Recenze: ZLOČIN, KTERÝ UNIKL TRESTU (Karel Richter)

Exkurze na frontu i do gulagu


Za recenzní výtisk děkuji Nakladatelství Epocha

Chci zakoupit tento titul!


Karel Richter je český spisovatel, překladatel, publicista a především historik. Dlouholetý předseda Klubu autorů literatury faktu vystudoval Pedagogickou fakultu UK a Vojenskou akademii v Brně a Bratislavě. Pracoval jako vědecký pracovník ve Vojenském historickém ústavu v Praze a na svém kontě má více než třicet knih. Zpracovává především konflikty novodobých dějin a bývá pravidelně oceňován Cenou Miroslava Ivanova, již vyhlašuje Klub autorů literatury faktu. Druhé, přepracované vydání publikace Zločin, který unikl trestu vychází u Nakladatelství Epocha jako 5. kniha v edici Magnetka.


Letos uplynulo 80 let od chvíle, kdy byl 5. 3. 1940 podepsán verdikt nad tisíci polskými vězni, jenž vešel ve všeobecnou známost jako katyňský masakr. K samotné likvidaci se přistoupilo 3. 4. 1940 a trvala pět týdnů. Co vše tomu předcházelo a jakým způsobem k vraždění došlo, vám předkládá tato kniha. Ale nejdříve se vraťme na úplný začátek, do léta roku 1939.

Samotná kniha je rozdělena do čtyř velkých kapitol: Proradný pakt, Společná agrese, Ve Stalinově impériu a Válečný zvrat. Každý z těchto bloků obsahuje menší podkapitoly. První polovina knihy je zaměřena na společné namlouvání mezi Německem a Sovětským svazem, vzájemným pletichařením, které vedlo k jedinému cíli – najít si záminku pro napadení Polska a k rozpoutání války. Druhá část dá více nahlédnout do Sovětského svazu a jeho zacházení s politickými vězni.

„Ve Stanislavově už uprchlíci tvořili zjevně jen menší část osazenstva a cel. Zřejmě převažovali občané z východních oblastí Polska připojených loni k Sovětskému svazu. Říkalo se jim „nespolehliví“. Tento výraz byl pro nás nový. Zahrnoval faráře, profesory, učitele, advokáty, notáře a soudce, polské důstojníky a četníky, také obchodníky a zámožné sedláky, kterým se rusky říkalo kulaci, což bylo pro nás také doposud neznámé slovo... Občas bachaři někoho z domácích vězňů vyvolali na chodbu a většinou se už nevrátil. Některé cely prořídly, takže vězňové v nich měli víc místa na ležení. Ta výhoda však nikdy netrvala dlouho. Uvolněná místa se hned zase naplňovala novými přírůstky. Všichni jsme měli boky od ležení na tvrdé podlaze otlačené až do modra. Bolestí se někdy ani nedalo spát. (ze strany 105)
Převážnou část tvoří faktografický popis historických dat, situací a vojenské techniky. Na pár míst jsou vloženy přímé řeči či citace, které dané pasáže trochu odlehčují od informativní hustoty. Příkladem může být Hitlerovo zvolání: „Děcka, Stalin souhlasí! Poletíme k němu a uzavřeme s ním pakt. To bude svět zase jednou koukat!“ (ze strany 21) Pro méně zkušeného čtenáře (mám na mysli, co se literatury faktu týče), může být první polovina publikace náročnější na pozornost. Obzvlášť druhý blok Společná agrese je hodně zaměřen na vojenskou techniku, strategii a popis jednotlivých frontových útoků.

Ve chvíli, kdy se kniha překlápí do druhé poloviny a my se ocitáme v Sovětském svazu, více se začneme dozvídat o věcech, podle kterých je tato publikace pojmenována. Fatální roli hraje organizace NKVD (Narodnyj komissariat vnutrennych děl), což by se dalo popsat jako Lidový komisariát vnitra a dřívější tajná služba SSSR. V praktické rovině se jednalo o fanatickou ideologickou organizaci, která nemilosrdně likvidovala své odpůrce. Důkazem toho je onen katyňský masakr, který vznikl po zrušení táborů v Ostaškově, Kozelsku a Starobělsku.

