Recenze: DĚDEČKOVY POVÍDAČKY (Zuzana Pospíšilová)

Kouzelné dědečkovo vyprávění pro děti

Dědečkovy povídačky

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Grada. 

Chci zakoupit knihu Dědečkovy povídačky. 


Zuzana Pospíšilová je dětská psycholožka a zároveň úspěšná autorka knih pro děti. Na projektu už jsme zmiňovali recenzi její knihy Alenka lékařka. Před časem vydala pod značkou Bambook, spadající pod nakladatelství Grada, knížku Dědečkovy povídačky. Jak se dědeček Zdeněk vypořádá s vyprávěním pohádek pro svá vnoučata, když neumí správně vyslovovat hlásky R a Ř, a slovům, kde jsou obsažena, se vyhýbá? Je to vůbec možné zvládnout? Odpověď nabízí dnešní recenze.



Dědeček Zdeněk ráčkuje, a protože se za svou vadu stydí, v mluvě se slovům s těmito nebezpečnými hláskami vyhýbá. Prochází mu to až do doby, kdy ho jeho dvě vnoučata, Pavlík a Lenka, poprosí, aby jim vyprávěl pohádku O veliké řepě. Tehdy dědu prokouknou. Dědeček situaci vyřeší s grácií sobě vlastní. Začne si pro vnoučata vymýšlet vlastní pohádková vyprávění, kde žádnou ze zapeklitých hlásek nepoužije. 

V knížce se pravidelně střídají kapitoly toho, co zažívají dědeček a vnoučata v přítomnosti, s kapitolami obsahujícími dědečkovy vymyšlené příběhy. Oba druhy kapitol jsou na první pohled dobře rozpoznatelné. Texty s dědečkovými příběhy jsou navíc odstíněny tmavě modrým fontem písma, výrazným nadpisem a rámečkem. Čtenářům tak nehrozí, že by se v ději ztratili. Příběhy se čtou velmi příjemně, napomáhá tomu i přehledné uspořádání odstavců. Mezi jednotlivými úseky textu je dostatek prostoru a větší velikost písma výrazně usnadňuje četbu čtenářům, kterými mohou být právě prarodiče, případně menší děti. Celý titul je bohatě doplněn nápaditými ilustracemi.




K prarodičům přijela na prázdniny vnoučata Lenka a Pavlík. Hodně času tráví s dědečkem. Chodí společně nakupovat, pomáhají v zahradě, navštíví koupaliště, knihovnu, les. Aby se děti nenudily, vypráví jim dědeček pohádky. Celkem si pro ně vymyslí deset příběhů o tom, co zažil jako malý kluk. Můžeme se dočíst např. Jak se stal motýlem, Jak byl uvězněný v knihovně, Jak na půdě našel poklad, Jak na koupališti viděl vodníka či Jak snědl kouzelné jablko. 

Ale to, co se dělo pak, mě vážně vylekalo. Sliny mi tak zhoustly, že se z nich udělala tenká vlákna. Pochopil jsem to, až když jsem se začal otáčet a omotávat. I když jsem to zatím netušil, začal jsem se kuklit. Z housenky se stala kukla a nejspíš se ze mě stane i motýl. „To snad ne!“ pomyslel jsem si a uvažoval nad tím, že mě nejspíš nepoznají ani doma, ani ve škole. Jak budu sedět v lavici? Vůbec jsem netoužil stát se motýlem. Chtěl jsem být úplně obyčejný kluk, ale nemohl jsem s tím nic udělat. Vzpomněl jsem si, jak jsem chytal motýly do mikiny a hned mi došlo, že to byla hloupost. (Str. 22–23)



Jeho vyprávění nepostrádá originalitu ani napětí. Zabírá nanejvýš čtyři stránky, je čtivé, zábavné, mísí se v něm realita s fantazií, nechybí kouzla, což bude děti určitě bavit. Dědeček umí vyprávět excelentně a opravdu v jeho příbězích nenaleznete žádné R a Ř. To je podle mého názoru docela obtížné a unikátní. To, že autorka „obdařila“ dědečka řečovou vadou, pokládám za dobrý tah. Tato skutečnost může být sympatická čtenářům, kteří mají podobný problém.


  

Všechny dědečkovy povídačky mají nějaké vyústění, ale motivy z nich umí dědeček šikovně využít i v běžném životě a často díky jim vnoučata nadchne pro nějakou činnost. Autorka velmi mírně a podprahově čtenáře vychovává, např. je motivuje k myšlence, proč je dobré navštěvovat knihovnu. 



Dospělému se dědovy povídačky mohou občas zdát trochu schematické, předvídatelné, problémy se příliš rychle vyřeší, je zrychlen i vývoj v myšlení a utváření názorů a postojů. Na druhou stranu jde o pohádkový příběh, který má plnit relaxační funkci, proto zmíněné nedostatky lze tolerovat. Autorka hned na počátku knihy zmiňuje, že příběhy si dědeček vymýšlí. Nestačilo by říct, že bude vyprávět, co zvláštního zažil? Budou mít malí čtenáři chuť příběh číst, když hned od počátku je popřena realita dědečkova vyprávění? Navíc když později v ději sám dědeček bájivost svých příběhů popírá? 

Pod ilustracemi je podepsaná Zuzana Dreadka Krutá. Musím říct, že se jí opravdu povedly. Laděním velmi korespondují s celým vyzněním knihy. Jsou barevné, tvarově zaoblené, působí mile, hravě, vtipně, až potrhle. Věřím, že si malé čtenáře získají.

Knížka se výtečně hodí právě pro dědečky hledající inspiraci na četbu vnoučatům. Ve vyprávění dědečka Zdeňka mohou pokračovat a vymyslet si vlastní, trochu bláznivé příběhy. Oficiálně je titul určen dětem již od tří let. Osobně bych hranici posunula alespoň o rok výš. Pokud máte v rodině dědečky, kteří rádi tráví čas s vnoučaty, určitě jim knihu pořiďte. A kdyby náhodou ráčkovali, vůbec to nevadí.


Pan Zdeněk je uznávaným občanem města. Všichni si ho váží. Nikdo však netuší, že má jedno malé tajemství – v dětství se nenaučil správně vyslovovat hlásky R a Ř, a tak ráčkuje. Když si s někým má povídat, schválně se těmto hláskám vyhýbá. Jenže pak se stane dědečkem a vnoučata po něm chtějí vyprávět pohádky – třeba o Karkulce nebo o veliké řepě! Co teď? Jak si dědeček poradí?

Dědečkovy povídačky o tom, co zažil jako malý kluk, vás zaručeně pobaví svými kouzelnými příběhy. Ale pozor, R ani Ř v nich nečekejte!

Autor: Zuzana Pospíšilová
Ilustrace: Zuzana Dreadka Krutá
Počet stran: 80
Žánr: dětská literatura
Edice: Pohádkové čtení
Vazba: pevná
Rok vydání: 2020

Komentáře