Rozhovor s Lydií Strong I.: „Nechtěla jsem zapadnout, ale vytvořit něco, co u nás podle mě chybělo.“

Spisovatelka Lydia Strong našla skulinu v české literární scéně a vyplnila ji svými kontroverzními díly. Její debut Na krev ztvárnil tabuizované téma velmi okázalým způsobem. Ve svém druhém díle dala přednost lehkosti, vroucnosti a podmanivé romanci. Čím jsou autorčiny romány zvláštní, mimo to, že píše new adult LGBT a nebalancuje jen na hraně young adult jako většina spisovatelů? Jaké má názory a čím své čtenáře dokáže překvapit? Připravily jsme si pro vás velmi zajímavý a podnětný rozhovor, který vám budeme servírovat ve více částech, abychom vás nezastrašily délkou textu. Měly jsme totiž na Lydii Strong spoustu otázek a ona všechny pečlivě zodpověděla. Děkujeme za rozhovor a těšíme se na další lákavá témata, která má v plánu zpracovat!

Začínající spisovatelka Lydia Strong píše velmi osobité romány, které se mnohdy pohybují na hraně. Někdy je to příliš, jindy se naopak trefí a vyváží všechny prvky natolik, že vám poskytne opravdu neotřelé a působivé čtení, které má své zápory i klady. Román Bunny je jejím druhým dílem. Svou prvotinu vydala u nakladatelství Pallas Victoria. Jedná se o kontroverzní LGBT titul Na krev, který se dočkal dvou vydání - jedno s gramatickými chybami, což bylo podle nakladatelství cílené, aby poukázalo na nedostatečnou korekturu. Druhé vydání bylo prý již s korekturou. První verzi jsem recenzovala, do druhé jsem nenahlédla, takže těžko říct...  Více v recenzi!

Proč jste se rozhodla věnovat LGBT žánru ve stylu new adult, a nikoliv young adult jako tomu je u převážné většiny autorů? Jdete proti proudu, nemáte z toho trochu obavu? 

Rozhodnutí bylo snadné. Nechtěla jsem zapadnout, ale vytvořit něco, co u nás podle mě chybělo. Navíc mám homosexuálního bratrance, který jako puberťák neměl co číst. Všude byly jen heterosexuální dvojice a on měl tak pocit, že je s ním něco špatně, když o homosexuálech nejsou žádné milostné knihy. Strach nemám. Myslím, že ani není důvod. 

Proč jste se rozhodla pro pseudonym, který zní jako zahraniční?

Tento pseudonym mi dal můj velmi blízký člověk, spisovatelka Victorie Kanakaredes. Asi tu byly ze začátku obavy, aby čtenáři přijaly takovouto knihu od českého autora. 

Jako autorka jste pro své čtenáře poměrně tajemná. Mohla byste nám o sobě něco prozradit, protože ani na vašich stránkách se toho mnoho nedozvíme.

Tajemná? Já na sebe většinou toho prozradím hodně :D. Jsem svobodná a bezdětná, již jsem překročila třicítku, ale stále se chovám jako puberťák :D. Jsem (až moc) upřímná a lidem říkám pravdu. Své nálady dokážu měnit z minuty na minutu, ale jinak jsem poměrně normální. 

Cituji z vašich stránek Lydia Strong: „Tyto knihy jsem se rozhodla začít psát, protože jsem na trhu nenašla nic podobného. Přišlo mi, že knihy pro mladé homosexuály, jsou snad zakázané.“ Měla jste tušení, jak se čtenářům a čtenářkám LGBT trefíte do vkusu? Protože podle mého jste skutečně našla slepé místo, které bylo na české literární scéně opomíjené a nikdo až na vás neměl odvahu jej zabrat. 

Nebála jsem se, že bych se netrefila do vkusu. Jsem ten typ člověka, co si strach ani moc nepřipouští. Ale hlavně jsem nikdy nepředpokládala, že by mé knihy vyšly. Psala jsem si tzv. do šuplíku. Byla to pro mě terapie v dost těžkém období, což je asi vidět i na románu Na krev, který je plný těžkých témat. I když prostituce se mně opravdu netýká :D. 

Začátky jsou určitě těžké, ale já věřím, že nás máte čím zaujmout a že můžete nastolit nový směr LGBT. Chcete se i nadále věnovat tomuto žánru, nebo nás překvapíte i v jiném? 

Ano, chci se věnovat LGBT. Nevím proč, ale tento žánr se mi dobře píše. Jednu z knih, které plánuji, chci zasadit i o pár staletí dozadu. Tento román ale bude trochu náročnější na zpracování, takže hned tak nevyjde. Nebo jsem přemýšlela i o nějaké fantasy s prvky LGBT, ale nevím, nevím ….. V hlavě je toho spousty, ale času málo. 

Já pevně věřím, že budete i nadále psát a zahrnovat nás svými neobvyklými tématy v žánru, kde se řadíte mezi průkopnice jako autorka, která se opravdu nebojí ztvárnit cokoliv. Jak do budoucna vidíte svou literární kariéru vy?

Psaní neberu jako kariéru, spíš zábavu. Samozřejmě se chci neustále zlepšovat, ale žádný vytyčený cíl nemám. Dokud moje knihy budou mít čtenáře, tak je chci vydávat. Jako průkopnice si nepřijdu, prostě jsem si jen našla skulinku, do které jsem zapadla. 

Jste opravdu jedinečná tím, že se neobáváte psát LGBT s erotickými prvky a do toho ztvárňovat i tabuizovaná témata. Je to velmi odvážné a já věřím, že čtenáři to ocení. Jak jste se vlastně dostala k takovým tématům? Bylo těžké se odhodlat je vydat? 

Těžké to nebylo. Vlastně mě spíš překvapilo, jak snadno to šlo. Erotické scény byly v plánu hned od začátku. Všude na pultech jsou erotické knihy o heterosexuálech. Ať už tolik známých Padesát odstínů šedi, nebo i dívčí romány, např. od české a známé autorky Lenky Lanczové. Ve všech je erotika. Nechtěla jsem, aby měli gayové pocit, že jejich milování je něco špatného, co se musí schovat za dveře ložnic. 

Jak se Vy sama stavíte k problematice homosexuality?

Jsem vůči ní plně tolerantní a otevřená. 

Vnímáte nějaké rozdíly v chování a charakterech homosexuálů a heterosexuálů?

Ne, myslím, že by tam ani rozdíly být neměly. Všechno jsou to lidé. Pamatuji se na jeden dokument, který vyprávěl o historii homosexuality a jejím ztvárnění. Bylo tam uvedeno, že dříve byla homosexualita ve filmech i knihách tvrdě maskována a cenzurována. Později, když už někde byla uvedena homosexuální postava, tak to byl většinou vyšinutý jedinec, vrah nebo násilník. Toto je podle mě naprostá hloupost. 

Jak vnímáte postoje dnešní společnosti vůči problematice homosexuality?

Od revoluce se situace dramaticky změnila. Já sama patřím k mladší generaci, ale co vím z vyprávění, tak to nebylo nic hezkého. K větší toleranci přispěli i umělci, kteří se konečně přiznali ke své orientaci. Když to udělá někdo známý, přestanou se bát i obyčejní lidé. Ale pořád tu jsou předsudky vůči adopcím dětí homosexuálními páry. Podle mě je horší nechat ty děti v ústavu, než je dát milujícím (ale prověřeným, stejně jako u heterosexuálů) párům. Nebo i některým lidem vadí, když se dva kluci vedou na ulici za ruce. U holek to ale nikomu divné nepřijde.