Jan Dobšenský je autor románové ságy Yorrân. Česká epická fantasy vychází v elektronické podobě u nakladatelství E-knihy jedou, ale lze ji objednat i v tištěné formě. První dílo této ságy vyšlo v roce 2015 s názvem Poutník, za ním následovalo druhé pokračování Poutník II, jelikož kniha byla rozdělena na dvě části. Dále je k přečtení třetí román Psanec a čtvrtý - Údolí stínů. V září se čtenáři mohou těšit na páté pokračování Zvol si život. Tato ukázka je prakticky osmou kapitolou pátého dílu. Za poskytnutí ilustrace i ukázky děkujeme autorovi.
Anotace:
Bouře začala a divoký vichr zvedl vlnobití, jež má rozbít starý svět. Příboj nadcházejících změn neurvale uchopil životy hlavních hrdinů a vrhl je proti skaliskům osudových rozhodnutí a voleb. Už se není kde skrýt, už není kam uhýbat, protože zůstat nečinným znamená propadat se stále hlouběji. Již nelze nic předstírat, každý si musí vybrat. A protože bouře nabývá na síle, stává se z každé křižovatky osudová volba mezi životem a smrtí. Více informací na oficiálních stránkách www.yorran.cz.
Gîva, měsíc nového slunce 576 e. d.
O několik hodin později seděl Kewal s Ekramem v jeho domě a společně čekali, až jim kuchařka připraví večeři. Oba byli plní dojmů ze setkání s Parsou, a tak nebylo divu, že se jejich hovor stále ještě točil kolem ayasuny.
„Co si o tom všem myslíš, Kewale? Je možné, že Parsa má tak neobyčejné schopnosti? Viděl jsem, jak ovládla síl sulúka, což bylo samo o sobě neuvěřitelné. Ale tohle je snad ještě neuvěřitelnější. Prostor v tom atriu byl nabitý nějakou zvláštní silou. Chvílemi se mi z toho ježily všechny chlupy na těle a cítil jsem, jak mi mráz stoupá po zádech.“
Kewal zamyšleně pokýval hlavou. „Máš pravdu, je opravdu velmi neobyčejná. Navštívil jsem několik svatyní a viděl různé věštce, ale takhle jednoduše a lehce to nedělal žádný. To je i pro mě nepochopitelné. Ale mluvila o nějakých kněžkách z Mirisy. O těch jsem nikdy neslyšel. Kdo ví, co jsou zač. Já vím, že něco podobného dokáží snad jen spící mistři v Nisabě.“
Ekram se na něj zvědavě podíval, ale Kewal zavrtěl zamítavě hlavou. „Teď ne, Ekrame, to by bylo na dlouhé vypravování a vysvětlování a já mám teď plnou hlavu jiných věcí. Až navštívíš Nisabu, poznáš je sám. Jak se říká, jednou vidět je lepší než stokrát slyšet. Ale jedno je jisté, ta dívka užívá titul ayasuny plným právem.“
„Ale vysvětli mi, Kewale, kde se tohle naučila? Je to mladá žena, myslím, že jí ještě nebylo ani dvacet. Mezi Ashany jsou taky mudrci, kteří dokážou věštit, předvídat, ale jsou to vesměs staří ctihodní lidé, kteří se svému umění učili celý život a užívají k tomu různé kouzelné pomůcky. Parsa nic nepoužívala. Jak je to možné?“
Kewal pokrčil rameny. „Netuším, Ekrame. Má zkrátka dar. A nezapomeň, co říkala. Její učitel byl mistr z Khadornu.“
„Slyšel jsem to, ale netuším, co je Khadorn.“
„Město Tabeshů ukryté v horách severně od Chagaru. Prý jsou začarované, někde v jejich lůně je prý ztracené město Kotharího. O něm jsi slyšel?“
Ekram mlčky přikývl, a tak Kewal pokračoval. „Pověsti říkají, že město leží mezi dvěma jezery a že v něm odpočívají ostatky Kotharího bohatýrů. Ti prý město střeží pro svého krále. Nivzarové těm horám říkají Egez Tarhan, Hory krále. Mají z nich hrůzu, nikdo z nich by tam nikdy dobrovolně nevkročil. O mistrech Tabeshů jsem slyšel v Mehanu. Povídá se, že v Khadornu žijí poslední mudrci, kteří ještě ovládají nejtajnější umění owynyersanů.“
„A to je co?“ zeptal se zvědavě Ekram.
