První část osmé kapitoly z pátého románu Zvol si život z fantasy ságy Yorrân jste si již mohli přečíst, nyní přichází na řadu druhá pasáž. Děkujeme za poskytnutí úryvku autorovi Janu Dobšenskému, jehož titul můžete nalézt i na FB stránce Yorrân.
Parsa s Ekramem dorazili do Gîvy – velkolepého města penězoměnců a začínají pomalu odkrývat jeho taje. Před Parsou se otevírají brány gîvských chrámů a ona zjišťuje, že pro jejich obyvatele není jen obdivovanou vědmou, ale především dlouho očekávanou princeznou čtvrté krve. Ekrama čeká v Gîvě osudové setkání s poslem putujícím od Hory učitelů na daleký sever k Jezeru posledního úkrytu. Vypadá to, že okolnosti, s tímto shledáním spojené, mu konečně otevřou oči a ukončí jeho dlouhé váhání.
I když se to zdá nemožné, tak Abarhil se zabředl ještě hlouběji do bažiny intrik a proti své vůli se stává pouhou loutkou na šachovnici mocných. Je vyslán do Města válečníků, kde po dlouhých létech potkává Darren, která slouží v oddílu awenasan – zdejších válečnic. Ačkoliv ho zajímá pouze vlastní minulost a odmítá se postavit na kteroukoliv ze stran nadcházející války, zjišťuje, jak je jeho přání nereálné. Díky svému jednání se stane podezřelým pro obě soupeřící strany. Aby zachránil holý život, prchá s pomocí Darren z Města válečníků. Útěk před hrozbou jednoho žaláře jej však přivede do jiného, možná ještě horšího. Více na oficiálních stránkách www.yorran.cz.
Nipa leží severně od soutoku jižního Askaru a Amraavati. Přestože tím krajem protékají dvě mohutné řeky, je to suchý pouštní kraj chudý na zeleň, kterou ničí časté písečné bouře přicházející ze západu. V tom kraji žil kdysi mudrc, jmenoval se Nil-bal a měl mnoho žáků. Jeden z nich, o kterém je tento příběh, se jmenoval Arun a pocházel z urozené a zámožné rodiny. Arun prožil šťastné dětství a jinošství v dostatku a rozmařilosti, kterou mu umožňoval otcovský dům. Když se ocitl na prahu mužného věku, jeho duše a vnitřní nepokoj jej dohnaly k tomu, aby vyhledal věhlasného učitele Nil-bala a stal se jeho žákem. Když k němu poprvé přišel, učitel si ho se zájmem prohlédl.
Stál před ním hubený mladík, jehož tělo na první pohled nepoznalo žádnou tělesnou námahu. Arun byl oblečený do honosného a drahého šatu, na krku mu visel řetěz zdobený drahokamy a jeho ruce zdobily zlaté prsteny. Ostatní Nil-balovi žáci svého učitele zrazovali od toho, aby tak zhýčkaného žáka přijímal.
„Mistře, ten uteče před první překážkou, kterou mu jeho výuka postaví do cesty. Budete litovat. Škoda času a námahy.“
Nil-bal ale viděl víc než jen změkčilé tělo. Poznal duši toužící po poznání. Tušil však, že mladého muže čeká velmi trnitá cesta. Zprvu jej jeho žák překvapoval tím, jak rychle chápal a osvojoval si skryté pravdy. Jednu z nich se však vzpíral přijmout. Byla to velká pravda o lásce k jiným bytostem, jejímž projevem je vůle pomáhat druhým. Nil-bal se pokoušel vysvětlit svému žákovi podstatu té pravdy, ale Arun, vychovaný v přepychu otcova paláce, byl pyšný a sebevědomý. Měl v sobě zakořeněný pocit, že je díky domu svého zrození a výchově, která mu byla poskytnuta, výjimečný. Když mu jeho učitel vysvětloval to, co já teď tobě, i v Arunovi se vše bouřilo a vzpíralo.
