Ukázka ze sbírky básní: Vlny (Pavel Sebastian Huška)

Básnická sbírka Vlny, která obsahuje dvacet dva kratších textů, na první pohled působí vcelku melancholicky. Pavel Sebastian Huška v ní ale obsáhl nejen smutná témata, ale objevit zde pod povrchem můžeme mimo jiné lásku i radost. Stačí se jen pořádně zamyslet. Autor nám pro ilustraci zaslal 3 texty k nahlédnutí. Básně, které vybral, si mě při interpretaci získaly, a to nejen svou pravidelností, ale i rytmičností. Vychutnejte si ukázku čisté klasické poezie.

✴ ✴ ✴

Pokud patříte ke čtenářům, které odrazuje četba veršovaných děl z důvodu velkého množství metafor a dalších podobných chuťovek, jistě vás svou recenzí překvapím. Útloučká kniha, která obsahuje pouhých dvacet dva vcelku krátkých básní, udiví každého jakousi přímočarostí. Některá díla jsou výrazně lyrická (citová), jiná jsou spíše epická (příběhová) a v některých se oba postupy střetávají. Výjimečnost sbírky spočívá v tom, že vyznění každé básně se mění podle toho, v jakém rozpoložení je čtenář. (Více v recenzi...)

Č A S Bezmezný vládce,  císař všech věků,  v spletitých chodbách zabloudíš snadno.  Není ho vidět, ba ani cítit, nalehko brát jej není však radno. Zvolna vše pohřbí nánosy prachu, období střídá, krajinu mění. Otupí paměť, unaví tělo, panovník jiný takový není. Otrok jsa jeho, dosloužíš jednou, smuteční chvíle rozezní zvony. Vzpomínky blízkým zůstanou po nás, s odchodem jejich zemřou i ony. Toť jest ta jedna nezvratně jistá daň, kterou času musíme splatit. Samotný ani skutečným není, co ale schvátí, nesvedeš vrátit. Vše, co kdy jednou zrozeno bylo, ve věčném ohni na popel shoří. Čas bratra nezná, on vším je pro nás, my pro něj méně než kapka v moři...

S M U T E K Chladný déšť zašustí pomřelým listovím,  kosů žalm večerem  nezní již dál.  Bezbřehou prázdnotou  duše tvá klopýtá, naděje unaven  vší ses už vzdal.  Řeka jak klokotá,  vlnka jen poskočí,  nežli se naděje, není z ní nic.  Tak směrem jediným,  přívalem tekouce,  slané tu krůpěje  splaví tvou líc.  To v mžiku prozření,  že když i do toho  němého kamene  vrásky čas vryl,  taktéž i kyvadlo  jednou se zastaví, srdce až ztrápené  pozbyde sil.  Nač tolik bolesti,  života prázdného,  myslíce na konec,  v chmurech se ptáš.  Zpola jen smířený s osudem nezvratným,  hluboko v nitru přec odpověď znáš.  Obloha zešedla  ve věčném podzimu a mlhy závojem  bloudíš tak sám.  Žádný to novodiv,  žádné to mámení;  to kmotr Smutek jen  vstoupil v tvůj chrám...

N O K T U R N O  Zvolna tma valí se  z tichnoucích lesů,  noci Pán přichází,  k bráně má klíč.  Zjihlý hvozd mění se  v království děsu,  každý tvor rozumný  žene se pryč.  Zlověstný půlměsíc  oblaky pluje  nad stromů pomřelých  pahýlů krov.  Smečka tu vyjící,  z vlhké teď sluje  pokradmu vylézá  na lítý lov.  Očí dvé vyhaslých  havrany hostí,  vítr chlad půlnoční  přináší z blat.  V akordech pochmurných rachotí kosti  a déšť již rozmočil viselcův šat.  V místa ta zabloudiv, hrůza mne jímá; kterak se proměnit může jen svět! Stokráte modlím se, třese mnou zima, hledaje spasení a cestu zpět. Náhle však měním se, srst když růst cítím, citlivým stává se zrak můj i čich. S vlky se nokturnem po čtyřech řítím; jat čirým šílenstvím, jsem jedním z nich...

Text © Pavel Sebastian Huška

© Nakladatelství Beletris, 2014