Recenze: DO PRŮVANU ZA UŠI TATÍNCI SE NEVĚŠÍ (Alena Čálková)

Jak na zlobivé rodiče? Pošlete je do Vílovic! 


Do průvanu za uši tatínci se nevěší

Za recenzní e-knihu děkuji portálu Palmknihy.cz


Alena Čálková není v literatuře pro děti příliš známá a je to škoda. Upozornila již na sebe knihami  O tyčce Terezce a jiných nečekaných příhodách (2011), Spížáci (2013) nebo Borůvky na prodej (2015). Napsala také tituly Sádlonoška (2007) a Mužolapka (2009) s oddechovou tematikou určené pro ženy. Netají se tím, že si psaním knih splnila svůj sen. A sny hrají důležitou roli v jejím nejnovějším titulu s chytlavým názvem Do průvanu za uši tatínci se nevěší, který roku 2019 vydalo nakladatelství Albatros.

S pravdou ven. My dospělí kolikrát nemáme na své děti tolik času, kolik by si zasloužily, a dáváme přednost práci. A řeč není, milé maminky, přiznejme si to, jen o tatíncích. Ano, zasloužili bychom všichni občas pověsit do průvanu za uši, ale morálnější bude dát přednost takovému způsobu řešení, jaké předestírá Alena Čálková v titulu Do průvanu za uši tatínci se nevěší, o němž si můžete přečíst v dnešní recenzi.

Malý Bruno žije celkem spokojený život se svou maminkou a tatínkem na sídlišti. Tatínek sice dává často přednost práci před rodinou, ale na to si už celkem zvykl. Poslední dobou ho však trápí roztržka mezi rodiči způsobená tatínkovými nočními můrami. Rád by problémům s tatínkovým spaním jako správný detektiv přišel na kloub. Brzy dostane nečekanou příležitost. Objeví se před ním malinkatá víla Dospělka pocházející z Vílovic – Institutu chování dospělých, kde má na starosti hlídání a napravování zlobivých dospěláků. Podle míry zlobení jim víly ve spánku přehrávají různé sny, ale ty nejhorší případy berou do Vílovic, kde musí nenapravitelní plnit těžké úkoly. Už je tedy jasné, z čeho pramení tatínkovy noční můry. Bruník chce tatínkovi pomoci, proto se s vílou vydává jako inkognito do Vílovic. Na své výpravě zažívá velké dobrodružství. Nebude přítomnost Bruníka prozrazena? Jak probíhá napravování tatínka? Podaří se to? Jaký trest tatínka čeká, když se nepolepší? Do jakého průšvihu se Bruník ve Vílovicích dostane? To už si přečtěte sami.

Vyprávění působí přirozeně, styl psaní je odlehčený, nechybí dialogy postav, komunikace se čtenářem díky otevřeným otázkám. Je přítomný i výchovný podtext (k rodičům i dětem), který však nepůsobí nijak násilně. Bohužel autorka občas používá cizí a obtížná slova, a dokonce i pár cizojazyčných frází, což může malým čtenářům působit nepříjemnosti, na druhou stranu to však dává prostor k interakci mezi nimi a rodiči. Oceňuji, že je zachováno dětské naivní a bezprostřední vidění světa, což je zdrojem úsměvných situací. Mnohé scény působí jako odkoukané ze života, proto budou čtenářům známé. Knížka je okořeněna vtipem, což zejména v tomto žánru představuje velké plus. Díky vtipným narážkám, absurdním situacím (mateřská olympiáda), zkomoleným jménům (známý herec Antonio Bombarďas) či skrytým významům se bude knížka líbit i dospělým a troufám si říct, že si ji společně se svými dětmi rádi přečtou a nebudou se u toho nudit.

Bruno je vykreslen jako sympatický kluk, který má zálibu v pátrání. Působil na mě na svůj věk velmi zodpovědně, ale ukázalo se, že dokáže občas pozlobit. Je však vidět, že je dobře vychovaný a má své rodiče rád.

Postavy rodičů podléhají typizaci. Maminka je ta zodpovědnější a starostlivější, zastává roli hlavy rodiny.

Tatínek dostává v knize hodně prostoru. Je vykreslen jako trošku roztržitý člověk, který se často nechává strhnout prací na svém notebooku a potom zapomíná, že by se měl věnovat i rodině. Dospělí podprahově možná při čtení pocítí, že tatínka trápí myšlenka ztráty jakési prestiže u maminky kvůli nočním můrám, ale dává to najevo podrážděním, nepřizná problém, protože je ješitný. Přirozeně si přeje, aby v něm syn i maminka viděli hrdinu.

Víla Dospělka je věkem blízká k Brunovi a plní roli průvodkyně světem Vílovic. V průběhu knihy si ke chlapci vytvoří přátelský vztah.

Vyloženě záporné postavy se téměř nevyskytují, nazvala bych je spíše nesympatické. Dal by se za ně považovat syn sousedky Kolářové a žalobný vílák.