Učitelé Khantů však nevyučují své žáky jen slovy, ale především skutky, a proto vzal Nil-bal Aruna daleko za město do suché pouště. Jižní Askar tam protéká pouští v korytě, jež je hluboce zaříznuté do okolního suchého kraje. Učitel dovedl Aruna na místo, kde na vysokém a strmém břehu rostla stará pokroucená borovice. Přestože rostla na dohled od životodárné vody, trpěla suchem. Nil-bal na ni ukázal a řekl svému žákovi:
„Vidíš ten starý strom? Celý život roste na dohled od vody, a přesto nikdy nepoznal její dostatek. Tvým úkolem bude mu pomoci. Postavíš si tady stan, nechám ti tu nějaké zásoby a budeš ten strom zalévat. Přitom budeš přemýšlet o tom, co získáváme, když pomáháme druhým.“
Poté postavil před svého žáka měděný kotlík na vaření a řekl: „Tím ji budeš zalévat. Myslím, že potřebuje alespoň sto kotlíků vody každý den.“
Nil-bal nechal zkoprnělého žáka na břehu řeky, nasedl na koně, za uzdu vzal i Arunova hřebce a odjel.
Arun se nejprve zlobil a vztekal. Přemýšlel, že by se vydal zpět po svých, ale na dlouhou cestu pěšky divokým bezvodým krajem si netroufal. U řeky byl vody dostatek, i nějaké zásoby mu tu Nil-bal nechal. Postavil si tedy stan a rozhodl se, že počká na Nil-balův návrat. Zprvu svůj čas trávil lenošením a zahálkou. Potom jej napadlo, co se asi stane, až se jeho učitel vrátí a zjistí, že nesplnil jeho příkaz. Možná jej vyžene nebo zesměšní před ostatními žáky. Rozhodl se tedy, že bude strom alespoň občas zalévat. Sebral svůj kotlík, sešel k řece a naplnil ho po okraj. Než s ním vystoupal na vysoký břeh, byl celý zadýchaný a zpocený. Vyprázdnil kotlík pod kořeny stromu, ale voda se v rozpáleném písku ztratila, jako by ji vylil na rozpálenou plotnu. Arun do kotlíku vztekle kopl.
„Nesmyslná práce a bláznivý učitel. Vykašlu se na to.“
Ale další den to zkusil znovu a pod kmen borovice vylil dva tucty kotlíků vody. Ta práce jej naprosto vyčerpala, takže večer usnul ve svém stanu jako zabitý. A tak pokračovaly jeho jednotvárné dny v poušti. Každý den nosil pod borovici kotlíky s vodou, a protože mu docházely zásoby jídla, začal přes den rybařit. Brzy byl zaměstnán od brzkého rána až do soumraku. Za měsíc již Arun dokázal každý den vynést k borovici sto kotlíků vody, kromě toho lovil v řece ryby a pod borovicí si udělal maličké políčko, kam zasel semena, která našel ve vaku.
Po čase si uvědomil, že borovice zkrásněla, na koncích jejích větví se objevily nové, jasně zelené jehlice. I jeho políčko prospívalo a jeho zelená barva lahodila oku v pustině okolní okrové pouště. Uplynuly další dlouhé týdny, když se zčistajasna objevil Nil-bal. Přivezl Arunovi zásoby, nové šaty a zprávy z domova.
„Tak Arune, už jsi přišel na to, co dostáváme, když pomáháme druhým?“ otázal se učitel.
Arun s úsměvem odpověděl: „Myslím, že ano, mistře. Radost. Podívej, jak ta borovice zkrásněla. Obrostla novými větvičkami. A podívej na mé políčko, jak je nádherné!“
Z Aruna přímo tryskala radost a nadšení z výsledků jeho práce.
