Ukázka z knihy: PŘÍPAD DOKTORA KARPETY (Jaroslav Boček)

Nakladatelství Pragma letos znovu vydalo detektivní román Jaroslava Bočka, který poprvé vyšel v roce 1982, Případ doktora Karpety. Na našem projektu pro vás samozřejmě chystáme recenzi a během června také možnost si o knihu zasoutěžit. Prozatím vám jako ochutnávku přinášíme ukázku, za kterou děkujeme autorově dceři, paní Kateřině Bečevové.

(…) Tady v Praze jsme měli partu malířů, která se scházela. Taky ňákej básník tam chodil a novinář a sochaři, mejdany jsme pořádali, pouštěli muziku, tancovali a pili, jednou tady v ateliéru, jednou tam v ateliéru, jak to bejvá. Už ani nevím kdo zkrátka na takovou jednu vypíjendu někdo přivedl sochaře Jindráka. Nic naněm nebylo, jenom ruce jako lopaty měl. Hodně dělal do šutru, snad od toho je měl takový vydřený. No a Hanka se do něho úplně scvokla. Já to viděl, když to začalo. Tancovali tady, ještě pár párů se tu motalo, já seděl támhle, piju a koukám na ně. Tancujou, najednou jí spustí tu lopatu na zadek a ona v ten ráz jako by zaplápolala. Všiml jsem si toho. Zneklidněl jsem, a když jsem je za chvíli v tom blázinci neviděl, tak se jdu podívat, co je s nima. Přijdu do předsíňky a oni se tam líbaj. Rozsvítil jsem, byla tam tma, odskočej od sebe a já povídám: „Hele, Jindráku, nepleteš se náhodou, to je moje žena.“

Klidně mě poplácal na rameno a povídá mi: „Promiň, kamaráde, máš príma ženu, hlídej si ji.“

A šel zpátky do aťasu.

Jak jsem byl napařenej, tak říkám Hance: „Prosím tě, co blbneš? Tady se s ním líbáš, v předsíni, ve tmě, já nevím, kdybyste si dali pusu před lidma, to se snese, to se někdy dělá, ale zalízat do předsíně.“

„Člověče, já snad ani nevím, že jsme v předsíni,“ řekla, „my jsme sem dotancovali a on mě začal líbat. Tak se nezlob, Péťo, vždyť o nic nejde. Dobrý, jo?“

„Dobrý,“ řekl jsem, ale vůbec to nebylo dobrý.

Jindrák tu pak byl pečenej, vařenej. Telefonoval jí, ona jemu, chodili spolu na flámy, kam jsem nebyl zvanej, začli se slízat u něho v ateliéru. A všechno veřejně, jako bych neexistoval.

Začal jsem pít. Pořádně pít. Skoro jsem se tu ani nezdržoval. Táhl jsem od známého ke známému, občas jsem se tu nebo onde trochu prospal a táhl zase dál. Hrozný to bylo. Snad jedinej poznatek mi z ty doby zůstal. V tak velkým městě, jako je Praha, stále někde někdo chlastá, a když o to člověk
stojí, vždycky najde někoho, kdo mu dá zadarmo napít.

Taky se stalo, že jsem přišel ke Kandrlíkovi a oni tam spolu. Ten Jindrák sedí jako paša rozvalenej v židli, ona na polštářku na zemi, hlavu mu opírá o koleno a zírá na něj jako na svátost. A vůbec jim nevadilo, že jsem se tam zjevil.

Už jsem to nevydržel. Vezmu ji stranou a povídám: „Hanko, prosím tě, přestaň šílet a dělat vostudu, vždyť jsme snad furt ještě manželé.“

„To jsme,“ řekla, „ale přece jsme se domluvili, než jsme se vzali, že se budeme k sobě chovat jako svobodný lidi a že se budem tolerovat.“

„No moment, holka,“ povídám, „takhle jsem si to nepředstavoval. Tolerovat ňákou hloupost, když se člověk zapomene, to jo. Ale tohle ne. Vždyť já tě pořád miluju, víš, co to se mnou dělá?“

Najednou ke mně byla milá.

„Petříku, Petře,“ začala skoro škemrat, „počkej ještě chvilku. Mě to určitě brzy přejde. Já tě mám taky ráda a tohle je jen takový zbláznění.“

Co si představovala, nevím. Tenkrát mi to nevysvětlila, protože ji zavolal a už jsme se k tomu nedostali. Ale já jsem se začal kojit nadějí. Ponořil jsem se zase do těch kanálů, že počkám, až ji to přejde. A jednou se probudím u Zbyška Císaře, tak deset hodin bylo, půl jedenáctý, sluníčko svítilo a já najednou nemám kam jít. Tak jsem šel domů. Vylezu nahoru, vstoupím do ateliéru a oni tam spolu ležej na gauči nahý, jen tak pod prostěradlem. Civěj na mě, já na ně, sluníčko svítilo, najednou mám představu ohně. Vlítnu do kouta, tam jsem měl uložené různé lajsničky na rámy, popadnu nejsilnější lať, otočím se, otevřu dveře a zařvu: „Jindráku, ven!“

Vstal, pomalu se oblékal a přitom na mě pořád koukal. Ona si zatím sedla na gauč, trochu se tím prostěradlem přikryla a začla si česat vlasy kartáčem.

