 |
| Zdroj: autorka článku |
Přinášíme vám poslední slíbenou ukázku z nového detektivního thrilleru z pera Markéty Harasimové s názvem Hedvábná past. Na našich stránkách jste si již o tuto novinku mohli zasoutěžit, přečíst si její recenzi, ukázku I. a ukázku II.
✴ ✴ ✴
Jsem vážně zvědavá, co pro nás Luboš má. V telefonu byl tajemný jako hrad v Karpatech. Napadá mě, co vlastně bylo na tom hradu tak tajemného?“ zamračila se Nina nad vlastní nevědomostí.
„Popravdě řečeno nic – v té knize mělo všechno logické vysvětlení. Jistý baron Gortz se snažil v pověrčivých obyvatelích jedné vesničky vyvolat dojem, že na hradě straší. Měl s sebou totiž společníka – zneuznaného fyzika, který tam provozoval svoje pokusy. Musím říct, že na tu dobu fakt geniální. Vymyslel plno vychytávek – dokonce i odposlouchávací zařízení, a to ten román vznikl v devatenáctém století!
No, ale ve výsledku vyletěl celý hrad do povětří i s vynálezy a milým baronem. Nutno zdůraznit, že v té hradní tragédii měla prsty žena.“
„Jak jinak. Cherchez la femme,“ zadeklamovala Nina francouzsky.
„Ano. Ovšem tahle žena byla tak trochu mrtvá.“
„Vyletěla snad taky do vzduchu?“
„Ne, stihla umřít dlouho před tím výbuchem na srdeční záchvat.“
„Příliš zamotané,“ usoudila Nina. „Ale ty ten román znáš skoro zpaměti!“ dodala potom.
„Zdaleka ne, ale Verneovky jsem miloval už jako kluk. Verne měl úžasný styl a člověk nestačí zírat, jak dokázal pracovat se svou fantazií.“
„Vidím, že jsi sečtělý člověk. Asi budu muset zaskočit do knihovny, abych vedle tebe nebyla za nekulturní kopyto.“
„Vedle mě?“ zavrněl a laškovně na ni mrkl. „Takže připouštíš, že utvoříme pár?“
Málem si ukousla jazyk, ale rychle se vzpamatovala. „Myslela jsem vedle tebe jako parťáka!“ zdůraznila vztyčeným ukazovákem poslední slovo. To už ale zdolali dlouhou sterilní chodbu a došli k pitevně. Štěpán zaťukal a rovnou otevřel masivní nerezové dveře.
„Á, mí hosté dorazili!“ obrátil se k nim Kolek od stolu, umístěného pod obřími okny. Pak pozvedl termosku. „Dáte si kafe?“ Nina věděla, že jeho káva je silná a jemná, ale v těchto místech ji skoro pokaždé přešla chuť.
„Díky, já ne.“
„To já si dám rád,“ přikývl Seidl. „Dobré kávy není nikdy dost.“
„Moje řeč, příteli. Víte, že smrtelná dávka činí přibližně sto šálků za den, což odpovídá asi deseti gramům čistého kofeinu?“
„Ne. Je to dokázané?“ povytáhl kapitán obočí.
„Dá se říct, že ano. Například řadou forenzních pitev, které dlouhá léta prováděli patologové ve Švédsku. Původně měly jejich výsledky pomoct s regulací prodeje kofeinových tablet. Království tehdy chtělo zabránit rostoucímu množství fatálních intoxikací, ke kterým vedlo jejich zneužívání. No, a tohle zjištění byl vedlejší produkt,“ odvětil lékař.
Kapitán jen hvízdl. „Máte přehled.“
„Je to přece můj obor,“ pokrčil patolog rameny a naplnil dva šálky. Jeden podal Štěpánovi, k druhému s labužnickým výrazem přičichl sám. „Nádhera!“
Nina mezitím pokukovala po pitevním stole se zakrytým tělem. „Kávový dýchánek i společenské plkání máme za sebou, tak co kdybychom se vrátili k práci?“ nadhodila.
„Ty nás tedy stavíš do latě,“ zasmál se Kolek.