„Dobře, Arune, moc dobře,“ odvětil spokojeně jeho učitel. Ale myslím, že tu ještě nějaký čas zůstaneš, protože jádro velké pravdy jsi ještě nenašel. Přivezl jsem ti nějaké semenáčky. Můžeš je zkusit zasadit, co říkáš?“
Arun souhlasil a nedaleko staré borovice zasadil mladé stromky. Od té doby však musel vynést na vysoký břeh nikoliv sto kotlíků vody, ale skoro dvojnásobek, aby zásobil vodou jak starou borovici, tak mladé stromky a své políčko. K tomu ještě rybařil a podnikal podél břehu dlouhé výpravy, když hledal suché vyplavené větve a kmeny, které sem zanesly z hor jarní povodně. Byl to jediný způsob, jak si obstarat dřevo na skromný oheň, nad kterým si chystal jídlo. Občas byl tak unavený a vyčerpaný, že usínal ve stoje. Uběhly dlouhé týdny, než se opět objevil Nil-bal.
„Na co jsi přišel teď, Arune? Pověz!“
Jiskra a radost se z očí jeho žáka už dávno vytratily.
„Mám starost, mistře, jestli zvládnu nanosit dost vody pro všechny stromky a pro své políčko. Musím rybařit, hledat dřevo. Mám obavy, zda jsem nepřecenil své síly. Bojím se, že když to nedokážu, některé stromky zaschnou. Co kdybych onemocněl a nemohl nosit vodu?“
„Dobře, Arune. To je také důležité poznání,“ odpověděl Nil-bal. „Vždy musíme zvážit, zda pomoc, kterou poskytujeme, zvládneme a zda ji můžeme poskytovat po dobu, po kterou to ten, kterému pomáháme, bude potřebovat. Proto ti tu nechám druhý kotlík, abys mohl nosit víc vody najednou.“
Nil-bal odjel a Arun na břehu řeky opět osaměl. Od té doby musel vystoupat na příkrý břeh každý den dvě stě krát se dvěma kotlíky. Všechny rostliny, o které se staral, však díky tomu dále prospívaly.
Jednoho dne se však zvedla obrovská písečná bouře, jaké v tom kraji občas přicházejí. Zuřila dva dny, během nichž zasypala Arunovo políčko pískem a do jednoho polámala všechny mladé stromky. Jen stará borovice se svými tvrdými větvemi pokroucenými stářím bouři odolala. Když Arun uviděl tu zkázu a zmar, dal se do pláče. Jeho srdce nemohlo unést bolest ze zmařeného díla, kterému věnoval tolik měsíců svého života. Tak jej celého zkroušeného zastihl jeho učitel Nil-bal.
„Tak Arune, na co jsi přišel teď?“ zeptal se učitel svého zdrceného žáka.
„Jsem smutný, mistře. Měsíce práce, potu, námahy a všechno je pryč. Všechno to bylo zbytečné.“
„Opravdu myslíš, Arune, že to bylo zbytečné?“ otázal se s úsměvem Nil-bal. Arun se na usmívajícího učitele nechápavě podíval a v duchu ucítil zlost.
„Proč se mi vysmíváš? Jen se podívej, jak to tady kolem vypadá! Všechno je zničené. Tam, kde bylo mé políčko, je písečná duna. Kde rostly stromky, jsou jen polámané kmínky,“ odvětil vztekle Arun a rozhodil bezradně ruce.
Nil-bal pokýval hlavou a pak vážně odpověděl: „Už jsem se rozhlédl, Arune, a řeknu ti, co jsem spatřil já. Vidím svalnaté paže a nohy tam, kde kdysi byly hubené tyčky. Vidím mladého urostlého muže tam, kde kdysi bylo neduživé a slabé tělo. To vidím já, Arune.“
Mladý muž se na učitele nechápavě podíval a potom pohlédl na své paže a nohy, kde se pod opálenou kůží rýsovaly pletence mohutných svalů. Když se staral o stromky, úplně zapomněl na sebe, a tak si teprve nyní uvědomil proměnu, kterou zde prošel.