Když byl hotov, jen tak na půl huby se jí zeptal: „Ty nepůjdeš?“

„Ne, jsem tu doma.“

Prásknul dveřmi, ona se stále češe, jako by se jí to netýkalo, a já jdu k ní s latí v ruce. Najednou to bylo na mě moc. Složím se jí k nohoum, začnu jí objímat lejtka a líbat kolena a skučím: „Hano, Haničko, vždyť já tě miluju, já tě miluju.“ A v tu chvíli — a to na tom bylo nejhorší — jsem po ní začal strašně toužit. Snad, že jsem měl potřebu být úplně poplivanej, snad, že je člověk větší zvíře, než si připouští, najednou jsem se s ní chtěl milovat na tom gauči, z kterého on před deseti minutami vstal. Určitě to pochopila, protože jsem se úplně zajíkal: „Miluju tě, miluju tě,“ a snad jsem z ní i stahoval to prostěradlo.

Přestala se česat, odsunula mě tourukou, jak se odsouvá něco, něco, ne člověk, ale něco, a řekla: „Neponižuj se, Valo, já tě nemiluju.“

Zatmělo se mi před očima a vrazil jsem jí facku. Strašnou, gestapáckou. Chytla se za tvář, chvíli tak seděla, jako by se rozmýšlela, jestli mi ji má vrátit nebo ne. Já na ni zíral, sám jsem byl překvapenej, že jsem ji uhodil.

Ona pak vstala a řekla: „Vole. Fackovat mě můžeš, ale spát s tebou nebudu, protože tě nechci.“
A překráčela pruhem slunce do předsíňky, kde se začala mýt.

Od té chvíle to se mnou šlo už úplně z kopce. Chytil jsem se nebo spíš chytla se mě ňáká Soňa. Divná holka, táta byl dosti významnej činovník, ale ona se zvrhla. Párkrát ji nechali zavřít do blázince, snad aby nemusela do kriminálu, říkala, že je manekýna, ale hlavně to byla flundra. To jsem ovšem hned nevěděl. Na ní se to nedalo poznat, vypadala, jako by neuměla do pěti počítat. Takový nevinný, modrý oči měla. Nastěhovala se ke mně a teď se sem za ní začli táhnout její přátelé. Zdáli se mi divný hned, ale teprve za pár dnů mi došlo, že jsou to grázlové, kriminální typy, zkrátka, galerka.

Tady se pilo od rána do noci. Ale jinak než dřív. Naše malířský mejdánky proti tomu byly jako dýchánky pro slečny z penzionátu. Teď se tu pilo tvrdě a jenom tvrdý drinky. Pití teda oni sehnat uměli, o to jsem se nemusel starat. Soňa tady pořád lítala ve spodním prádle a všechno organizovala. Moji přátelé sem přestali chodit, jen Hanka občas přišla a dělala, jako že maluje. Ti grázlíci se ke mně chovali dost uctivě. Říkali mi mistře, ale taky je možný, že si ze mě dělali srandu. Zkrátka, jednou jsem se probudil, proberu se z vopice, já jsem měl jeden gauč támhle za závěsem, poslouchám, divná zábava. Vostrá, vzrušená a napjatá. Vykouknou, jsou tam čtyři a hrajou karty a Soňa jen tak ve spodních kalhotkách a v podprsence jim nalejvá. Poslouchám dál a za chvíli jsem pochopil, že ti hajzlové hrajou karty o pořadí, v jakým si to se Soňou udělaj.

Když mi to došlo, tak ležím dál, říkám si, to je konec, Valo, teď ses na dně a dál už to nejde. A ňák sem byl najednou klidnej a všechno mi bylo fuk. Tak je nechám dohrát hru, vstanu a říkám: „Tak, pánové, pořadí máte a teď hybaj a padám.“

Bylo mi jedno, jestli mě v tu chvíli ztlučou nebo ne. Dál už to nešlo. Tak jsem byl, jak říkám, klidnej. Ale nervali se. Zachovali se jako džentlmeni, kterejm nevyšla hra.

„Hele, mistr je vzhůru. Pardon, mistře. Na shledanou. Nazdárek. Tě pic.“

Sbalej se a jdou.

„Ty se koukej obléct,“ řekl jsem Soně, „vem si kufr a pal za nima.“

„Ale Petře, to přece nemyslíš vážně. Já bych s nima přece netento, vždyť to byl jen takovej fór."

„Dobře, byl to fór, tohle vem taky jako fór, voblíkni se a nezapomeň za sebou dobře zavřít.“

Šla. Ale za dva dny byla zpátky. Přišla v noci, mokrá jako myš, zrovna pršelo. Prosila, abych ji nechal aspoň přespat, že nemá kde být. Na nádraží že by ji chytli a dali do basy a táta že by ji poslal do blázince. Tak jsem ji nechal přespat, bylo mi jí líto, ale ráno jsem ji už z bytu nedostal. Slibovala
hory doly a za pár dnů to začlo znova.

Tak jsem ji vyhazoval a vracela se a vyhazoval jsem ji a vracela se a tak do kola. Už jsem myslel, že se jí nezbavím. Ona snad pochopila, že po tom krachu s Hankou nemám odvahu být sám, a úplně primitivně na to hrála. Nakonec jsem fakt byl rád, že tu alespoň někdo se mnou je. Už mi bylo ňák všechno jedno. Přepadla mě naprostá neschopnost se zvednout. Tak jsem se jen koukal, jak tu Soňa kraluje ve spodním prádle, a jen tak pomalu jsem se propadával.

A teď jsem potkal Sašu. Náhodou jsme se seznámili na výstavě Jana Zrzavýho, kam jsem se donutil zajít. Dali jsme se do řeči, pak jsme chodili po nábřeží a povídali si...

Text © Jaroslav Boček

© Euromedia Group, a. s. – Pragma , 2019