Rozhovor s Vladimírem Pohoreckým: „Je to lidech, kteří žijí kolem nás, přesto o nich možná ani nevíme.“
Před nedávnem vyšla v projektu Podporujeme české autory recenze knihy Profesionálka od autora Vladimíra Pohoreckého. Seznámily jsme vás s povídkovou knihou, která je jeho prvotinou. Informací o autorovi není mnoho, proto jsme připravily několik otázek, které nás s autorem více seznámí.
Jak už bylo řečeno, kniha Profesionálka je vaše prvotina. Proč vás oslovila zrovna forma povídky?
Povídka je pro mě zatím asi nejvhodnější literární útvar. Přece jen nevyžaduje tolik času ani práce jako novela či román. Tím ovšem rozhodně nechci její význam snižovat. Dobrá povídka musí zaujmout příběhem nebo atmosférou na relativně malém prostoru, což není úplně snadné. O tom, do jaké míry se mi tento úkol povedlo splnit, musí už rozhodnout čtenáři.
Ve vašich povídkách si všímáte lidí, kteří nežijí obvyklým, spořádaným způsobem života. Proč vás zaujali právě oni?
Snažil jsem se o to, aby postavy v příbězích byly nejednoznačné, aby čtenáři měli možnost víc přemýšlet o tom, kým tito zpravidla antihrdinové vlastně jsou a co je do často mezních situací přivádí. Je to o lidech, kteří žijí kolem nás, přesto o nich možná ani nevíme. Je jen na nás, jestli jim porozumíme, třeba se v něčem s nimi ztotožníme, nebo je odsoudíme.
Některé povídky jsou dojemné, nad jinými se čtenář zamyslí či pousměje. Spojuje je jedno - emoce. Je zřejmé, že vás zajímá psychologie. Byla volba povolání novináře prvoplánová?
Psychologie a lidská psychika mě skutečně zajímá. Snažím se tak lépe porozumět druhým lidem, ale i sobě. O jejím studiu jsem ale neuvažoval. Chtěl jsem původně být právníkem, či kulturologem, nakonec jsem se dostal k oboru mediální studia a odtud byl k novinařině už jen krůček.
Příběhy vyznívají autenticky, témata povídek jsou velmi rozličná. Jak získáváte náměty?
Snažím se věnovat pozornost svému okolí. Inspirací pro mě může být nějaké specifické chování lidí pramenící z projevů jejich charakterových vlastností. Inspirovat mě může i konkrétní prostředí nebo odposlechnutý příběh, který zkombinuji třeba i s vlastními prožitky. Na tom všem se dá povídka vystavět. Mám rád, když potom takový příběh skončí jinak, než jak se na začátku jeví.
Vystudoval jste mediální studia, živíte se tedy slovem a písmem. V profesi spisovatele vám to pomáhá, nebo škodí? Nepotlačuje realita vaší profese fantazii, která je pro spisovatele dost podstatná?
Za spisovatele se zatím nepovažuji, možná až budu mít na svém kontě víc knih, dalo by se o něčem takovém mluvit. Psát mě baví, a tak dávám dohromady krátké příběhy, kterým se snažím vdechnout atmosféru a naplnit je těmi již zmiňovanými emocemi. Je pravda, že novinářský styl psaní je odlišný, přesto si myslím, že vystudovaný obor je pro mě spíš výhodou. Fantazii mám naštěstí od dětství hodně bohatou, takže mám pořád kam unikat.
V rozhovorech mnozí spisovatelé uvádějí, že psali tzv. do šuplíku. U vás tomu bylo také tak? Pamatujete se na váš první literární počin?
Kratší příběhy jsem vymýšlel už na základní škole a se střídavými úspěchy jsem se s nimi zúčastnil různých literárních soutěží. Psaní se více věnuju až tak poslední tři roky, kdy jsem poctivě doplnil šuplík a pak ho z větší části vyprázdnil.
Vaše povídková knížka má dobré ohlasy. Připravujete něco nového?
Jsem rád za všechny ohlasy, ale ty pozitivní jsou pro mě určitě povzbuzením k dalšímu psaní. Průběžně pracuji na nových povídkách, které bych rád, pokud překonám svoji vrozenou lenost, zhruba do roka dokončil. Chtěl bych, aby byly o něco údernější a syrovější, ale sám jsem zvědav, jaký bude nakonec výsledek. Zároveň ve mně bobtná myšlenka na román, kterou bych rád nechal vykrystalizovat do konkrétní podoby, budu-li ovšem na to literárně mít. Nechtěl bych například začít nudit.
Povídky jste začal psát s tím, že budou součástí většího celku, tedy knihy, nebo jen pro radost?
Zpočátku jen pro radost, když jsem jich měl hotových víc, tak jsem začal uvažovat o knize.
Volba nakladatele je velmi důležitá. Když jste se rozhodl pro vydání knihy, nakladatele jste hledal sám, nebo se vydal cestou přes agenturu?
Šel jsem asi klasickou cestou, když jsem oslovil několik nakladatelství a pak čekal na reakce. Spolupráce s nakladatelstvím Krigl byla naprosto bezproblémová.
Komentáře
Okomentovat