„Sín par, což znamená ovládání síly. Ovládání životní síly a jejích projevů. Dokáží ji člověku předat i sebrat. Takový člověk může uzdravovat i zabíjet, aniž se tě jen dotkne. Pokud měla Parsa učitele, který něco takového uměl, mohl urychlit její růst a poznání, aniž o tom věděla. Myslím, že mohl rozvinout ten dar bez jejího vědomí. Ani jeden z nás neví, jaký čas tam strávila a čím tam prošla.“
Ekram zamyšleně pokýval hlavou. „Potom je shaadarův talisman v těch nejlepších rukách. Přiznám se, že jsem jí dlouho zazlíval, že mě o něj připravila. I když to není to správné slovo… Dal jsem jí ho, ale opravdu nevím, zda dobrovolně.“
„Jaký talisman?“ opáčil bez velkého zájmu Kewal. Ekramova odpověď jej však skoro zvedla ze sedátka.
„Když shaadar umíral, vtiskl mi do ruky takový zvláštní předmět. Nevím, jak ho pojmenovat. Trubice, průhledná, snad z křišťálu, asi pět palců dlouhá. Uvnitř něco bylo. Vypadalo to, jako by to bylo živé.“
„Na koncích byly zdobené hlavice a uprostřed krátký hrot?“ zeptal se Kewal, který přestal jíst a upřeně se na něj podíval.
„Jak to víš?“ odvětil Ekram překvapený jeho napjatým výrazem i tím, že Kewal ví, jak onen předmět vypadal.
„U všech bohů! Tak ona má ilmentur?“
„Cože? Co má? Jak jsi to pojmenoval?“
Kewal však vypadal, jako když jej nevnímá. „To je osud. Má to tak být. Neuvěřitelné.“ Pak se natáhl a položil Ekramovi ruku na rameno. „Ekrame, až dorazíš do Nisaby, tak vyhledáš mého mistra. Jmenuje se Aron Cherabi. Vyřídíš mu ode mne zprávu, ano?“
Ekram přikývl. „Pokud se tam dostanu… Jaký vzkaz?“
„Nepochybuj! Slyšel jsi ayasunu? Je to jednoduchá věta. Ghilnerinův ilmentur je v Gîvě. Budeš si to pamatovat? Je to nesmírně důležité. Nesmíš to zapomenout.“
Ekram přikývl a pomalu vzkaz zopakoval: „Ghilnerinův ilmentur je v Gîvě. To je jednoduché. A můžeš mi vysvětlit, co u Lathana je ten ilmentur zač?“
Kewal přikývl. „Ilmentur je předmět, který umožňuje tomu, kdo jej vlastní, ovládat vůli jiných tvorů. Soustřeďuje tvou sín a díky tomu můžeš vstoupit do mysli jiných, lhostejno zda lidí nebo zvířat, a ovládnout ji. Tvá vůle je přinutí udělat to, co si přeješ. To, co se sínparí učí dlouhá léta a někteří to nezvládnou za celý život, dokáže s ilmenturem každý. Rozumíš? Každý.“
Ekram přikývl. „Teď to chápu. Tak proto chtěla ten talisman, když jsme narazili v poušti na síl sulúka. Proto s ním shaadar mířil na ty zrůdy, které hlídaly jeho pokladnici.“ Ekram se udeřil pěstí do čela. „A proto se shaadar choval tak divně, když nás napadl ten nayersan!“
„Jak divně?“
„Místo toho, aby utíkal, zvedl ruku s tím předmětem a namířil ji na nayersana. Jen nechápu, proč ho neovládl.“
„Nevím, asi je na to třeba určitý čas. Možná to nějakou dobu trvá, než vstoupíš do mysli jiného člověka a ovládneš ji.“
„A já to měl několik týdnů ve vlastnictví,“ vrtěl nevěřícně hlavou Ekram, „a nepochopil jsem, k čemu to je dobré. Chápeš to, Kewale? Tři nebo čtyři týdny. Kolikrát jsem si s tím hrál a nikdy se nic nestalo.“
