Rozhovor s Pavlem Mondscheinem II: „Nejlépe se mi píše vždycky to, co mám právě rozpracované“

Před několika dny jsme zveřejnili první část rozhovoru se spisovatelem Pavlem Mondscheinem. Jeho Bordeří povídačky jsou čtivé, velmi dobře napsané a potěší všechny čtenáře. Dnes vám přinášíme druhý díl, který je neméně zajímavý.

Autorovi opět děkuji za rozhovor a za poskytnutí fotografií jak sebe samého, tak i hlavního hrdiny Kubíčka.

Pohádky o Kubíčkovi jsou také volně dostupné na internetu a současně si je může čtenář koupit, což je velmi zajímavý postup. Na toto téma jste provedl vlastní průzkum. Můžete v krátkosti shrnout, jak dopadl?

Dopadl hodně překvapivě, alespoň pro mě – a to jsem si myslel, že svoje čtenáře znám. Že lidé využijí možnost číst online ještě před samotnou koupí knihy, s tím jsem počítal. Proto jsem to ostatně dělal, ať nekupují borderu v pytli. Ale zarazilo mě, jak málo čtenářů přelouskalo Povídačky na webu celé, a když už to někdo udělal, tak že si pak téměř ve všech případech knihu koupil. Většího uznání se asi autor dočkat ani nemůže. Stejně tak mě překvapilo, že zhruba pětina lidí sice o online verzi věděla, ale rozhodla se tuto možnost nevyužít a stejně si knihu pořídila.

Kniha vyšla samonákladem. Neuvažoval jste, že byste oslovil některá nakladatelství?

Uvažoval jsem o tom, tři jsem dokonce oslovil. Z jednoho nepřišla odpověď ani po několika měsících, ze dvou mi napsali to, co jsem čekal – že se jim Povídačky nehodí do vydavatelského plánu. Což je naprosto rozumný a pochopitelný argument, ono vydávat ukecané, žánrově nevyhraněné pohádky od neznámého autora je velký risk.

Musím ovšem říct, že nelituji. Sice by bylo fajn, kdyby kniha prošla rukama nějakého zkušeného redaktora a byla by objektivně lepší, na druhou stranu si nedovedu představit soudného redaktora, který by tento úkol přijal. Jsem si totiž naprosto vědom toho, že Bordeří povídačky nejsou ani úplně pro děti, ani úplně pro dospělé. Pro jedny jsou moc dlouhé a složité, pro ty druhé zase moc… no prostě pohádkové. Přesto si svoje publikum našly, i když hodně specifické.

Myslím, že Bordeří povídačky jsou přesně tím typem knihy, která je k samonákladu nejen odsouzená, ale hlavně stvořená.

Píšete v momentě, kdy vás políbí múza, nebo si předem rozmyslíte, o čem kniha bude, jaké budou postavy, a teprve potom píšete?

Obdivuji lidi, kteří dokážou sednout a psát, přičemž jim od prstů na klávesnici odskakuje vlastně už finální verze textu. To já nedokážu. Za prvé se zaseknu na druhé větě a za druhé po třetí stránce zapomenu, co jsem chtěl příběhem vlastně vyprávět. Takže jsem se naučil postupovat pomalu a systematicky. Ve dvou větách si napíšu, o čem má příběh být, a ty dvě věty ladím tak dlouho, dokud nejsou zajímavé. To abych vystihl celkovou myšlenku. Pak si to samé střelím na jeden dva odstavce – takový souhrn, aby mi vyskočily klíčové momenty. Následně několik dní nebo i týdnů (podle toho, jak velký text vzniká) sedím nad osnovou a myšlenkovou mapou, kde si ladím zápletku, postavy, motivace, prostě všechno. Potom, když mám všechno sesumírované, otevřu hlavu a začnu na papír chrlit kostru příběhu: dialogy, přirovnání, popisy akcí, to vše v obrovském chaosu a v záplavě překlepů a pravopisných chyb.

Teprve poté, když je tohle všechno hotovo, si prokřupu prsty, uvařím si čaj a jdu z toho dělat literaturu. A nemusím se soustředit už na nic jiného než na hledání těch správných slov, protože příběh jako takový už mám hotový. Jen ho je zapotřebí upravit tak, aby mu rozuměl ještě někdo jiný než já.

Hodně spisovatelů tvrdí, že psát vtipné knihy je těžká disciplína. Jak to máte vy?

Teď možná půjdu proti proudu, ale myslím, že i u humorných knih a povídek to je především o řemesle a zkušenostech. Existují určité postupy a fígle, jak z banálního vyprávění udělat když ne veselou, tak alespoň úsměvnou historku. Ale je pravda, že má-li být text opravdu vtipný, je to větší zápřah na autorovu schopnost fabulace. Aby totiž vtip fungoval, musí v sobě mít nějaký prvek nečekaného, pointa musí přijít jako šok.

Je tedy poměrně těžké vymýšlet na povel vtipné věci, naopak jejich „zakronikování“ už tak problematické není. Já to měl o to jednodušší, že za mě dělá humor Kubíček, stačilo mi ho pozorovat.

Plánujete v budoucnu vydat také ostatní vaše knihy a povídky?

Určitě bych si rád vydal alespoň postapokalyptické Zapomenuti v očistci, možná dokonce časem i fantasy povídky Magie Navirnaku. Oba tyto projekty ale naráží na paradoxní překážku – jsou na samonáklad moc mainstreamové. Bordeří povídačky nemohly u normálního nakladatelství uspět kvůli své úzkoprofilovosti, díky tomu je však po takové knize u cílové skupiny čtenářů velká poptávka. Jenže postapo? Fantasy? Proč by měl někdo vyhazovat peníze za knihu neznámého autora, když jsou regály knihkupectví v případě těchto žánrů plné špičkových děl od renomovaných spisovatelů?

Zatím to tedy nijak extra neřeším, a ačkoliv si už nechávám dělat ilustrace k Zapomenutým (tentokrát černobílé :) ), zveřejňuji kapitoly na webu, sbírám fanoušky, bavím se s nimi a uvidím, co z toho nakonec vznikne. Třeba se mi splní ten sen „vydat si tištěnou knihu pro sebe a pár přátel“, který mi s Bordeřími povídačkami tak velkolepě krachnul.

Ve svém portfoliu máte již několik titulů. Napsal jste nejen zmiňované pohádky, humorná dílka, ale i fantasy. Jaký žánr se vám píše nejlépe?

Zní to možná trochu podivně, ale nejlépe se mi píše vždycky to, co mám právě rozpracované. Někde mám asi nějaký přepínač s polohami „Kubíček“ a „zbytek světa“, a buď píšu roztomilé plky, nebo trochu vážnější texty. Obojí mě ale baví stejně – a od obojího si musím tu a tam odpočinout u toho druhého žánru.

Po jakém žánru ještě pokukujete? Je pro vás některý žánr výzvou?

S jednou svou beta čtenářkou jsem uzavřel dohodu, že zkusím napsat romanci. To pro mě bude hodně velká výzva, ale jsem odhodlán ji splnit. Dřív nebo později. Ehm… spíš později. Znáte to. Plánů je spousta a na Facebooku zoufale čeká spousta příspěvků, až si je přečtu.