Nil-bal spokojeně pokýval hlavou. „Už jsi pochopil, Arune, co dostáváme za svou pomoc druhým a proč bychom měli děkovat?“
Arun se plácl dlaní do čela a vykřikl. „Už rozumím, mistře. Pomáháme-li druhým, ve skutečnosti pomáháme i sobě. Je to tak?“
Nil-bal se jen usmál. „Je to tak, Arune. Ale pamatuj, že naše pomoc nemusí vždy přinést jiným to, co jsme očekávali. Každý tvor tohoto světa si při svém zrození přinesl vlastní nitesh. A často není v našich silách jej změnit. Přesto bychom vždy měli být vděční za to, co naše práce pro jiné přinesla nám samým.“
Když chtěl mladý muž svému učiteli za to poznání děkovat, ten jej rukou zarazil a ukázal na pokroucený strom na břehu. Arun se chápavě usmál, otočil se ke staré borovici a hluboce se uklonil.
Další týden utekl jako voda vyplněný usilovnými přípravami na další Kewalovu cestu. Ten zavrhl svůj původní plán cestovat po souši do Dôrminaru. Místo toho se rozhodl odcestovat do Gypparu, což byl to přístav, který kissara získala teprve nedávno a kde se horečně budovalo nové loďstvo Gî nâatu. Ekramovi se podařilo obstarat pro Kewala průvodní list od Kersama Eghyana, který jeho držitele jako posla kissary zmocňoval k nalodění na kteroukoliv loď vyplouvající směrem na západ. To mělo Kewalovi umožnit dostat se co nejdříve do sídla qainnorských pelerinů, do Qarciloru. Po týdnu bylo vše přichystáno a Kewal se měl již za úsvitu následujícího dne připojit ke karavaně, která vyrážela po nové karavanní stezce severozápadním směrem do Gypparu.
Bylo již po západu slunce, když se oba muži společně s Ilkanem vraceli ze Čtvrti urozených do hostince U Krále zlodějů. Protože Ekram svého přítele obdaroval značným obnosem peněz, rozhodl se, že jej spolu se svým sluhou raději doprovodí.
„Venku už je tma a máš u sebe velkou částku. Nippu’krit a Khoga’rin jsou sice bezpečné, ale pro noční uličky Ta’iwdaru už to zdaleka neplatí. Ty valnou pověst nemají,“ odmítl rozhodně Kewalovu námitku, že to je zbytečné. Sám však dobře věděl, že chce především co nejvíce odložit okamžik rozloučení.
„A navíc jen bohové vědí, zda se ještě někdy potkáme. Musím se přiznat, že ty týdny, které jsme spolu strávili, bylo to nejlepší, co mě za mého pobytu v Gîvě potkalo.“
„No tak alespoň víš, proč jsi sem přijel,“ odpověděl s potměšilým úsměvem Kewal, ale hned se opravil. „Nic ve zlém, příteli, to byl žert. I pro mne to byl příjemný čas. Navíc myslím, že i ty tohle místo brzy opustíš. Vyřiď co nejdříve to, o čem jsme hovořili, a pak už neváhej. Věř, že cesta do Nisaby ti bude trvat několik měsíců.“
Ekram přikývl. „Nebudu. Jen doufám, že se mi dveře téhle klece otevřou co nejdříve.“
„Až přijde ten správný čas, otevřou se samy od sebe, věř mi. Buď trpělivý a připraven. Zbytečným spěchem bys vše pokazil. Cestovat do Nisaby a mít v zádech houf nájemných zabijáků najatých kissarou, to by určitě dobře nedopadlo.“
Ekram pokýval hlavou, ale vtom jeho pozornost upoutala shrbená postava opírající se o zeď na protější straně ulice. Ekram okamžitě poznal, o koho se jedná. Chytil Kewala za loket.
„Počkej! Jestli se nemýlím, tak tamhle to je Mihran? To je Sigeho pomocník z krčmy. Vypadá, jako by se mu něco stalo. Hej Mihrane!“
Mladík se otočil za hlasem, a když uviděl Ekrama, zamával. Z jeho posunku bylo zřejmé, že žádá o pomoc. Všichni tři se rozběhli a během chvíle byli u něj.