„Někdo to udělat musí.“
„Je krutopřísná,“ přisadil si Seidl.
„Hele, vy dva,“ zakoulela očima. „To už by snad stačilo. Nechte si srandičky, až budeme mít vyřešené ty tři mordy.“
„A netrpělivá,“ zabručel Luboš. Nina ho proklála vražedným pohledem. Zareagoval smíchem, ale pak máchl paží ke stolu s mrtvolou. „Prosím, panstvo. Ukojím vaši zvědavost.“
„Nejvyšší čas,“ zahučela Nina.
„K příčině smrti se myslím vracet nemusím,“ spustil patolog, jakmile shrnul tuhou plachtu a odhalil přízračně našedlý obličej. „Ta je nám všem jasná. Našel jsem stopy po použití chloroformu – z toho vyplývá, že pachatel oběť při přepadení uspal. Jistě víte, že to je vcelku nenáročný způsob, jak někoho během chvilky a nenápadně dostat do limbu. Minimálně na nějaký čas.“
„A co ten vpich, o kterém jsi mluvil při ohledání?“ zajímala se Nina.
„K tomu došlo později,“ odvětil Kolek. „Pachatel té ženě píchl morfium – soudím, že ji chtěl mít zcela bezbrannou. Což se mu s množstvím opiátu, které měla v těle, bez problémů povedlo. Vlastně se dá říct, že souložil s obdobou nafukovací anduly. Ta dívka o sobě skoro nevěděla. Nakonec, dobře pro ni - pomohlo jí to jak během činu, tak při umírání.“
„Což ovšem není polehčující okolnost,“ poznamenal kapitán.
„V žádném případě. Vrah ji zabil úkladně, o tom není pochyb,“ navázal patolog. „Přes ústa měla pásku, aby nemohla křičet, dokud byla při smyslech. Taky ji svázal, i když nijak těsně. Na kůži jsem objevil jen lehké stopy po lepicí pásce, ale žádné oděrky, spáleniny a tak podobně. Jinak je prakticky nedotčená, tedy kromě násilného pohlavního styku. Ten musel proběhnout opakovaně, a nejen vaginálním způsobem.“
„Ta svině,“ ucedila Nina.
„Bude to dost zvrácený člověk,“ přikývl Luboš. „U téhle dívky si sice nepočínal zdaleka tak brutálně, jako u předchozí oběti, ale taky si přišel na své.“
„Proč se ale chová pokaždé jinak?“ svraštil Štěpán obočí.
„Třeba miluje změnu?“ pokrčil doktor rameny. „Nebo zabíjí podle momentální nálady?“
„Ten grázl nám práci rozhodně neusnadňuje,“ přikývla Nina s podmračeným čelem. „Dobrá, takže to shrnu. Vrah tu dívku omámil, uspal, několikrát znásilnil a zneužil i análně. Pak ji uškrtil a zbavil se těla.“
„Lhotáková musela strávit pěkných pár hodin uklizená někde stranou: možná v kufru toho auta.“ Tuhle skutečnost potvrzoval fakt, že vlak, do kterého nenastoupila, odjížděl v devatenáct třicet, přičemž zemřela až v noci.
Nina se obrátila k patologovi. „Nic, co by mohlo patřit pachateli, nemáš? Cizí vlasy nebo krev, kůži za nehty… cokoli?“
„Ano, něco bych opravdu měl,“ zhoupl se Kolek na patách a udělal významnou odmlku. Jak Nina, tak Seidl ho hypnotizovali očima, neřekli však ani slovo a čekali, s čím přijde. „Ale raději nejásejte předčasně.“
„Takže?“ povzbudil doktora Štěpán.
„Našel jsem stopy po spermatu.“
„Nekecej, fakt?“ vyjekla Nina.
„Ano, ale jak říkám – jsou to jen stopy. Biologického materiálu je poměrně málo a nemůžu s určitostí zaručit, že bude laboratoři k určení DNA stačit.“
Text © Markéta Harasimová
© Nakladatelství MaHa, 2018
Komentáře
Okomentovat