Rozhovor s Lubošem Pavlem: „S inspirací problém nemám, nápadů mám dost do konce života.“

Luboš Pavel je spisovatel, vydavatel, divadelník a lektor. Napsal řadu knih jak pro děti, tak i pro dospělé, založil Studio Creatio, které vydává jak elektronické a tištěné knihy, tak audioknihy, a webové stránky Papyro, kde se sdružují spisovatelé, kteří si své knihy vydávají sami.

Já jsem recenzovala jeho knížku pro děti O Kuliferdovi, která v sobě nese přátelství, pomoc a touhu po svobodě. S autorem jsem si povídala nejen o knihách, ale i o jeho dalších zájmech.

RECENZE: O Kuliferdovi

LUBOŠ PAVEL: webové stránky, Youtube

Jak jste přišel na myšlenku přetvořit obyčejnou kuličku hrášku na Kuliferdu?

Na začátku většiny mých příběhů je obyčejný nápad v podobě věty, slovního spojení, nebo nějaké myšlenky. První větu o hráškovi, který se nechtěl nechat uvařit v polívce, vyslovila moje žena Anetka.

Jak dlouhou dobu jste strávil jeho napsáním?

Moje knihy, i ty krátké, vznikají poměrně dlouhou dobu. I když je příběh napsaný třeba za půl roku, nechávám ho uležet a pak ho vyprávím, upravuji, přepíšu pro divadlo, upravuji, zkrátka ověřuji si výslednou podobu příběhu s posluchači, čtenáři, někdy diváky. Konkrétně Kuliferdovi trvalo deset let, než byl vydaný jako kniha.

Zdroj: Luboš Pavel

Kdo byl prvním čtenářem příběhu o Kuliferdovi? Byla to Vaše dcera nebo někdo jiný?

Moje dcera, syn a moje žena jsou většinou posluchači, protože si příběh nechávají vypravovat před spaním.

V závěru knihy vybízíte čtenáře, aby se vydali k domu, kde bydlela Anetka, za Ježčím pařezem a hráškovým polem. Máte od dětí a jejich rodičů zpětnou vazbu? Posílají vám fotografie z těchto výletů? A jaké další destinace chystáte pro ty, kteří nebydlí v Praze?

Zatím moc reakcí nemám, kromě těch: je to dobrý nápad. Způsob, jak přenést příběh i do reality a poslat čtenáře za dobrodružstvím, si u Kuliferdy teprve testuji. Odkaz z knihy na webové stránky mi umožňuje výlety přetvářet, aktualizovat, vymýšlet nové destinace. Vznikají třeba nové figurky, které obohatí cestu za Kuliferdou, představuji si daleko propracovanější výpravy. U mé nové knihy Poplach v slepičím rajónu, která právě vychází, už bude výlet ještě propojenější s knihou. Děti se vypraví k domku slepičí babičky a tam najdou razítko, které vtisknou do knihy a tím si doplní obrázek, který tam je.

Pohádku O Kuliferdovi ilustroval Jaroslav Soumar. Jak jste se spolu dali dohromady jako autorská dvojice?

Jezdil jsem v rámci jednoho projektu po školách v republice. On je učitelem na ZUŠ v Polici nad Metují. Okamžitě mě zaujal svým způsobem práce s dětmi.

Zdroj: Luboš Pavel

Váš další počin s panem Soumarem je zajímavá kniha Dobrodružství animace. Je kniha určená jen pro děti, nebo si na své přijdou i dospělí?

Je určena primárně pro děti, i pro velmi malé děti řekněme pětileté. Jen poslední kapitola je věnovaná práci s počítačem, s potřebným programem, jinak jsou to hravá cvičení. Samozřejmě bude zajímavá pro učitele.

Kde pro své knihy čerpáte inspiraci celkově?

Inspirace je všude. S inspirací problém nemám, nápadů mám dost do konce života. Pro jeden z mých příběhů mi stačil pohled na toaletní papír. Ale psaní je především práce, rukopis se musí takzvaně „vysedět“. Psaní vyžaduje disciplínu.

Píšete knihy pro dospělé i pro děti. Pro jakou kategorii se píše lépe?

Asi pro děti, tam se opravdu ponořím do světa fantazie. Můžu se uvolnit a jen si vymýšlím. Ale mám takové příběhy i pro dospělé. Třeba Pan Šimral přichází je toho příkladem. U románů ze života si musím hlídat spoustu reálií, detailů a příběh musí být věrohodný.

Kromě psaní knih se věnujete také jejich vydávání. Založil jste vydavatelství Creatio, které se zaměřuje na knihy, které jste napsal, a na audioknihy vámi namluvené. Uvažujete, že budete vydávat i jiné autory?

Ano. A v podstatě už jsem vydal i jiné autory. Většinou to jsou ale ebooky. Nejvíce mě ale baví audioknihy, je to pro mě návrat k vyprávění jako takovému. Právě vznikají dvě audioknihy autorů z portálu Papyro.

Zdroj: Luboš Pavel

Vytvořil jste také stránky Papyro.cz, kde se sdružují čeští spisovatelé, kteří si své knihy vydávají sami, tzv. samizdatem. Jaká je největší výhoda samizdatu? Kdo se může stát členem?

Každý, koho zajímá jeho knižní produkce celistvě, záleží mu na tom, s jakým bude spolupracovat ilustrátorem, jaká bude výsledná grafická podoba. Chce se podílet na propagaci a distribuci. Je to tedy protipól k tomu odevzdat rukopis do nakladatelství a tam to nějak udělají po svém. Setkal jsem se třeba s tím, že nechtěli udělat knihu ve čtvercovém formátu, protože je to dražší. Nešlo o výsledek ale o peníze. Samovydávání nemusí nutně znamenat menší kvalitu knih nebo dokonce znouzectnost. Často jde o výtvarníky, kteří si velmi hlídají výslednou podobu knihy. Markéta Kotková například jezdí i do tiskárny hlídat barevné odstíny.