„U Imarana, co se ti stalo, Mihrane?“ zeptal se Ekram mladíka, který vypadal na první pohled zbědovaně. Jednou rukou si držel bok a pod prsty se mu pomalu šířila krvavá skvrna. Mladík zvedl k Ekramovi vyčerpanou tvář s vyděšenýma očima.
„To jste vy, pane Dhare? Miah je dobrá, modlil jsem se, ať najdu pomoc. Už nemůžu…“
„Jakou pomoc, pro koho pomoc?“ zeptal se znepokojeně Ekram. Mladík se podíval na svou zakrvácenou ruku a Ekram dostal strach, aby neomdlel.
„Přepadli hostinec. Mně se podařilo utéct. Chtěl jsem jít do strážnice, ale už nemohu dál. Je to až na opačném konci okrsku. Mám strach o pána.“
„Co to plácáš? Jaké přepadení? Kdo vás přepadl?“
„Nevím, bylo jich plno, snad půl tuctu. Objevili se, jakmile odešel poslední host a děvčata. Přišli předním i zadním vchodem, zrovna jsme uklízeli sál. Nebylo jim vidět do tváře, měli je zakryté.“
„Co chtěli?“ ptal se nechápavě Ekram, ale do řeči mu skočil Kewal, který mu položil ruku na rameno. „Myslím, že hledají mě.“
Potom se obrátil na mladíka: „Ty jejich oděvy byly okrové, nebo hnědé?“
„Hnědé.“
„A šátky, kterými si zakrývali tváře, byly zelené?“
Mihran jen vyčerpaně přikývl. Kewal se napřímil a pohlédl směrem ke vzdálenému hostinci. Jeho oči se přivřely a vrásky v jeho tváři se během okamžiku prohloubily. Ekram se na něj podíval s nevyslovenou otázkou, na kterou vzápětí dostal odpověď.
„Nayersanové z Corie.“
„Nayersanové? Tady v Gîvě? A proč, u Lathana, přepadli zrovna Sigeho hostinec?“
„Hledají mě.“
„Tebe? U Imarana, proč?“
„Na to teď není čas, Ekrame. Musíme si pospíšit a doufat, že Sige je ještě živý.“
„Myslíš, že…“
„Doufám, že ne. Spíše ho budou vyslýchat, aby zjistili, kde jsem. Ale ani to mu nepřeju.“
Obrátil se k Mihranovi. „Ukaž mi tu ránu!“ Vytáhl nůž a rozřízl tuniku kryjící jeho bok. Ukázala se sečná rána dlouhá asi pět palců.
„Měl jsi štěstí, Mihrane. Je to jen povrchové, ale ztratil jsi dost krve. Neboj se, na tohle neumřeš, chlapče,“ dodal povzbudivě.
„Nemáš něco, čím bychom tu ránu obvázali a stáhli?“ obrátil se na Ekrama. Ten přikývl, podal můj hedvábný šátek, který nosil kolem krku, a potom ještě rychle odmotal dlouhou šerpu, kterou měl kolem pasu. Když Mirhana rychle ošetřili, obrátil se Kewal na Ilkana.
„Teď je to na tobě, mladíku. Vezmeš ho a odvedeš ho do pánova domu. A nech k němu zavolat ranhojiče.“
„Nebylo by lepší, aby šli na strážnici?“ zeptal se Ekram.
„Tam ho nikdo neošetří. A než se v hostinci objeví městská stráž, už stejně bude po všem. Jen by se zvědavě vyptávali. My na ně čekat nemůžeme. Sige tolik času nemá. Tedy jestli s tebou mohu počítat?“ obrátil se Kewal tázavě na Ekrama a ten jen mlčky přikývl.
Ilkan chytil jednou rukou Mihrana kolem pasu, druhou jej přidržoval za ruku, kterou si přehodil přes rameno, a tak pomalu vyrazili do tmy.
