmě je to dáno i mým poněkud vyšším věkem. Vím však, že kdo chce zvítězit, musí zabrat a úspěch se možná dostaví. Životní zkušenosti mi potvrdily, že k úspěchu jsou potřebné tří přibližně stejné atributy:

1. Vědět jak, to znamená mít kvalifikaci pro danou činnost.

2. Podat maximální výkon i v okamžicích, když se nikdo nedívá.

3. Je potřeba mít trochu štěstí.

Pokud jedna z položek není splněna, úspěch se dostaví jen stěží, i když platí, že odvážnému štěstí přeje.

Zdroj: archiv autora (Ostaš)

Na jakou největší překážku jste jako nakladatel zatím narazil? 

Při rozjezdu nové, dosud nezvládnuté činnosti narazíte na tisíc a jednu překážku. Nedokážu říct, která byla největší.

Pokud se na to podíváte z pohledu autora. Jak byste doporučil postupovat začínajícímu autorovi, který by rád vydal knihu? 

Nikdy nepodepisovat smlouvu s nakladatelem, která vás připraví o právo disponovat se svým dílem. Také je třeba si uvědomit, že ač je autor v literatuře původcem všeho, v odměňování stojí na posledním místě, za vrátným v tiskárně i uklízečkou v knihkupectví. Toto zdůrazňuji proto, abych ušetřil začínajícímu autorovi zklamání.

Je nějaká zkušenost, kterou byste rád předal dál těm, kteří by se také rádi dali na dráhu nakladatele?

Dobře zvážit svoje možnosti, a když se rozhodnete do toho jít, pracovat tak, abyste se nemuseli sami před sebou stydět. Já jsem do toho ovšem šel, jak už jsem řekl, s primárním cílem vydávat své vlastní knihy a sekundárně pomáhat autorům, kteří se nachází ve stejné situaci jako já. Adeptům na velkou nakladatelskou činnost si netroufám radit.

Jak byste zhodnotil český knižní trh? Vnímáte nějaké znevýhodnění domácích autorů oproti zahraničním?

Český knižní trh vnímám dosti negativně. Někdejší totalitní režim nerespektoval základní lidská práva, takže normální občan neměl ke svobodné prezentaci svých názorů vůbec přístup. Nebylo to možné ani technicky. Dnes všechny možnosti máme, ale jen velmi obtížně dokážeme prorazit krunýřem mafiánských, elitářských a klientelistických skupin, které omezují přístup k svobodné prezentaci názorů podobně jako kdysi komunisté. 

Pouhá skutečnost, že distributor vlastní několik nakladatelství, někteří knihkupci mají současně distribuční divizi, řada představitelů institucí působících na knižním trhu také literárně tvoří a současně zasedá v hodnotitelských a grantových komisích vyvolává dojem, že se s tím nedá nic dělat. Někteří chtějí tuto situaci řešit vytvářením alternativních tržních struktur. I já jsem tomuto dojmu podlehl a pokusil se takovou separovanou skupinu autorů založit. Samozřejmě bez valného úspěchu. Po zkušenostech a dlouhém přemýšlení nad stavem českého literárního trhu se více a více utvrzuji v názoru, že trh je jenom jeden a kdo na něm chce uspět, musí ho vzít takový, jaký je. 

Jsem přesvědčen, že dlouhodobým působením slušných lidí musí i zde dojít ke zlepšení. Co se týká pozice domácích vůči zahraničním autorům, domnívám se, že díla zahraničních autorů jsou nějakým způsobem podporována. Jinak by se nemohly jejich knihy i s překladem prodávat za přibližně stejnou cenu jako díla česky píšících autorů.

Zdroj: archiv autora (Ostaš)

Nejenom nakladatelská činnost, ale podnikání obecně se z velké části přesunulo do online prostoru. Rozšiřujete si obzory a vzděláváte se např. právě v tom online marketingu?

Samozřejmě seznamovat se s novinkami a udržet krok s vývojem techniky je nutné, ovšem v záplavě e-booků se zaručenými návody na úspěch je dobré se také řídit zásadami uměřenosti a zdravého rozumu.

Co plánujete v příštím roce? Ať už jako autor, nebo jako nakladatel.

Jako autor bych chtěl vydat první díl vlastní autobiografie s názvem Podnikání bez dotací (aneb jak jsem budoval kapitalismus s lidskou tváří), a když to vyjde, tak svazek asi čtyřiceti povídek z různých období, doplněný několika esejemi a záznamy z Willow. Na vysvětlenou uvádím, že Willow, česky Vrba, je podobně jako u Havlíčkova lazebníka zařízení, do kterého ukládám myšlenky, které nelze v daném okamžiku vyslovit nahlas. 

Jako vydavatel bych mohl pomoct tak pěti neznámým autorům s jejich díly na svět. Ovšem, kdo si přizná, že je neznámý autor, že? Bude-li čas, rád bych zvládl tvorbu a distribuci e-knih, protože v nich spatřuji budoucí formu literárních děl.

Čemu se kromě psaní knih rád věnujete ve volném čase?

Mám sedm zájmových okruhů: psaní – vnoučata – dům – zahrada – pes – les – manželka. To vše v libovolném pořadí. Jako rezervu si ponechávám řešení technických vývojových úkolů pro svoji bývalou firmu.

Chtěl byste ještě na závěr sdělit něco našim čtenářům?

Myslím, že jsem toho už namluvil dost.