Rozhovor s Evou Pelikánovou: „Při psaní jsem sázela na ženskou přirozenost.“

Eva Pelikánová sepsala báseň Slabin snář, jejíž recenzi jsme vám přinesli v květnu letošního roku. Tato útlá publikace je její prvotinou a skrývá v sobě příběh jedné lásky. Autorka o sobě na stránkách nakladatelství Pointa, pod jehož hlavičkou knížka vyšla, prozradila, že je zaměstnankyní ministerstva obrany a zaměřuje se na oblast bilaterální a multilaterální spolupráce. Jejím koníčkem je pečení dortů, avšak nejvíce se odreaguje při psaní, které jí činí velkou radost a stalo se pro ni vášní. Její lyricko-epické dílo mě oslovilo a při jeho četbě mě napadlo několik otázek. Neváhala jsem je sepsat a autorce zaslat. Vy si v tuto chvíli můžete přečíst rozhovor s ní. Evě Pelikánové tímto děkuji za čas, jejž věnovala mým zvídavým otázkám, za zajímavé odpovědi a v neposlední řadě i za doprovodný obrazový materiál.

Zdroj: archiv Evy Pelikánové


Na autorském profilu v nakladatelství Pointa o sobě prozrazujete, že pracujete na ministerstvu obrany. Jak jste se vůbec dostala k básnické tvorbě? Došla jste k tomu časem, nebo jste literárně činná už delší dobu?

Básnické tvorbě se věnuji zhruba poslední tři roky, ale už od konce základní školy jsem si psala různé krátké povídky nebo i delší útvary doma do šuplíku. Psaní jsem se vždycky chtěla nějakým způsobem věnovat, takže jsem si k tomu, byť ne přímo svojí profesí, časem našla přece jen cestu díky Pointě a podpoře lidí kolem mě. 


Ve vašem medailonku se čtenáři mohou dočíst také fakt, že jste do nedávna psala pouze do šuplíku. Bylo vaším snem vydat Slabin snář, nebo co bylo impulzem, jenž vás vedl k tomu, že jste se rozhodla prezentovat veřejně?

Mým velkým snem bylo vydat knihu. Jít do knihkupectví a vidět svoje hotové dílo v regálech mezi dalšími autory.  Téma knihy nebo žánr jsem nikdy neměla přesně specifikovaný. Začínala jsem u próz, ale nikdy jsem nedokázala příběhy dotáhnout do konce. Postupem času a zkoušením si různých forem psaní jsem zjistila, že básně jsou mému vyjadřování nejpřirozenější. Když jsem měla pocit, že už je rukopis hotový, že je v něm všechno, co jsem v rámci něj chtěla říct. A rozhodla jsem se, že najdu cestu, jak rukopis dostat ze šuplíku na pulty knihkupectví. Naštěstí jsem narazila na Pointu a pak už jsem hledala kolegy, kteří se mnou budou na knize chtít spolupracovat.


Ještě před tím, než jsem svazek otevřela, zaujala mě působivá ilustrace na přebalu. Po otevření mě pak mile překvapilo, že ilustrace prolínají celý titul. Autorkou obrázků je Simona Dvořáková. Jak jste se s ní seznámila? Jak vůbec probíhal výběr ilustrátora? Jak probíhala spolupráce? Měla paní Dvořáková připravené nějaké návrhy, nebo jste jí naopak vy řekla, jaké obrázky budete pro svůj titul potřebovat?

Na Simonu Dvořákovou jsem narazila na platformě nakladatelství Pointa, která představovala i možné kolegy z řad ilustrátorů. Ilustrace pro mě byly při tvorbě knihy velmi důležité, protože jsem chtěla, aby ilustrace příběh ještě dokreslily a zvýraznily. Hledala jsem něco neobvyklého a digitální ilustrace, které se věnuje Simona, mě naprosto uchvátila. Na spolupráci jsme se domluvily rychle, a i když jsem byla málokdy schopná přesně popsat, jak bych si danou ilustraci představovala, Simona dokázala moji ideu skvěle vystihnout. Každou ilustraci dělala mé knize na míru, nevybírala jsem si z žádného jejího portfolia. Přemýšlela jsem, kde by jaká ilustrace v knize měla být, co by měla znázorňovat, a podle toho Simona tvořila.  Ale přiznávám se, že někdy už asi ze mě musela být zoufalá, protože jsem párkrát chtěla na hotových návrzích udělat nějaké dodatečné úpravy nebo předělávky. Ale myslím, že spolupráce byla pro obě strany velmi příjemná. 


Vaše báseň je specifická tím, že ji lze označit za lyricko-epickou. Kde jste čerpala inspiraci pro emoční rovinu a příběh básně? Literárně druhové zařazení a téma hodně připomínají Máchův Máj. Máte tuto báseň ráda?