Když Ekram s Kewalem dorazili na náměstí, kde stál hostinec, Ekram se na svého druha tázavě podíval. Ten se na něj povzbudivě usmál a na vysvětlenou zašeptal: „Jsou to nayersanové z Corie. Měl jsem s jedním z nich nepříjemnou rozmíšku už v Corii a potom znovu na dvoře Raisinů v Shiratu. Jsem přesvědčený, že se přišli pomstít. Nayersany už jsi potkal, tak víš, že jsou to jen lidé, žádné přízraky.“
Ekram přikývl a vytáhl z pochvy svůj meč. Namodralá čepel se v měsíčním světle zaleskla. „Ten už jednoho do údolí stínů poslal.“
I Kewal sundal z ramene válcové pouzdro a z něj vytáhl velmi zvláštní zbraň. Byly to tři dřevěné tyče vzájemně spojené několika řetězovými články.
„Trojitá tyč. Jedna z mála zbraní, kterou mohou mniši z Nisaby na svoji obranu používat,“ odpověděl stručně na Ekramův tázavý pohled a položil mu ruku na rameno.
„Každý klan používá nějakou zákeřnou zbraň, kterou zabíjí na dálku. Ti z Corie jsou pověstní svými píšťalami.“
Ekram se na něj nechápavě podíval.
„Bronzové píšťaly, asi dvě stopy dlouhé. Mohou na ně hrát, ale také s nimi vystřelují malé šipky. Otrávené. Jejich hroty napouštějí jedem pouštní zmije. Vždy míří do tváře nebo na krk. Na třicet stop dokáží trefit minci. Proto buď opatrný.“
Ekram mlčky přikývl.
„Já půjdu předním vchodem a ty zadem. Tam budeš mít výhodu překvapení. Nebudou čekat, že mám doprovod. Myslím, že jich bude pět.“
„Proč zrovna pět?“
„Nayersanové vždy útočí v trojici nebo pětici. Jejich šťastná čísla. Barlé ni Avalim, pane Dhare. Jdeme na to.“
Kewal vyrazil přes pusté náměstí osvětlené jen měsíčním svitem a několika koši s řeřavým uhlím přímo ke vchodu do hostince. V jedné ruce držel složené hole a ve druhé lem svého pláště, který si pootočil tak, aby mu zakrýval jedno rameno. Když překročil práh hostince, ozval se vysoký kolísavý zvuk píšťaly. Neklamné znamení toho, kdo na něj tam uvnitř čeká. Zhluboka se nadechl a vydechl, počkal až jeho oči přivyknou temnotě, která zde panovala, a vykročil vpřed. Nakračoval opatrně jako kočka. Špičkou nohy vždy zkoumal prostor před sebou. Po několika krocích jeho noha narazila na nějaký předmět. Na krátký okamžik sklopil zrak. Poznal tělo obrovitého strážce, který hlídal vstup do hostince a uváděl hosty. Přidřepl a rukou zkoumavě přejel po jeho tváři a krku. Přitom nepřestával pozorně sledovat okolí. Jeho prsty narazily na drobný předmět zabodnutý ve strážcově krku. Teď už si byl naprosto jistý. Postavil se a udělal několik dalších kroků. Ocitl se před vchodem do sálu, od kterého jej oddělovalo jen několik splývavých stěn z drobných korálků, jimiž probleskovalo tlumené světlo z několika hořících lamp. Kewal se ušklíbl. Ani nayersanové nedokážou zasáhnout cíl v naprosté tmě. Věděl, že už ho vidí, ale od jejich šipek jej zatím chránila stěna z prostých skleněných korálků. Ty by s největší pravděpodobností šipku odklonily. Když vztáhl ruku, aby rozhrnul první závěs, kolísavý zvuk píšťaly ustal.
