Neobyčejný život obyčejné ženy
Za recenzní knihu děkuji autorce Jitce Závodné
Chci zakoupit titul Zahrada mého života
Jitka Závodná se čtenářům představila jako autorka dvou povídkových souborů Osudy válkou změněné I a II, v nichž zpracovala vzpomínky skutečných pamětníků událostí druhé světové války. Obě knihy jsme vám na projektu již představily formou recenzí. Jitka Závodná tentokrát svět povídek opustila a napsala samostatný román Zahrada mého života, v němž hlavní hrdinka zpětně hodnotí svůj život.
Marie už dávno překročila devadesátku. Přijíždí do své rodné obce jako čestný host při oslavách výročí založení zdejší malotřídky. Stařenka jako jedna z posledních pamětnic může dnešní generaci přiblížit dobu sice jen těsně minulou, ale ve vzpomínkách lidí už značně blednoucí. Její vyprávění začíná rokem 1939, kdy jí bylo patnáct let a byla z domu vyhnána pryč vlastním otcem a zlou macechou stejně jako její pohádková jmenovkyně. Naštěstí se Marie ujala teta a dívce poskytla podporu a rodinné zázemí. V době, kdy Marie přijíždí do Prahy, narychlo a bez dokladů, je spáchán atentát na Heydricha. Nad Marií i jejím příbuzenstvem se vznáší stín smrti. Nebezpečí číhá všude, nikdo neví dne ani hodiny. Naštěstí jí osud přál, válku přežila. Jak to s Marií bylo dál, co zažila po válce a kam se ubíral její život? To vše na vás čeká v poměrně útlém dílku, čítajícím něco málo přes sto sedmdesát stran, o to víc silného a emocemi nabitého příběhu.
Venku už byla úplná tma, když jsem zvedla oči od desky katedry a podívala se po svých posluchačích. Všichni mlčky seděli v jakémsi mlhavém opojení a dokonce ani děti nezlobily a nevyžadovaly žádnou pozornost od svých rodičů. A ta mladá žena, které děťátko usnulo v náručí, ta seděla stále na svém místě a nevěděla, jestli mne má obdivovat, nebo co vlastně.
„Nikdy jste ze strany nevystoupila, třebaže jste ji ve své podstatě neměla ráda….,“ zkonstatovala tichým hlasem a podívala se mi do tváře.
„Ne… Nikdy jsem to neudělala.“ Musela jsem jí dát za pravdu. (Str. 170-171)
V knize Zahrada mého života autorka použila vyprávění v ich-formě. Hlavní hrdinku nechává promlouvat krásnou češtinou, takže čtenář má pocit, že k němu opravdu hovoří starší člověk. Protože se jedná o souvislý tok myšlenek, text obsahuje jen minimum přímé řeči, což není na škodu a ani to nepůsobí rušivě. Civilní projev svou přirozeností upoutá čtenářky, které mají rády vyprávění ze života. Stejně jako v předchozích povídkách, i tady se setkáváme s tematikou druhé světové války. Můžeme říct, že tento námět Jitce Závodné sedí, umí jej opravdu poutavě naservírovat. Stejně tak zaujme i líčení poválečných let, kdy se republika vzpamatovávala z utrpěných ran, nebo pozdější tvrdé normalizace. Autorce se podařilo vystihnout dobovou atmosféru opravdu přesvědčivě, o čemž svědčí vypjaté a emočně náročné scény. Jednou z těch, které mi utkvěly v paměti, je historka, kdy Marie pomáhala zařídit falešný pas kolegyni z práce, aby mohla emigrovat s rodinou na západ.
Jako milovnice ság a příběhů, jež zabírají širší časové období, jsem si přišla na své. Marii, kterou sledujeme od dívčích střevíčků až po “babičkovské bačkory”, jsem si oblíbila. V průběhu vyprávění pozorujeme její postupný rozvoj. Z mladé dívenky se stala zralou ženou, pilířem rodiny. Vybudované zázemí si chránila a nenechala by si jej vzít za žádnou cenu. Na pozadí politických událostí máme možnost vidět změny, kterými v životě prošla. Ztělesňuje typ, s nímž se zřejmě ztotožní většina čtenářek. Marie je silná osobnost, milující manželka, pečující matka, stíhá domácnost i náročnou práci. Přitom není žádná superžena, i ona občas podléhá tíze života, například ve chvíli, kdy ji zklame manžel i jedna z dcer.
Kniha přináší svědectví o časech minulých, na něž by vzpomínky neměly zapadnout. Určitě zaujme ty, kteří mají rádi komorní příběhy bez zbytečného sentimentu a patosu, příběhy obyčejných lidí, k nimž se mohou připodobnit sami nebo prostřednictvím svých blízkých. Události vylíčené v tomto dílku totiž mohou být kohokoliv z našeho okolí, třeba vaší babičky, pratety či nenápadné sousedky, s níž se jen tak ledabyle pozdravíte.
Anotace:
Je pozdní léto roku 1939, kdy je mladá, teprve patnáctiletá dívka Marie vyhnána zlou macechou do světa. Je sama, bez prostředků a nemá kam hlavu složit. Ocitá se v Brně, kde se uchází o místo služky v židovské rodině, a tam ji také zastihne začátek 2. světové války. Jen díky útěku na poslední chvíli není spolu se zbytkem rodiny deportována do koncentračního tábora. Ukrývá se v klášteře, slouží v rodině nacistického přívržence, a nakonec prchá ke své jediné tetě do Prahy. Ovšem i tentokrát hraje čas s Marií riskantní hru. Marie přijíždí do Prahy dne 25. května 1942, jen dva dny před atentátem na R. Heydricha. Nemá na výběr, znovu musí bojovat o holý život. Není čas utíkat, a proto musí se skrýt na půdě jednoho z činžovních domů ve Staré Libni. Čas pomalu odbíjí a oddíly SS jednotek se blíží a prohledávají jeden dům po druhém... Jaký může být osud osiřelé venkovské dívky ve víru válečných událostí? Je možné přežít, a dočkat se osvobození?
Nakladatelství: Nová Forma
Rok vydání: 2018
Žánr: válečný, historický román
Počet stran: 173
Vazba: brožovaná
Komentáře
Okomentovat