„Nebylo ti to souzeno, Ekrame. A možná buď rád, protože kdo neovládne ilmentur a neporozumí plně všem jeho vlastnostem, ten za to zaplatí drahou daň.“
„Jakou daň?“
„Za každé použití ilmenturu platíš svou životní silou. Ilmentur ti zkracuje život. Beztrestně by s ním mohl pracovat jen opravdový mistr, sínparí, který dokáže svou životní sílu obnovovat nebo…“
„Nebo?“
„Neldo.“
„Kdo?“
„Zapomněl jsi? Už jsem ti to vysvětloval. Neumírající. Elf.“
„To mi řekni, Kewale, proč je ten předmět tak nebezpečný, když by se něco podobného mohl naučit i člověk? “
„Je v něm ukryto riziko zneužití. Když člověk dlouhé roky cvičí, aby získal určitou schopnost, má k ní úplně jiný vztah, než když jinému spadne do klína jen tak. Chybí tam pokora. A navíc každý předmět v sobě nese sílu a záměr svého tvůrce. A ilmentury stvořila opravdu zlá moc.“
Ekram se na Kewala zvědavě podíval a otázka v jeho očích byla více než zřejmá.
„Podle záznamů, které se přechovávají v Nisabě, existuje prastará pověst O Torleachovi a ilmenturech. Podle ní vyrobil tyto předměty Khâr-anâ během svého zajetí na ostrově Dairana.“
„Kdo je vlastně ten Khâr-anâ, co ho všichni Gîvané uctívají snad více než samotného Imraana, boha otce? Ptal jsem se na to, ale jediné, čeho se mi tady v Gîvě dostalo opravdu vrchovatě, bylo mlčení,“ zeptal se Ekram, kroutě nechápavě hlavou.
„Není divu,“ odpověděl Kewal. „Gîvané a jejich vládnoucí rod s ním uzavřeli smlouvu. Ta je zapsaná právě v Yôkhâraně, kterou jsi jim pomohl získat zpět. Khâr-anâ je pro ně Král lidí, světlonoš, který jim přinesl a daroval poznání, díky kterému mohli dlouhá tisíciletí vládnout lidskému pokolení v okolí Dar Síl-haadu. Ale ani oni sami asi netuší, že Khâr-anâ je ten, kterému na severu říkají Gortar. To jsou jen různá jména pro jednu bytost, která již dávno není.“
„A ilmentury?“
„Ilmentury prý vyrobil pro své kněze. Když Khâr-anâ ovládl vůli krále z Dairany a stal se jeho nejvyšším veleknězem, zavedl ve svém chrámu lidské oběti. Přirozeně nikdo se nechtěl stát obětí dobrovolně a muži z Dairany byli vynikající válečníci. Chtěl-li mít dostatek obětí pro své obřady, musel to udělat jinak. Vytvořil a daroval svým kněžím ilmentury, kterými dokázali ovládnout vůli svých soukmenovců. Ti si potom jako poslušné ovce sami lehali na obětní oltáře. Navíc ilmentury zkracovaly život Khâr-anových kněží tak, aby žádný z nich nežil dost dlouho na to, aby mohl pochopit jeho skutečné plány a ohrozit jeho postavení. To jim Khâr-anâ samozřejmě nikdy neřekl. Když bohové Dairanu a její vládce potrestali a svrhli ji do mořských hlubin, podařilo se z ostrova uprchnout jen málokterým. Někteří uprchli na sever a založili velké království. Jiní se plavili na jih, aby obepluli jižní mys a připluli do provincií založených na východě. Mezi ně patřil i Torleach, jeden z knězů Khâr-anova chrámu. Ten prý s sebou přivezl sedm ilmenturů.“
„Sedm? Kde jsou ostatní?“