Ekram počkal, než Kewal zmizí ve stínu před vchodem do hostince, a potom se rozběhl podél náměstí k malé boční uličce, která pokračovala kolem Sigeho hostince. V běhu dělal krátké rychlé kroky, které by mu v případě potřeby umožnily bleskovou změnu směru. Meč držel v pravé ruce šikmo za sebou, hrotem skloněný k zemi. Pohyboval se podél stěn tichých spících domů a doufal, že v přítmí, které zde panovalo, zůstane nepozorován. Vběhl do boční uličky a rozhlédl se. Po levé ruce měl třicet stop vysokou stěnu hostince, která přecházela v zeď chránící zadní dvorek. Stěna byla přerušená jen několika okny, přibližně v polovině výšky. V měsíčním světle postřehl, že jedno z nich je pootevřené. Bylo malé, ale věřil, že se jím dokáže protáhnout a dostat se tak nepozorovaně do hostince. Rychle shodil svůj plášť, kazajku a stáhl si boty. Řemení, na kterém visela pochva jeho meče si přetáhl přes hlavu tak, aby měl meč na zádech. Do ruky si vzal dýku a zkusmo ji zkusil zabodnout do stěny. Povedlo se. Hostinec byl postavený pouze z vepřovic sušených na slunci, které nebyly příliš tvrdé. Stěna v boční uličce nebyla omítnutá a mezi jednotlivými cihlami bylo množství spár, které tu zůstaly po nedbalých zednících nebo vznikly vypadáním nekvalitní omítky.
Strčil si dýku do úst, postavil se na špičky a nahmátl spáry, do kterých zaklesnul prsty. Přitáhl se a bosýma nohama zkoumal prostor pod sebou, až našel výstupky, o které se mohl opřít. Znovu natáhl jednu ruku nad sebe a našel další chyt. V duchu blahořečil Taghajovi, který je během výcviku v táboře Bataar nutil šplhat a zdolávat všemožné překážky. Za pár okamžiků byl na dosah okna. Tam však narazil na problém, protože zeď na sáh kolem okna byla hladká a vyspárovaná. Vyndal z úst dýku a zarazil její střenku až po jílec do zvětralé spáry. Opatrně na ni položil chodidlo jedné nohy a opřel se. Dýka držela pevně. Podíval se dolů. Byl necelých deset stop vysoko a byl si jistý, že v případě pádu by se mu nic nestalo. Vzepřel se na jílci dýky, odrazil se a skočil. Rukama se chytil za dolní okraj okna. Přitáhl se. Odstrčil veřej a opatrně se podíval dovnitř. Jediné, co spatřil, byla naprostá tma. Vzepřel se o parapet a protáhl horní část trupu skrze okenní otvor. Tápavě se pokoušel nahmatat nějakou oporu, ale nic nenašel. Přetáhl si meč přes hlavu a jeho koncem zkoušel dosáhnout na podlahu. Konečně ji nalezl asi čtyři stopy pod sebou. Protáhl oknem i zbytek těla a zhoupl se do kotoulu. Když se postavil na nohy, začal okamžitě prozkoumávat prostor kolem sebe. Brzy zjistil, že je ve spíži. Nahmatal dřevěné police, na kterých stály hrnce a ošatky, na stěnách visely svazky zeleniny, zavadil o několik pytlů u stěn. Za nimi stálo několik vysokých proutěných košů, které mu sahaly až po prsa. Byly zakryté víky. Jedno z nich sundal a opatrně je prsty zkoumal. Zevnitř bylo potažené silnou kůží. Vzpomněl si na Kewala a jeho varování před šipkami nayersanů. Víko se bude hodit jako improvizovaný štít. Potom u stěny nahmatal několik dlouhých železných rožňů. Jeden z nich potěžkal a vyvážil. Jako vrhací oštěp poslouží dobře.
Jeho oči už pomalu přivykaly tmě, kterou narušovalo jen tlumené světlo pronikající spárami ve dveřích, jimiž byla spíž uzavřená. Po špičkách se k nim přiblížil a téměř bez dechu na ně přiložil ucho. Zaslechl kroky. Poté světlo pronikající dovnitř na okamžik zastínila postava, která prošla kolem. Stráž.
Ekram horečně přemýšlel. Kolik jich tam bude? Jeden nebo dva? Tři snad ne. Kewal říkal, že jich bude pět, a byl si tím jistý. Minimálně dva, možná i tři budou číhat na něj.