Výhodou je svoboda, větší zpětná vazba od ostatních lidí. Nedostáváte osm procent z nakladatelství, ale třeba sto procent z prodeje. Musíte se však umět postarat. Sehnat si redaktora, korektora, ilustrátora, grafika, sazeče, tiskárnu. Umět knihu prodat. Se vším se snaží Papyro pomáhat. Proto jsem stránky založil.

Další zajímavý obor, kterému se věnujete, je lektorství. Povíte čtenářům, jaké kurzy vedete?

Jsou to kurzy z oblasti soft skills: komunikační a prezentační dovednosti, asertivita, kreativní řešení problémů, týmová spolupráce. Učím například studenty žurnalistiky v mluvní a pohybové výchově, jak mluvit na kameru a mikrofon, jak vystoupit před lidmi.

Věnujete se také divadlu a to nejen jako herec, ale i jako scénárista. Jaké to je hrát před obecenstvem? A stejně jako u knih, tak i tady hrajete jak pro dospělé, tak pro děti. A stejně bude znít i má další otázka: je těžší hrát pro děti nebo pro dospělé?

Vystudoval jsem na DAMU katedru autorské tvorby a pedagogiky, takže proto hraji autorské věci. Moje první divadelní představení O Šídlovi a Teplomilovi, i když mělo pohádkový název, bylo určené pro dospělého diváka. Byla to vlastně pohádková legrace. Ukázalo se však, že se líbí i dětem. Ani nevím, co je těžší, dost často je totiž obecenstvo smíšené. Děti samozřejmě musíte doopravdy zaujmout, jinak nezůstanou pozorně a potichu sedět, ale hrát pro dospělé je také dost těžké. Pro mě je hraní setkání. Setkání se s lidmi nad určitým příběhem, tématem. Proto také vstupuji do kontaktu s obecenstvem, zajímá mě takzvané neiluzivní divadlo. Na „prkna, která znamenají svět“ tedy nelezu proto, abych se předváděl, nebo něco předváděl.

Na vašich stránkách jsem si přečetla, že jste autorem i několika divadelních her a filmových scénářů. O jaké se jedná?

Už jsem nakousl, že svoje příběhy často přepíši i pro divadlo, takže to je zhruba polovina divadelních her. Napsal jsem dva filmové scénáře krátkých filmů, které jsem si sám natočil, a dva scénáře celovečerního formátu. Jeden byl natočen, je to výukový film pro mládež o nebezpečích na internetu, druhý scénář je výpravná pohádka a ten ještě realizován není, dokončil jsem ho nedávno.

Materiál pro povídkovou knihu Příběhy Malého Tibetu jste sbíral na své cestě po Ladaku. Jaká to byla cesta? Dovolenková, dobrodružná či zážitková? Co se vám v Malém Tibetu, jak se Ladaku říká, nejvíce líbilo? Co vás překvapilo?

Už od začátku šlo o projekt, o spolupráci s neziskovkou Brontosauři v Himálajích, která tam působí už devět let. O jejich zkušenosti a kontakty jsem se mohl opřít a také jsem tam celou dobu mé výpravy učil na soukromé škole storytelling a storywriting a několik nejlepších příběhů studentů se dostalo i do knihy. V podstatě jsem moc necestoval a soustředil se celou dobu jen na práci na knize. Největší zážitky tedy byly setkání s úžasnými lidmi. Mluvil jsem například s devadesátiletým pánem, který byl v padesátých letech pěšky v Tibetu, a dorazil tam zrovna ve chvíli, kdy musel dalajláma uprchnout ze země kvůli čínské invazi. Má svůj příběh v knize.

Přijel jsem do Indie a do Ladaku plný předsudků a odjížděl jsem svobodnější a lehčí o některé mé myšlenkové stereotypy.

Jste spisovatel, vydavatel, divadelník a lektor. Které povolání je vám nejbližší? Které vám zabírá nejvíce času?

Povolání, ve smyslu vydělávání peněz na nájem a další věci, je jenom lektorská práce. A často ani to ne. Už jsem dělal všechno možné: prodával jsem v knihkupectví, dělal jsem řidiče, krupiéra, osvětlovače… Projekt Papyro je nevýdělečný, vydávání knih a audioknih je zajímavým přivýdělkem, i když objem této práce stále narůstá. Ale já se nijak nesnažím fungovat jako výdělečná firma, dělat zakázku za zakázkou by mi bralo svobodu a čas dělat věci pečlivě a každý s individuálním přístupem.

Povolání, ve smyslu k čemu jsem v tomto životě povolán, je zřejmě psaní. Tomu se soustavně věnuji od svých deseti let.

Po náročných dnech musí každý člověk nějakým způsobem odpočívat, vypnout, dobít baterky, jak se říká. Jak relaxujete vy?

Nejraději mám delší procházky v přírodě, brnkání na kytaru bez ambic stát se hudebníkem, posezení s přáteli nad sklenkou piva či vína.

Plánujete napsat další knihu? Pokud ano, o čem bude?

Nic neplánuji, protože mám neustále rozdělané dvě tři věci. Chtěl bych dokončit knihu Zápisky zbabělého sebevraha a pak také spolupracuji s Hanou Svobodovou, která se věnuje záchraně mořských želv, na jejím životním příběhu.