„To se přesně neví. Jeden je v Nisabě. Další asi vlastní gherkhan a jeho harvonové. Dlouho se nevědělo, kam zmizel Ghilnerinův ilmentur.“
Když viděl Kewal Ekramův nechápavý výraz, doplnil své vyprávění. „Ghilnerin byl princ z rasy neumírajících. Jeho příběh znáš. Jen mu Nogaimové říkají Ghilnogan, Nivzarové Gholram a divoké národy daleko na jihu Gilharno. Každý národ, který Ghilnerin navštívil, jej pojmenoval po svém. Dlouho se nevědělo, kde Ghilnerinův ilmentur zůstal, ale když se objevila Píseň o Pánu kouzel, tušili mudrci z Nisaby, že jej vlastní shaadarové. Ti ale tajemství ilmenturu střežili jako oko v hlavě. V Nogashaaru se dodnes nesmí přednášet stará verze zpěvu, ve které se o ilmenturu hovoří. Ale jak je vidět, teď je v Gîvě.“
„To je špatná zpráva?“
Kewal si zhluboka povzdechl. „To sám nevím, ale obávám se, že je horší, než tušíme. Učitelé z Hory se domnívají, a mají pro to důkazy, že Nibrilart není jediný zdrojem, ze kterého tryská zlo, jež opět hrozí našemu světu. V Hradbách noci, které střežily náš svět, se objevily trhliny a oni se obávají se, že další prameny vytrysknou brzy zde na západě. Podle zpráv, které jsem zde díky tobě získal, věřím, že jedním z těch míst bude Gîva. Do Khâr-anova chrámu se vrátila Yôkhârana, a pokud by jeho kněží získali i ilmentur, soustředila by se jim v rukách obrovská moc. Na východě Nibrilart, na západě Gîva a kdo ví, zda je to vše. To je zlé, moc zlé.“
Ekram si přejel dlaní přes bledý obličej a potom se podíval na své dlaně. „Bohové, když si uvědomím, čemu tyhle ruce pomohly! Neměli bychom Parse vzkázat, co má v rukou?“
„Nevím. Myslím, že ani ona přesně netuší, co má v držení, a určitě netuší, jak obrovský rozsah má hra, jíž se stala součástí. Ale možná, že právě její nevědomost je tím závojem, který ilmentur ještě na čas ukryje. Jsem přesvědčený, že i kněží Khâr-anova chrámu po ilmenturech pátrají. Dobře vědí, že je mají harvonové, ale na ně si netroufají. Jsou příliš silní a současná moc Nibrilartu by dokázala Gîvu rozdrtit. Tuší, že jediný, který by mohli získat, je ten z Nogashaaru. Možná, že nejlépe ukrytý je před nimi právě v Chrámovém městě. Ne nadarmo se říká, že pod svícnem je největší tma.“
„To mi vysvětli, Kewale, že Kersam, emisar kissary v Anshaaru, se o něčem podobném nezmínil?“
„Možná nic neví. I tady v Gîvě jako všude jinde je, Ekrame, moc rozdělená a každý její stupeň má své zasvěcence. Buď si jist, že nejhlubší zasvěcení v tomhle městě budou mít právě Khâr-anovi kněží.“
„Proč se dostal ilmentur do rukou právě mně a proč jsem o něj tak brzy přišel?“
Kewal se usmál. „Ekrame, jsme jen figury, kterými na pláni světa hýbou bohové a jejich záměry. Neměls v plánu jít do Nisaby? Kdybys splnil, co po tobě žádalo proroctví a tvá vidění, a vydal ses tím směrem hned z Anshaaru, doputoval by ilmentur v tvém zavazadle na Horu učitelů. To by bylo to nejlepší, co se mohlo stát.“
„Jenže já se rozhodl jinak,“ namítl zkroušeně Ekram.
