Rozhovor s Pauline Dolezal: „Když píši, je to většinou neurvalý tok myšlenek a tryskající proud všelijakých emocí.“


Pauline Dolezal (FB autorky) se nám představila na konci loňského roku se svým debutem Jak se brání psycholog. Kniha slibuje čtenáři zajímavý čtenářský zážitek. Svou náplní je překvapující, i když je označována coby populárně naučná, spíše bychom mohli říci, že se jedná o soubor povídek, jež vyobrazují životní kotrmelce Pavlíny, studentky psychologické fakulty. Autorce tímto děkuji za zodpovězení všech našich zvídavých otázek a přeji jí, ať se její knihy čtenářům líbí, ať se jí ve tvorbě daří a má stále přísun inspirujících životních okamžiků.



Neméně interesantní je pak použitá slovní zásoba. Autorka vychází vstříc svým čtenářům a snaží se, aby jim knížka byla blízká. K tomuto přispívá zejména výběr jazykových prostředků a způsob vyjadřování postav. Setkáte se tak s nespisovnými slovy a s častým používáním výrazů jako na prd, na prdlačku a dalších podobných. Někdo to může považovat jako mínus, které plyne z nevypsanosti a z věku Pauline Dolezal. Jiný v tom naopak shledá klad, jenž jsem popsala v předchozích řádcích. (více v recenzi...)

Vaše dílo působí svěže a s lehkostí zpracovává téma náročné psychologie člověka, jeho rozhodování, ale také dospívání. Bylo pro vás těžké některé okamžiky zachytit? Pokud ano, proč si myslíte, že tomu tak bylo?

Ano, některé pasáže se nepsaly snadno. Hlavním důvodem je asi emoční prožívání, do kterého jsem se musela postupně nořit a učit se v něm plavat, abych zase mohla vylézt na břeh stability a ideálně ještě třeba předat dál nějakou motivaci. Rozhodně mi ale kniha pomohla se vypořádat s některými událostmi z minulosti i s těmi, které přicházely v průběhu tvorby. Život je neustále měnící se výzva.

Hlavní postava Vaší knihy se jmenuje Pavlína, jak moc je Vám blízká? Předpokládám, že se nejedná přímo o příhody, které by se staly Vám osobně. Co máte společného a v čem se od sebe s protagonistkou naopak lišíte?

Hlavní postava je kombinací několika mých vlastností, postojů a zážitků. Možná bych jí označila za takové Polo-Alte ego. Většina příhod plyne opravdu z mého životního příběhu, v něčem jsem však postavě propůjčila možnosti, které jsem sama v určitých chvílích neměla. Vnímám v tom úžasnou svobodu. Hlavním společným rysem, který zkrátka nelze ignorovat, je nezastavitelnost a nezdolnost postavy, která někdy působí jako ruinující bagr a jindy je zase záchranným kruhem v moři bitev.

V ději je několikrát uvedeno, že kniha vznikla v rámci psaní diplomové práce. Bylo tomu tak skutečně, nebo se jedná o fabulaci, jež se hodila do vyprávění?

Kéž by! Spíše, než v rámci je přesnější označení souběžně s nebo místo psaní diplomky. (smích) Byla to taková moje produktivní prokrastinace. Pravdou však zůstává, že má kniha vyšla dříve, než jsem stačila obhájit závěrečnou práci.

Jak dlouho jste na své knize pracovala? Jak vůbec vznikala? Chtěla jste psát povídky, nebo jste si přála, aby titul vypadal úplně jinak?

Rozhodně si nepředstavujte, že jsem seděla za stolem s počítačem, kterému vzadu svítí jablko, popíjela kafe a psala. Kniha vznikala, jak píši v úvodu, skutečně většinou na běžícím pásu ve fitku, při zdlouhavém cestování v MHD, které však bylo nabité podněty, nebo se líhla na různých pofidérních ubrouscích menších kaváren, když to „na mě přišlo“. Také byla celá řada období, kdy jsem nemohla napsat ani písmenko. Prostě nebyla nálada. K psaní potřebuji silné emoční impulzy – a ty se nedají usměrnit ani naplánovat.

