Rozhovor se Zuzanou Hartmanovou: „Psaní je vlastně mým největším – a také časově nejnáročnějším – koníčkem.“

Zuzana Hartmanová je mladá a nadějná autorka, která na pomyslném literárním nebi zazářila prostřednictvím svého debutu Noční labuť. Její fantasy román nás oslovil, o čemž se můžete přesvědčit v naší recenzi. Z tohoto důvodu jsme se rozhodly autorce položit několik otázek a zprostředkovat vám rozhovor s ní. Co nám o sobě a své tvorbě prozradila? To se dozvíte, pokud budete číst dále. Za zajímavé a podnětné odpovědi na naše zvídavé otázky Zuzaně Hartmanové děkujeme.

Zdroj: autorka článku

V okamžiku, kdy čtenář vezme do rukou Vaši knihu, jistě ho potěší nejen grafická úprava obálky, ale i obou předsádek. Objevují se tam krásně zpracované mapy, erby rodů apod. Z čeho jste při vymýšlení prostředí vycházela?

V případě prostředí jsem se inspirovala tím, co aspoň trochu znám – tedy Evropou. Snažila jsem se zachovat geografické zákonitosti pro kontinent, který by ležel na severní polokouli nějaké planety, a vyvarovat se různým klišé: například poušti, co leží vedle bažiny, a podobně…
V případě erbů jsem vycházela většinou ze skutečných významů heraldických symbolů na nich zobrazených, které nějakým způsobem charakterizovaly danou zemi.

Vznikala nejprve konstrukce příběhu a na jeho základě potom mapa, nebo jste si nejprve utvořila mapu a potom jste teprve vymýšlela, kudy postavy půjdou a jakým způsobem se do svého cíle dostanou?

Tak půl napůl. Nejprve jsem si udělala mapu – rozložení států, pohoří, řek (od těch se odvíjelo položení hlavních měst jednotlivých států). Další drobnosti v podobě menších městeček, mostů, brodů, … jsem pak doplňovala až na základě dílčích příběhů v knize. Občas jsem pak narazila na to, že bych potřebovala, aby hrdinové nějakou vzdálenost urazili za týden, ale musela jsem to změnit, protože na mapě je to vzdálenost, co se nedá ujít za méně než měsíc…

Když jsem se začetla do Vaší prvotiny, která nese název Noční labuť, byla jsem překvapená. Od díla jsem očekávala něco něžnějšího. Jak vás napadlo napsat zrovna takový titul?

To tak nějak vyplynulo samo. Nesnažím se ale být za každou cenu na hrdiny zlá, nebo psát něco „echt drsného“. Nebudu ovšem lhát – mám ráda podobné drobné paradoxy, kdy věci nejsou úplně takové, jaké se na první pohled jeví…

Při čtení jsem si povšimla, že ti čtenáři, kteří nemají o světě fantasy moc ponětí, budou asi plavat v postavách, protože chybí slovníček či případně nějaký popisek charakteristik jednotlivých postav. Plánujete jej nějak doplnit?

Po pravdě, tohle mě zaskočilo. Nenapadlo mě, že jsem do textu dala nějaké složitosti, s nimiž by si začátečník ve fantasy neporadil. Jedinou záludností by mohl být lich. Tam jsem ale záměrně zvolila synonymum (pro můj svět) kostěj – s odkazem na ruskou mytologii a Kostěje Nesmrtelného, který se vlastně stal jakýmsi předobrazem této postavy v literatuře.
Každopádně nad slovníčkem pro příběhy z tohoto světa do budoucna neuvažuji.

V okamžiku, kdy máte tvořit, čím si práci zpestřujete a zpříjemňujete?

Musím si vždycky udělat dostatečnou zásobu čaje, protože při psaní neustále popíjím (uznávám, občas to není jen čaj…). Kromě toho teď hodně u psaní poslouchám hudbu. Mám vychytané různé skladby, které navodí určitou atmosféru, a ráda u nich píšu konkrétní typy scén. 

Je psaní Vaším koníčkem? Jak dlouho se mu již věnujete?

Psaní je vlastně mým největším – a také časově nejnáročnějším – koníčkem. A jak dlouho se mu věnuji, to je na složitější počítání. Záleží totiž na tom, od kdy to mám brát – jestli od prvotních nesmělých pubertálních pokusů, nebo od okamžiku, kdy jsem to začala brát vážně a účastnila se literárních soutěží a workshopů, abych se zlepšila. Touha psát ve mně byla… no, kam až moje paměť sahá. Ale řekněme, že opravdu důkladně se tomu věnuji něco málo přes deset let, kdy jsem se usilovně snažila na sobě pracovat.

Zabýváte se a budete se zabývat stále tvorbou výpravných fantasy románů či povídek? Nebo se chystáte v budoucnu vydat i jiným směrem? Pokud ano, jaký žánr a styl psaní by Vás lákal?

Do budoucna se plánuji i nadále věnovat fantastice (v posledním rukopisu jsem tam propašovala trochu techniky, ale opravdu jen maličko). Mám k ní jako k žánru nejblíže. Nevylučuji ale, že do toho nezakomponuji i něco dalšího – už v Noční labuti jsem přidala místy trochu detektivní zápletky. A na svém kontě mám i nějakou tu romantiku z fantasy prostředí.

Když své knihy píšete, uvažujete nad tím, co je v dnešní době na knižním trhu trendy a po čem čtenáři zaručeně sáhnou, nebo píšete to, co máte sama ráda a co byste si s radostí přečetla?

Myslím, že člověk by měl psát to, co je mu blízké, a tím se také sama řídím. Když by autor přemýšlel, co je zrovna v módě, a snažil se tomu text přizpůsobit, mohl by podle mě taky slušně narazit. Naopak jsem se setkala už i s tím, že jeden můj text je tak staromilský, že se to vlastně dneska nejspíš nedá vydat…

V tomto roce má vyjít vaše druhá kniha, jak se na vydání těšíte? Je to pro vás radostný čas, nebo si spíše užíváte stresy?

Ke konci je to vždycky spíš stres – spousta redakčních úprav, drobných předělávek. Samozřejmě se k tomu nastřádají další věci – stihne se všechno včas? Vyjdou správně barvy na obálce? Pak, když je ale tohle všechno za mou, tak už je to čistě radost a člověka to hned nakopne do dalšího psaní.

Jak dlouho vám trvalo, než jste svůj titul vydala?

Zabralo to dohromady pět let. Věděla jsem, že kniha vyjde, ale chvíli trvalo, než na ni došla řada. Svou roli sehrál i fakt, že jsem se s nakladatelem dohodla na vydání ve chvíli, kdy byly hotové pouze tři povídky ze sedmi – zbytek jsem musela ještě dopsat. Mezitím jsem ale stačila napsat i pár dalších textů, takže jsem nezahálela.

V jakém prostředí ráda píšete?

Dokážu psát víceméně jen doma nebo třeba na chatě. Nepatřím k těm, kteří jdou a píšou v knihovně nebo třeba i v dopravních prostředcích. Potřebuji se na psaní soustředit, pustit si k tomu onu zmiňovanou hudbu a udělat si něco dobrého k pití…

Jaký je váš vztah ke knihám a četbě?

Knihy miluji už odmalička. V průběhu let to dospělo do fáze místy až maniakální touhy vlastnit jich co nejvíce. Nejspíš právě láska k příběhům mě přivedla na myšlenku začít psát. Pro mě jde četba a psaní víceméně ruku v ruce.