Inspirace přicházela tak nějak spontánně ruku v ruce se samotným procesem tvoření, ale také se využité motivy nastřádaly tak nějak přirozeně během života. Při psaní jsem sázela na ženskou přirozenost a pocity, nepřemýšlela jsem nad tím, jestli moje poezie bude splňovat nějaké odborné atributy. Máchův Máj jsem popravdě řečeno četla naposledy na základní škole a nikdy jsem se k němu už nevrátila, ani nevím proč. Malá podobnost s ním mě velice těší, protože Máchu vnímám jako velikána básnického řemesla.  


V básni je do veršů vepsán příběh jedné lásky. V podstatě vyobrazuje její život od zažehnutí jiskřičky přes vzplanutí až po skomírání a úplné uhasnutí plamínku vášně. Jak vás toto téma napadlo?

Jednotlivé básně vznikaly nejdříve samostatně, spontánně a to jednotné téma se vykrystalizovalo až postupem času. Původně jsem vůbec netvořila s myšlenkou příběhu, který bude rozdělen do básní, které by na sebe volně navazovaly. Tvořila jsem většinu básní zvlášť a až postupem času se ukázalo, že to všechno dohromady dává smysl, a já dotvořila příběh.

Zdroj: archiv Evy Pelikánové


Líbí se mi, že se nebojíte ani témat, která byla ještě před nedávnem považována za tabu. Nebála jste se, že třeba téma nevěry čtenáře odradí?

Vůbec mě nenapadlo nad tím takto přemýšlet – ať už v procesu psaní, nebo zpětně po dokončení rukopisu. Nevnímám, že by příběh, který se dotýká témat jako nevěra nebo zklamání, mohl být do nějaké míry odrazující. Bohužel jsou to témata, která obecně nejsou našim životům cizí, takže bych spíše řekla, že se v tom někdo může najít, než že by ho při čtení nebo výběru knihy právě tohle odrazovalo.


Poezie je pro celou řadu čtenářů neoblíbenou literární formou, protože je realizována prostřednictvím rozličných básnických figur a tropů. Neměla jste obavy, že kniha nebude vydána, protože v předprodeji na Pointě nenajde své čtenáře-donátory?

Obavy byly a byly veliké. Jsem co do sebeprezentace introvertní člověk, takže celá předprodejová fáze a moje prezentace jako začínající autorky pro mě byla opravdu velmi náročná. Samozřejmě nervozitu umocňoval i fakt, že se jedná o literární formu, která není tolik vyhledávána a není považována za oddechové čtení. Naštěstí si ale své podporovatele získala, a mohla tak vyjít. Zajímavé je, že jsem dostala už několik zpráv od mužů, kteří si knihu koupili, a velmi se jim líbila. To mě moc těší a zároveň i nejvíc překvapuje, protože právě mužskou část populace bych jako svého cílového čtenáře na první dobrou netipovala. 


Čtenáře zajisté zaujme grafické zpracování básně. Kdo se na něm podílel? Mluvila jste do toho, jak bude text na stránkách nasázen?

Měla jsem štěstí, že se mnou chtěla spolupracovat paní Irena Macháčková z poly-grafického ateliéru Agama Art. Ona i její kolegyně byly nesmírně vstřícné a víceméně nechaly na mně, abych si řekla svoji představu, a na základě toho pro mě připravily několik návrhů. Některé návrhy jsem zkombinovala, a tak vzniklo výsledné grafické zpracování jak jednotlivých stránek, tak i grafické zpracování básní.


Nedá mi to a zeptám se vás, jaký vztah máte vy sama k poezii, ale i četbě všeobecně? Máte nějaké oblíbené autory z české literární scény, které byste mohla doporučit naší pozornosti?

Paradoxně jsem poezii nikdy moc nevyhledávala, četla jsem hlavně literaturu faktu a beletrii. V posledních letech jsem ale našla k poezii cestu, kupodivu až v době, kdy jsem dokončovala rukopis ke knize Slabin snář. Jinak se snažím četbě obecně vyhradit čas v závislosti na pracovním vytížení. Někdy je hlava zkrátka přesycená informacemi, takže bych ani dobrou knihu nedokázala vnímat tak, jak bychom si obě zasloužily :-).  Z oblasti poezie je v poslední době mojí oblíbenou autorkou Rupi Kaur a básník Atticus. Myslím, že co do zpracovaných témat máme něco společného. Z mých oblíbených českých autorů bych ráda zmínila Patrika Hartla, Kateřinu Tučkovou a Barbaru Nesvadbovou.


Poslední otázka, kterou bych vám ráda položila, je obligátní a zní: Máte na srdci něco, co byste chtěla sdělit našim čtenářům?

Aby ti, co si přejí vydat knížku, neváhali a zkusili všechny možné cesty. Protože i když se může zdát, že vydání knížky je tím samotným jediným cílem, může se naopak ukázat, že právě vydání knížky je prostředkem k něčemu zcela nečekanému, něčemu, co by se bez knihy a jejího příběhu nikdy nestalo. Jako se to teď děje mně. :-)  


Komentáře