Autorka nezapomněla na genderovou vyváženost, protože když už nechala napravovat tatínka, měla by se pokusit napravit i nějaká maminka. Hodně prostoru tedy věnovala ve vedlejší lince postavě Brunovy sousedky, paní Kolářové, která žije v domnění, že plní roli nejlepší maminky pod sluncem, přitom však věnuje svému synovi nezdravou péči a vychovává z něj tlusťocha, rozmazlence a drzouna. Sousedka tvoří kontrastní postavu k tatínkovi, který naopak syna většinou zanedbává. Obojí extrém je špatný.

Moc se mi líbil originální námět knihy spočívající v existenci světa Vílovic, který dokáže ovládat lidské sny a snaží se lidstvo (i děti) polepšit. Celý systém fungování Vílovic měla autorka promyšlený, popsala nejen jeho vzhled, ale i role jeho obyvatel, takže bylo snadné si ho představit. Často sem propašovala motivy ze světa reálného a zasadila je do nečekaných souvislostí (kinosál s roznáškou popcornu a film, kde tatínek hraje hlavní roli).

„Nevěděl jsem, že i dospělí… zlobí,“ žasl. „To víš, že zlobí, a jak! Ovšem dospělí to před dětma umí schovávat. Něco provedou, ale umí se z toho šikovně vykroutit. Mají na to svoje krycí kamarády. Říká se jim argumenty. S těma se taky časem seznámíš…“ (Str. 22)
„Dospělko, proč se tyhle víly vůbec neusmívají? Proč tak polehávají? Neměli by radši spát ve svých postýlkách?“ „Á, ty myslíš zkoumáky. Tohle je naše zkoumací laboratoř,“ vysvětlovala Dospělka. Abychom byli v nápravách k dospělým spravedliví, musíme vědět, jak se jim žije a jestli to jejich zlobení není oprávněné. Pořídili jsme si pro tyhle účely skoro všechno, co u vás mívají dospělí. Počítače, mobily, empétrojky, tři dé televize, navigace… Máme v laboratoři všechny tyhle věci, abychom věděli, proč u nich dospělí pořád sedí a proč je vyměnili za procházky venku, hraní si s dětmi, nebo společné večeře u stolu. Oni si myslí, že jim to všechno ulehčuje život, ale my jsme zjistili, že je to právě naopak. (...)" (Str. 33) 

Některé kouzelné motivy z Vílovic se podobaly knihám z Harryho Pottera (obrazy se pravidelně přemisťovaly, mluvící cedule u dveří ředitelovy kanceláře), napovídají tomu i podobně znějící slova (Vílovice – Bradavice). Mrzí mě, že na konci knihy už nebylo řečeno, jak dopadla vedlejší linka příběhu sousedky a jejího syna.

Knížku bych doporučila všem rodičům a dětem (kolem 6 let) ke společnému čtení. Příběh má lákavý námět, nepostrádá svěžest, obsahuje reálné i fantaskní prvky, a navíc je vtipný. Děti i rodiče budou mít příležitost se díky němu navzájem dobírat, společně diskutovat a ztotožnit se s chováním hrdinů v důvěrně známých situacích. Myslím, že kdyby knížka alespoň na chvíli otevřela zatvrzelým workoholickým rodičům oči, aby trávili více času s dětmi a rodinou (i kdyby to bylo zpočátku jen při čtení této knihy), splní svůj účel. Společný čas strávený s dětmi, to je to nejlepší, co svým dětem můžeme dát. Nikdy totiž nevíte, jestli Vílovice skutečně neexistují.

Obrázkový doprovod ke knize včetně obálky má na svědomí Eva Sýkorová-Pekárková, která je známá svými veselými ilustracemi (vzpomínáte na přemoudřelou kachnu Matyldu známou z knížky i Večerníčku?). Ke knize se proto její ilustrace skvěle hodí. Jsou barevné, vtipné, nepostrádají nadsázku. Dění na obálce je sice neznalým čtenářům trošku hůře identifikovatelné, ale po přečtení pochopí.


Anotace:
Bruno touží být detektivem, ale v jeho okolí je o záhady nouze. Až jednou večer se u nich doma objeví víla Dospělka. Ta Brunovi prozradí, že hlídá a napravuje dospělé lidi v zařízení, které sídlí ve Vílovicích. Protože i dospělí umějí pořádně zlobit! A na ty největší rošťáky čeká noční napravování. Víla však prozradí Bruníkovi něco neuvěřitelného – jeho tatínek už je taky do Vílovic povolán! Překvapený Bruno se rychle rozhodne. Jako správný detektiv rád podstoupí všechna nebezpečí a nástrahy, aby tatínka zachránil. Musí okamžitě do Vílovic!

Nakladatelství: Albatros
Rok: 2019
Vydání: 1.
Žánr: humor pro děti, příběhy dětí
Počet stran: 104
Formát: PDF



Žádné komentáře:

Okomentovat