Potichu vytáhl svůj meč z pochvy a jeho špičku zastrčil do spáry mezi prkny dveří. Poté prsty zaškrábal na dveře, aby způsobil lehký šramot, který měl přilákat stráž před dveře. Když stín před dveřmi zakryl pronikající světlo, opřel se o meč a bodl. Cítil, jak čepel projela čímsi měkkým. Zvenku se ozvalo přidušené zasténání. Nechal meč ve spáře. Do jedné ruky si vzal víko od koše a do druhé rožeň a divoce kopl patou do dveří. Zástrčka se zlomila a dveře se otevřely směrem do prava. Před Ekramem se objevil dlouhý balkon napříč lemující zadní trakt hostince. Rychle vyrazil ze spíže ven a otočil se vlevo. Pokud bude druhý strážný vpravo, dveře mu budou krýt záda.
Klečícího nayersana s foukací píšťalou u úst postřehl ihned. Instinktivně si víkem zakryl obličej a vzápětí ucítil, jak do vnitřku víka cosi udeřilo. Spustil víko a prudce máchl druhou rukou, ve které držel těžký železný rožeň. Ten přibil nayersana přikládajícího k ústům znovu nabitou píšťalu ke stěně.
Ekram však zůstal pro tento okamžik beze zbraně. Proto se rychle otočil a vytáhl ze spáry dveří svůj meč. Za dveřmi se ozvalo žuchnutí, jak se bezvládné tělo, které ztratilo dočasnou oporu, sesunulo na podlahu. Drže meč ve střehu před sebou, opatrně zavřel dveře. Balkon za nimi byl prázdný. Přešel tedy k nayersanovi přibodnutému ke stěně rožněm. Muži vytékal z úst tenký pramínek krve a nejevil známky života. Zvedl jeho píšťalu a zjistil, že je v ní vložená šipka. Ušklíbl se. Bude se hodit.
Na balkon ústily kromě spíže už jen jediné dveře. Opatrně je mečem otevřel, aby se nevystavil další případné střele. Za dveřmi byla dlouhá temná chodba. Pomalu pokračoval vpřed, opatrně nakračuje, aby nezpůsobil žádný hluk. Když došel k dalším dveřím, zaslechl za nimi přidušené zasténání. Přitiskl se ke stěně a na okamžik zavřel oči. Potom se podíval na píšťalu. V životě nic podobného neměl v ruce. Dlaní překryl otvory, na které se hrálo, a potom mečem opatrně odstrčil veřej dveří.
„Siraku, to jsi ty? Co se tam u vás děje?“ ozval se zpoza dveří znepokojený hlas. Nayersan, který byl v místnosti, slyšel zvuk zápasu ze dvou stran a to bylo něco, co nebylo v plánu.
„Nic se neděje,“ zahuhlal Ekram a vstoupil do místnosti s píšťalou u úst. Ocitl se tváří v tvář překvapenému muži, který stál dva kroky od něj. Prudce foukl a nayersan se s bolestivým výkřikem chytil za tvář. Následovalo rázné máchnutí meče, které bleskově ukončilo jeho dočasné utrpení.
Ekram se rozhlédl a uviděl Sigeho, který visel hlavou dolů s nohama připoutanýma ke stropnímu trámu.
„Zatraceně,“ zaklel a přiskočil k němu. Jednou rukou jej chytil kolem pasu a druhou mečem přetnul lano. Potom jej opatrně spustil na podlahu a posadil jej. I v bledém měsíčním světle bylo vidět, jak se mladíkovi vrací do obličeje barva.
„Pane Ekrame…“ zmohl se ztrápený Sige jen na oslovení.
„To nic, chlapče, jen seď. Potřebuji teď, abys mi ukázal, jak se dostanu dolů do hlavní síně.“
„Tam na konci… schody…“ zasípal Sige.
Ekram přikývl, povzbudivě se na něj usmál, poklepal jej rukou po rameni a zmizel. Když se blížil ke schodišti směřujícímu do sálu, uslyšel zvířecí výkřik plný bolesti.
Text © Jan Dobšenský
© Nakladatelství E-knihy jedou
Komentáře
Okomentovat