„Správně,“ přikývl Kewal, „tvé rozhodnutí jet do Gîvy znamenalo, že ilmentur by se z tvých rukou mohl dostat do rukou kharesarů, a to tím spíš, že jsi vůbec netušil, co máš v držení. Směřování ilmenturu je řízeno silou, která je mimo naše chápání. Buď si jistý, že i druhá strana vládne silami, o kterých netušíme. Takže nebylo-li možno změnit cíl jeho cesty, bylo nutné změnit alespoň jeho držitele. Už chápeš, proč jej má dnes Parsa a ne ty? Ona alespoň ví, co má v rukou. Ale neví všechno. A to je důvod, proč tady musíš zůstat a objasnit jí to.“
„Já? Proč ne ty, Kewale?“
„Slyšel jsi, jaký je můj úkol? Musím spěchat, protože se mám setkat s tím, kterému je souzeno nést Hín en arún, Oko západu. Ekrame, tenhle zápas, který se kolem nás odehrává, přesahuje každého z nás. Ani já nemohu být všude. A navíc jediný, kdo ví, že Parsa ilmentur má, jsi ty. Tobě ona bude důvěřovat. Kohokoliv jiného, kdo by přišel s touto zprávou, bude podezírat, že jí ho chce ukrást. Ekrame, přišel jsi na svět proto, abys splnil nějaký úkol. Vždyť to víš už dávno. Tak už to u Imarana konečně přijmi a přestaň se vzpírat.“
Kewal se na Ekrama upřeně podíval a ten uhnul pohledem.
„Ještě mi vysvětli, proč si Parsa od nás nevzala ani měďák? Dokážu si představit, že v chrámu Miah se za podobnou službu platí velké peníze.“
Kewal se na něj podíval a zavrtěl hlavou. „Neuhýbej, Ekrame. Svému osudu neutečeš. Přemýšlej o tom, ale chceš-li změnit námět našeho rozhovoru, budiž. Myslím, že Parsa ví, že ten, kdo pomáhá jiným, pomáhá především sobě, proto si o nic neřekla. Říkals, že tvoje bába pocházela z národa Khantů. Možná jsi od ní slyšel, co říkají mudrci Khantů? Děkovat by měl dárce, nikoliv obdarovaný.“
„Cože? To jsem nikdy neslyšel, co je to za hloupost?“
„Žádná hloupost, Ekrame, ale moudrost. Každá pomoc druhému se vrací vrchovatou měrou. Kdo tohle ví a řídí se podle toho, je vděčný za to, že najde někoho, kdo je ochoten jeho pomoc přijmout. Moudří ví, že za svou práci pro jiné dostanou odměnu, a proto za to děkují.“
Ekram zavrtěl nechápavě hlavou. „Kewale, tomu nerozumím. Jak odměněn? Když dám žebrákovi almužnu, tak přece obdaruji já jeho? Ne on mě! On by měl děkovat a taky se to tak po všechen čas děje.“
Kewal zavrtěl hlavou. „Víš, Ekrame, je dar a dar. Bohové hodnotu daru nikdy neměří hodnotou majetku obdarovaného, ale vždy hodnotou majetku dárce. Daruje-li zlaťák boháč, který jich má doma plnou pokladnici, má to podle božích zákonů jinou cenu, než daruje-li ho chudák, pro kterého to představuje veškerý majetek. Bohy nezajímá obchodnický úsudek našeho rozumu, ale vždy pozorují naše srdce, které dává. Jen to někdy nějaký čas trvá, než jsou naše činy jaksepatří odměněny. Lidé jsou povrchní, rychle zapomínají, a proto často nepostřehnou, v jak bohaté míře byl jejich dar opětován.“
Když se Kewal podíval do Ekramova obličeje, který byl plný směsi nedůvěry a nepochopení, ještě dodal: „Kdysi dávno jsem navštívil Nipu. Je to hraniční město, kde žijí jak Nieshové, tak Khantové, a tam jsem slyšel zvláštní příběh, který by ti to objasnil, Ekrame. Máme čas, chceš jej slyšet?“
„Vyprávěj!“
Text © Jan Dobšenský
© Nakladatelství E-knihy jedou
Komentáře
Okomentovat