Detektivní příběhy ze života netradičního detektiva Polívky
Za recenzní výtisk děkuji autorovi Luboši Polívkovi
Chci zakoupit titul Detektiv!
Luboš Polívka je autorem povídkových knih Detektiv z roku 2016 a Svět podle Goata z roku 2018. Dále se úspěšně účastnil literárních soutěžích, jako je Literární Vysočina a Vyšehradská vize. Publikované texty jsou k nalezení i na webových portálech, jako je Písmák, Bardie a Totem nebo v magazínu Lemuria.
Detektiv je kniha čítající pět povídek, které popisují případy pseudodetektiva Polívky a jeho kolegů od policie, pana Vondráčka a pana Kašmíra. Zejména zaujme anotací a příslibem ostříleného detektiva. Bohužel má anotace větší ambice než obsah. Povídky jsou psané v ich-formě, z pohledu detektiva Polívky, v neurčité časové posloupnosti a neurčených místech.
Celou sbírku otevírá povídka Srdečné pozdravy z Haiti, která je nejslabší ze všech. Ani ne pointou jako zpracováním. Autor vsadil vše na zápletku, která je jak vystřižená z kriminálky Miami, ale už vůbec se nezamyslel nad tím, jak zpracování dát obdobnou úroveň. Setkání s detektivem Polívkou je tak zbytečné jako s jakýmkoliv kolemjdoucím. Detektiv nebudí žádné sympatie a je spíš natvrdlý. V příběhu není kladen důraz na popis jeho osobnosti, i když je alfa a omega celé knihy. Dozvíme se, a to hned na začátku, že je přesvědčen o úctyhodné délce svého penisu, to o pár stránek dále neguje. Tyto poznatky najdeme ve všech povídkách. Dle popisu je detektiv spíše nechutný než natvrdlý.
Postavy Ondráčka a Kašmíra, kteří Polívkovi pomáhají, skvěle plní funkci policistů, se kterými se setkáváme především ve vtipech. A i přesto narazíme na dialogy, které jsou umělejší než prsa Pamely Anderson… Autor nás tak dovede k dilematu, zda je povídka myšlena s nadhledem, vtipně, nebo vážně. U pasáží, které by měly nutit čtenáře se pousmát, je pro jistotu čtu znovu a ptám se: „To jako vážně?“
Rozuzlení celého případu je nárazové a těžko uvěřitelné. Vstupy postav do děje jsou jak vpád partyzánských jednotek na nepřátelské území a celkově příběh negraduje, spíše se plácá na souši jako ryba. Ale abych knize tolik nekřivdila, přeci jen přinese trochu rozhledu v tom, jak na Haiti fungují zloději duší a co se s člověkem děje, pokud je otráven jedem z ryby Fugu. Určitě by se s tím dalo lépe pracovat a ubrat na přehnaném chování postav.
Nejšílenějším prvkem v celé první povídce bylo jakési podivné oslovování čtenáře a handrkování postav o předávání vypravěčství. Byla jsem velice ráda, když byl tento prvek z ostatních povídek vypuštěn. Po celou dobu tohoto literárního pokusu o předávání vlády ve vyprávění nebylo jasné, co se teda vlastně děje. Nakonec se tento jev autor pokusil svým způsobem naťuknout v závěrečné povídce, kde to spíše vyvolalo ještě větší zmatek.
Druhá povídka Freiterovo zmizení je výrazně svižnější, k čemuž dopomohlo množství dialogů, které začínaly dávat i smysl. Ovšem na základě spádu utrpěla zápletka, kde se setkáváme s mladým sociopatem, jehož postava je neuvěřitelně plochá. Díkybohu postavy dostávají alespoň náznak charakterů, ovšem policista Vondráček je na tom snad ještě hůř než předtím. Z ničeho nic nám asi postupem času víc hloupne. Místy se objevuje i takový nešvar, jako je prohození, jaká postava má mluvit, protože ten, kdo mluví, tam ani není.
Další dvě povídky William Goat je mrtev a Skandál v Bergkjavíku bych hodnotila jako nejlepší z celé sbírky. Autor se pustil do větších příběhů a popisností. Toho by se měl určitě držet. Sice mají povídky hodně hluchých míst a hodně chybí gradování děje, ale je to osvěžení na kterém se dá jistě pracovat. Dokonce i detektiv Polívka dostává pár nových vlastností a je tím pádem i přijatelnější. U povídky Skandál v Bergkjavíku je vidět, že samotného autora bavila. Nejen že se vymyká rozsahem, ale také lepším zpracováním a konfrontací více postav.