Když jsem se do knihy začetla, byla jsem mile překvapena humorem a nadsázkou. Ač se hlavní hrdince moc nedařilo, uměla se z toho s úsměvem vymotat. Kdybyste byla na jejím místě, vybruslila byste z podobně náročných situací také téměř s úsměvem na tváři? Uměla byste náročnou situaci též obrátit a z katastrofy vykouzlit zábavnou scénku? Nebo se spíše trápíte, když se Vám osobně něco přihodí?

Vzhledem k tomu, že vycházím často ze svých zkušeností, jelikož to je pro každého cenný zdroj inspirace i ponaučení, často mi opravdu nezbylo a nezbývá než se prostě začít smát. Někdy mám své reakce pod kontrolou více, jindy jsem sama překvapena sledem událostí. Jsou ale chvíle, kdy se směji spíše s odstupem, s nadhledem. Ve skutečnosti jsem naučený optimista, a tudíž většinou raději podléhám humoru, byť sarkastickému než vyloženě panice – a prošla jsem si nejednou i tímto pólem. Ukázalo se mi to zkrátka být lepší strategií pro „proboxovávání“ se k vlastním cílům, přáním a snům.

Jak byste charakterizovala svou osobnost? Jaká je Vaše duše?

(smích) První, co mě napadlo, bylo samozřejmě „rozpolcená“ nebo „divoká“. Myslím, že na tuto otázku by úplně každý mohl napsat minimálně trilogii. Pomocí sebereflexe usiluji o získání alespoň stínu odpovědi, ale je to zcela jistě téma na celý život. Není to snadné ani přehledné, a navíc se člověk během svých životních zkušeností a voleb mění – a s ním i jeho duše…

Přemýšlela jste o tom, že byste někdy napsala nějaké dílo, které by se třeba zabývalo problematikou některé psychologické poruchy?

Přemýšlím o tom poměrně často, i vzhledem k tomu, s jakými lidmi se setkávám. Na druhou stranu chci, aby pro mě psaní bylo stále zdrojem energie, nadšení a uvolnění. Odborných knih a textů vzniká na téma psychopatologie dle mého názoru velmi mnoho, takže určitě nevytvořím nějaký deficit na trhu. 😊

Když už jsme u toho, plánujete psát dále? Pokud ano, kdy se mohou čtenáři těšit na Vaše další dílo a o čem případně bude?

Rozhodně, psaní je můj způsob relaxace a znovunabytí dobře investovaných sil. V současné chvíli dokončuji knihu podobného stylu: Jak se učí psycholog. Pokud se čtenáři líbil prudký humor a neuspořádaný spád mé první knihy, bude si ve druhém dílu moci užít další jízdu. Tentokrát má však hlavní postava více věcí ve svých rukou (nebo si to alespoň myslí), což souvisí s (po)učením a jistým stupněm zocelení. No prostě mám neustále z čeho čerpat, takže o rozmanité dějové linky není nouze!

Nedá mi to, ještě se zeptám na jazykovou stránku Vaší knihy. V tiráži je uvedeno, že jste si jazykové korektury nepřála, proč? Pokud to není tajné?

Je to vlastně tak, jak jste psala v recenzi. Celá kniha je zrcadlem určitého životního boje a vzhledem k autentičnosti a vtisknutí určitých svých částí osobnosti jsem nechtěla, aby po mě „můj život“ někdo opravoval a zasahoval tak do něj. Práci četla moje kamarádka a největší gramatické hrubky opravila (ano, bylo jich mnohem více). Když píši, je to většinou neurvalý tok myšlenek a tryskající proud všelijakých emocí. Většina knihy také vznikala za neobvyklých podmínek, jak jsem popsala výše. Určitá nedokonalost k životu prostě patří a věřím, že to nenaruší čtenářův zážitek, spíše naopak bude vtažen do centra dění.

Poslední otázka, která nesmí v závěru našeho rozhovoru nikdy chybět, zní: Máte na srdci něco, co byste chtěla vzkázat čtenářům?

Ať se i vám plní sny, za které bojujete navzdory všemu, protože to je teprve skutečná výhra!


Komentáře