Lidé popravovali v celých skupinách. Stavěli je do řady s ucpanými pusami, a ještě jim hlavy ovazovali nějakým hadrem, aby nemohli katům v uniformách NKVD plivnout do tváře. Po zastřelení celé skupiny byly mrtvoly pokládány ve vrstvách na dno hrobu, posypali je pak pískem, a přiváželi další. Když byl hrob plný, zasypali ho pískem a navrch hlínou... (ze strany 135)

Jak je známo, válka s sebou nese různé obraty a i vztahy mezi Německem, Polskem a Sovětským svazem byly dost variabilní. Právě při znovunavázání přátelštějších styků mezi Polskem a Sovětským svazem bylo nepochybně naivní si myslet, že by nedošlo k odhalení, že se z povrchu zemského ztratilo několik tisíc polských zajatců. Se zprávou o masových hrobech přišel německý rozhlas 13. 4. 1943 a možná právě díky tomu, že válka nebyla definitivně rozhodnutá, nebyli Spojenci tolik důrazní ve vyšetřování, a dokonce částečně přistoupili na hru, že by za vraždy mohli Němci. Nicméně reakce Sovětského svazu a jeho naprosté popírání, zamlčování a lhaní do očí je donebevolající výsměch pro všechny oběti a pozůstalé. Bohužel nepřežilo mnoho těch, kteří byli přímými svědky a mohli vypovídat. Obecně i ti, již se okolnostmi kolem katyňských masakrů zabývali, častokrát skončili mrtví a jejich úmrtí nebylo uspokojivě vysvětleno. Ač nechci paušalizovat, myslím, že hodně o sovětském myšlení řekne citace Stalinova syna Jakova Džugašviliho.

„Nač tolik křiku pro deset nebo patnáct tisíc zabitých Poláků?“ podivoval se. „U nás za kolektivizace zahynulo kolem tří milionů lidí! Nač si lámat hlavu kvůli polským důstojníkům... Patřili k inteligenci, pro nás nejnebezpečnějšímu živlu, a tak museli být zlikvidováni.“ Lidský život měl pro něj zřejmě stejně malou cenu jako pro jeho otce. Vyslovil pouze přesvědčení, že byli popraveni humánním způsobem, ne tak brutálně, jako to dělají Němci. Divil by se, kdyby o tom věděl víc. Popravit někoho jenom kvůli tomu, že je inteligent, se mu zdálo humánní. Pro Lewszeckého jeho názory v této věci znamenaly konec přátelství. (ze strany 200–201)

Nehodlám hodnotit autorovu odbornost, protože to přesahuje mé kompetence, ale jakožto čtenář, pro kterého většina informací byla nová, jsem se je dozvěděla srozumitelnou a snadno pochopitelnou formou. Velice oceňuji mapu na předsádce, znázorňující německou a sovětskou sféru vlivu v Polsku a část mapy Sovětského svazu se zakreslenými tábory. Text je prostoupen řadou fotografií státníků, důležitých listina v neposlední řadě fotografií autenticky zachycující odkrývání katyňských hrobů. Pro všechny, kteří se chtějí více dozvědět nejen o masakru v Katyni, jehož viníci nikdy nebyli potrestáni, ale i o začátku války a vývoji německo/polsko/sovětských vztahů, je to vhodná publikace. 

Zločin, který unikl trestu ukazuje zločiny, které byly dlouhá léta zamlčované, ale to nic nemění na tom, že se staly a mělo by se o nich vědět. Historické zastavení ve 20.století.


Anotace
Celá desetiletí byly zamlčovány zločiny, jimiž se Stalinův režim provinil vůči Polsku, Evropě i světu, zdiskreditoval svou vlastní zemi. Tyto zločiny dodnes zůstávají nepotrestány.

Kniha zkušeného autora literatury faktu přináší vylíčení fakt o podepsání sovětsko-německého paktu, kterým Stalin dodatečně Hitlerovi schválil uchvácení Rakouska i českých zemí a umožnil mu útok na Polsko, k němuž se pak připojil, aby se s ním mohl podělit o dobyté území. Sovětský svaz tak vrazil bojující polské armádě dýku do zad vpádem vojsk, a třebaže sovětská vláda lživě zdůvodňovala invazi snahou o záchranu životů a majetku obyvatelstva, její vojska bezohledně rozsévala zkázu. Přitom bylo přes 200 tisíc polských vojáků odvlečeno do zajateckých táborů, kde jich stovky zahynuly. Během spěšné proměny východního Polska v sovětskou západní Ukrajinu a Bělorusko byl zhruba milion polských obyvatel deportován do asijských pustin. Nejhrůznější zločin však byl spáchán masovým povražděním více než 15 tisíc polských důstojníků. Podrobnosti, jak tyto vraždy proběhly, a historii jejich odhalení v průběhu války i v poválečných letech najde čtenář na stránkách tohoto titulu.

Nakladatelství: Epocha
Rok vydání: 2019
Žánr: literatura faktu
Počet stran: 232
Vazba: Vázaná s přebalem

Komentáře