Recenze: HŘBITOV BÍLÝCH KRÁLÍČKŮ (Ludmila Svozilová)

Svět není takový, jaký se zdá

Za recenzní výtisk děkuji autorce Ludmile Svozilové.

Chci zakoupit knihu!

Nakladatelství Viking, které se původně věnovalo překladu a vydávání příběhů Barbara Conana, se v současné době zaměřuje i na vydávání knih v elektronické podobě. U tohoto nakladatelství tak můžeme jednoduše narazit na sbírku hororových povídek Ludmily Svozilové, nesoucí název Hřbitov bílých králíčků. Díky tomu, že je autorka velice plodná, co se psaní týče, můžeme se s její povídkovou tvorbou setkat i v 6. antologii českého hororu, Hledá se autor bestselleru 2015 nebo v  její vydané prvotině Černá série z roku 2016. V současné chvíli se připravuje první mysteriózní román Sběračka kostí, který má vyjít v květnu tohoto roku.

Hřbitov bílých králíčků je sbírka o jednadvaceti povídkách točících se okolo tajemna nebo iluzí lidské mysli. Jak kniha obstála v tomto okrajovém žánru českého hororu? Není sbírka jen vykopaným hřbitovem šuplíkových povídek, které by se raději měly vrátit zpět do hrobu?

Autorka kombinuje er-formu s ich-formou, ale spíše se přiklání k první variantě. Povídky jsou krátké, v průměru deset stran na jeden příběh. Tvorba se nedotýká aktuálních témat, snad jen krom povídky Pravda o zmizelém letu č. QS 2359, která otevírá konspirační teorii k dané události. Zápletky nemůžeme přiřadit k šokujícím ani kontroverzním. Setkáme se zde se smrtí metaforickou, faktickou nebo s poblouzněním smyslů. V některých textech se objevují i prvky fantasy a role záporáků si zahrají jak lidé, tak i něco mezi nebem a zemí.

Rozhodně se nedá říct, že by kniha měla být označena varováním Jen na vlastní nebezpečí, jak je v současné době zvykem. Povídky L. Svozilové jsou vlastně jen lehce znepokojivé, ale ani bych neřekla svým obsahem, jako spíše nedokončeností. Autorka musela dokázat, že má jednadvacet skvělých námětů. Ale spojením do jedné sbírky, která má dvě stě patnáct stran a dvacet jedna povídek, to může být vážně velký krok vedle. 

Mnohé příběhy začínají dobře, budují atmosféru, mají nápad, který baví, a pak prostě skončí. Buďto zmateně, anebo s velkým nepochopením. Autorka píše čtivě, jen se nedrží předem dané linie. Velice patrné to je u povídky, která nese stejný název jako celá kniha – Hřbitov bílých králíčků. O čem že to je? Celá pointa směřuje ke stromu, který je jak z filmu Ospalá díra, ale ve skutečnosti si zahraje jen takový štěk. Konec povídky, opona spadne a ozve se rozpačitý potlesk. 

Hororové povídky dokáží vzbudit hrůzu i svým nevysvětlením, ale když je něčeho příliš, tak to škodí. V této sbírce se nepovedlo dát na papír myšlenky nebo hlubší spojitosti o tom, co se děje. Určitě bych jako nejsilnější povídku v knize vybrala hned úvodní, nazvanou Sklep. Jako dalšího favorita bych označila dílo Jak zabít manželku, aby se vám nevracela. I když opět narážíme na konec, který je našroubovaný a nepasuje. 

Ludmila Svozilová má příjemný styl psaní. Ovšem méně přitažlivé jsou myšlenkové pochody postav. Autorka si pomáhá pro vysvětlení děje odhalením myšlenek všech vystupujících charakterů, které díky tomu ztrácí na své tajemnosti, a jsou tedy předvídatelné. Ve sbírce je také patrné, jak jsou si hrdinové jednotlivých povídek podobní. A to zejména slangem, který používají. Například bejkárny/bejkárnu v telce. Tento výraz použije náctiletý chlapec Lukáš pro označení nejoblíbenější činnosti své matky (povídka Lukáš, Sofie a dlouhá noc) nebo starej Vondráček, který tím míní to samé o své ženě (povídka Jak zabít manželku, aby se vám nevracela). Podobné situace se opakují i u jiných povídek, které tak ztrácí na jedinečnosti. I v takto krátkých prózách se setkáme s jistou zmatečností, co se děje týče, a je nutno se v textu vracet. Velké minusy jsou v nedotaženosti, kterou má snad každá povídka. To nevyřčené čtenáře pálí natolik, že by pár vět navíc neuškodilo. Spíše by vyplnily hluchá místa. 

Hřbitov bílých králíčků je čtivo vhodné k večernímu táboráku pro navození té správné atmosféry, kde nevysvětlitelné hledáme v poskakujících jiskrách ohně. Celá sbírka mi připomíná slavné série Stopy hrůzy od nakladatelství Buldog. V mládí nás děsily, ale v dospělosti jsou útlé sešitky úsměvné. Svým obsahem bych knihu doporučila dospívající mládeži, přestože jsou tam i prvky, které děti moc nepochopí nebo je témata jednoduše nebudou zajímat. 

Obálka díla má hororový nádech, ale ke knize mi celkově nesedí. Už jen na základě toho, že se povídky zaobírají spíše mysteriózními tématy než lidským zlem.

Anotace: 

Máte rádi to svíravé šimrání kolem srdce a žaludku. Ale jste přesvědčeni, že vám se něco podobného nikdy přihodit nemůže. Dvacet jedna krátkých povídek, balancujících na hraně uvěřitelnosti a temné mysteriózní hrůzy, vás vyvede z omylu. Většina hrdinů černě škodolibých, tajemných a děsivých příběhů se od běžných čtenářů nijak výrazně neliší. Zdánlivě křehké a bezmocné ženy, děti se smrtícím smyslem pro spravedlnost, důchodci, co se nudí za zavřeným oknem, pubertální snílci. Kupují chalupy na místech, kde by nemělo stát nic, chodí ke kadeřnici a na kosmetiku, aniž by tušili, co je tam může čekat, odepisují na inzeráty realitních společností a o dovolené létají k moři. Zamilovávají se do lidí, o kterých nic nevědí. Prahnou po obyčejných věcech touhou, která je zničující. Vracejí se na místa nejděsivějších zážitků, aby se konečně vypořádali se svými nejhoršími nočními můrami. Nic vám to neříká? Možná i vy máte divné sousedy nebo protivnou manželku, děti s velkou fantazií – možná i vy schováváte hluboko uvnitř mrazivé vzpomínky. Netušíte, s čím vším se můžete potkat. Každý si hýčká vlastní démony; a největší hrůza často číhá právě uprostřed našich zdánlivě obyčejných životů.

Nakladatelství: Viking

Rok vydání: 2018

Žánr: Horor

Počet stran: 215

Formát: epub