Poslední povídka Bez dechu je stejně slabá jako Pozdravy z Haiti. Zde se setkáváme s nelogickými věcmi, na kterých by chtělo hodně zapracovat. Nejlépe jsem se bavila u představy trhání parket z podlahy, pod kterými byly ukryty „štůsky” peněz. Netuším, jak jeden dokáže čistě jen pod parkety ukrýt svázané bankovky, ale asi by to nebyla úplně rovná podlaha. Ke všemu uvedení kolik „štůsků” se vykopávalo z podlahy bylo sice neurčité, ale půl milionu se v bankovkách dá složit i úsporněji. Pokud tedy nesbíral papírové stokoruny.
Celkově to na mě dělá dojem, že sbírka byla psána v rozmezí několika let. Největší problém všech povídek je neuvěřitelný aspekt náhody. Všechny případy se rozlousknou na podkladě velice slabých vodítek nebo jen tak, a tím to ztrácí na důvěryhodnosti a je to spíše magie než detektivní pátrání. Utrpěla i kosmetická stránka věci. Časté opakování slov a přemíra závorek, které objasňují myšlenkové pochody hlavní postavy, kompletně vytrhávají z děje a stává se z nich otravný prvek. Dalším velkým problémem autora jsou charakteristiky postav, které se mění jako mávnutím kouzelného proutku. To je nejvíc viditelné u policisty Vondráčka. Z toho však na konci vyroste snad nejpříjemnější postava.
V díle letem světem s Polívkou se setkáme i s dost podivnými vlastnostmi postav a nebo jejich určitým vystupováním. Nejpatrnější to bylo v povídce Bez dechu, kde se dozvíte například, jak na smrt vyděšená matka uneseného dítěte zdolává schody jako ...jako dravá, (náruživá) šelma spěchající za svým mládětem. (Str. 116). Nakonec mě uzemnil výraz - Zaplavuje mne cosi jako absolutní, všepohlcující vaginální pocit: cítím ji, vidím ji. (Str. 122) Na to není co říct.
Závěrem je jasné, že kniha by potřebovala více práce před vydáním a důkladnou péči s omáčkou okolo, která nám odhalí co, kdo, proč a jak. Čtenář by měl tak trochu možnost zabřednout do detektivky, která odhaluje svá tajemství, protože zápletky vůbec zlé nebyly. Knihu hodnotím velice neutrálně. Text se čte dobře i na hluchá místa, ale chybí tomu ta šťáva, která by zůstala v paměti. Co však musím autorovi ponechat, je vsazená postava jakéhosi spisovatele Williama Goata, který se objevuje v každé povídce a jedna mu je dokonce věnována. Zajímavé na tom je to, že sám autor Polívka pod tímto pseudonymem vystupuje na literárních portálech. Tohle bylo hodně příjemné a zároveň velice zajímavé. Je to také nejsilnější moment, díky kterému si knihu zapamatujete.
Styl autora není na škodu, dokáže oslovit a díky fázování krátkých povídek čtenář udrží pozornost. Své fanoušky si dílo určitě najde u lidí, kteří hledají jednohubky před spaním či zkrácení dlouhé chvíle. Nemohu říct, že by dílo bylo svým způsobem naivní, ale pro své trhliny pak detektivní příběhy vypadají jako cedník.
Knižní obálka:
Autorem obálky je také Luboš Polívka a je celkem slušivá. Ovšem vůbec mi nesedí k obsahu, který je pod tím obalem. Ale nelze říct, že by to bylo úplně mimo mísu. Takže proč ne?
Recenzentka: Ivana Gašparíková
Anotace:
Pět případů svérázného a hlavně samozvaného detektiva, který se za časté asistence dvou kriminalistů, alkoholu a silných analgetik snaží dostat z role životního luzra. Na své cestě se setká s okultismem z Haiti, Williamem Goatem i samotnou Smrtí. Osobitý autorův humor i překvapivé, někdy nonsensové záběry i závěry okoření detektivní téma na sebe navazujících povídek.
Nakladatelství: Alfa - Omega
Rok vydání: 2016
Žánr: Detektivní povídky
Počet stran: 138
Formát: PDF
Komentáře
Okomentovat