Ukázka z knihy: PODIVNÉ PŘÁTELSTVÍ (Iveta Svobodová)

Autorka Iveta Svobodová má na svém kontě již několik detektivních románů. Nejnovějším počinem je Podivné přátelství, které vyšlo u nakladatelství Šulc - Švarc. Čím vás naláká anotace? 

Podivné přátelství je výborná napínavá kniha, ve které se nad kriminálními případy sejde zkušený policejní vyšetřovatel s mladou právničkou, která odložila soudcovský talár a přešla k policii. Tato neobvyklá dvojice k sobě přitahuje případy plné záhad a tajemství, příběhy lidí, kteří se nešťastně zamotali do soukolí policejního vyšetřování, zatímco skutečný pachatel uniká. Křivda se těžko napravuje a spravedlnost je často slepá k některým viníkům, ale autorka si se svými hlavními hrdiny myslí, že je třeba udělat všechno, aby se alespoň v něčem naplnil šťastný konec. 


Právě probíhá soutěž o tři výtisky románu Podivné přátelství s podpisem i věnováním. 




Luboš si strčil mobil do náprsní kapsy, rozloučil se s Alenou a vyrazil na schůzku s Matějkovou. Když míjel tenisový kurt, mrkl na švagrovou, jak se pokouší hrát s Martinem Bečvářem. Poletovala po kurtu od lajny k lajně a vypadalo to, že ji každou chvíli trefí šlak. Raději jejich výkon nekomentoval a jen je mávnutím ruky pozdravil. Tereza je bezesporu lepší zubařka než tenistka.   Projížděl údolím a přemýšlel o tom, co mu asi tak Matějková chce? Byl nervózní, cítil obavy, ale přitom byl neskutečně zvědavý. Jak se přibližoval ku Praze, cítil, jak se mu svírá žaludek, a to nebylo dobré znamení. Mobil zasunutý v držáku na palubní desce se rozblikal. „Jendo, ty starej brachu, co se děje?!“ zahřměl Luboš.   
„Jedu za tebou, ať se ti to líbí nebo ne. Zůstanu stát na druhé straně ulice. Kdybys potřeboval pomoc, hned volej! Cítím problémy,“ vychrlil ze sebe Jeníček.  
„Dobře, to jsi moc hodnej. Hlavně to nepokaz, ať tě ta baba nevidí!“  Za pár minut vjížděl do ztichlé ulice mezi rodinnými domy a parkoval před zarostlým vjezdem na pozemek Růženy Matějkové. Dvířka byla pootevřená a veranda také. Luboš přesto zaťukal na skleněnou výplň.  „Jen pojďte dál, už na vás čekám,“ ozvalo se z kuchyně.   Luboš vešel do místnosti a pozdravil. Matějková přikývla. Působila na něj spokojeně, uvolněně, nedokázal její rozpoložení identifikovat. Matějková se těžce zvedla od stolu a začala připravovat kávu. Luboš chvíli postával, a když ho vyzvala, aby se už konečně posadil, usadil se ke stolu.  Jak dávala kávu na stůl, přistrčila před něj notes ležící uprostřed stolu. „Čtěte! Tady najdete svoje odpovědi. Posledně jste se ptal a já jsem nedokázala odpovědět. Před Karlem jsem prostě nemohla. Všechno jsem vám sepsala, snažila jsem se nic nevynechat. Čtěte…“ 
Luboš po ní pokukoval, čekal, co ještě přijde, ale když už nic nedodala, vytáhl z kapsy brýle a pustil se do čtení.  Matějková přinesla mléko a cukr. Pak se ještě došourala pro talíř s kokosovými sušenkami v čokoládě. Ty měla nejraději. Sedla si proti Lubošovi a pozorovala ho, jak čte. Míchala kávu, snědla pár sušenek, a když jí po chvíli začala padat víčka, zvedla se a přesunula se na gauč pod oknem. „Já se na chvíli natáhnu a vy zatím pokračujte ve čtení. Kdybych usnula, tak mě vzbuďte!“  Luboš přikývl, nic neříkal. Téměř ji nevnímal. Oči se mu vpíjely do roztřesených řádků.    A tak si Růžena Matějková lehla na vyšívaný polštářek po mamince, sledovala Luboše a usmívala se. Všechno bylo tak, jak mělo být. Po pár minutách zavřela oči a poslední, co cítila, byla vůně domova z ručně vyšívaného polštářku. Poslední dobou často vzpomínala na tu malou vesnici, odkud do Prahy přišla.  
Luboš četl rychle, byl zvyklý orientovat se ve spisech naskládaných na stole a ve skříni, ale v tomhle případě mu to moc nešlo. Rukopis byl místy nečitelný, kolikrát se vracel, aby správně textu porozuměl. V duchu si říkal, jakou musela ta ženská posbírat odvahu, aby sepsala takový sebeobviňující elaborát. Bylo to přesně tak, jak si myslel.

Text © Iveta Svobodová

© nakladatelství Šulc - Švarc , 2018

Komentáře