Autorovi zajímavých novel ze života Chorche Damiánu Sobeghovi jsme položili několik otázek, které se týkají nejen jeho knih, ale i osobního života. Jak sami zjistíte, obě oblasti našeho zájmu se vzájemně prolínají, až jsme se divili, do jaké míry tomu tak je. Z rozhovoru se dozvíte o tom, jak díla vznikala a jaký důvod měl autor k tomu, aby příběhy byly takové, jaké jsou.
Recenze:
Když jsem se začetla do první Vaší novely s názvem Zas o kus blíž Peklu, měla jsem trošku stísněný pocit. Jakým způsobem jste na knize pracoval? Odrážela se v ní Vaše tehdejší nálada?
Tenhle příběh odrážel zcela mou tehdejší náladu. Tam jsem se bez umrtvení řezal do živého masa a když maso došlo, zajela pila do morku kosti. Vím, že totéž mě čeká i v budoucnu – jen ještě nevím jak blízkém, či vzdáleném. Chci napsat o mně a mé paní, která mi loni zemřela. A vím, že tohle dostat na papír bude mnohem náročnější než Peklo. Proti tomu je Peklo procházka růžovým sadem.Druhá kniha mi přišla mnohem pozitivnější, dokonce jsem se u ní i v některých částech od srdce zasmála. Jak došlo k tomu, že se najednou veškeré vyznění knihy obrátilo v mnohem pozitivnější?
To je zajímavý čtenářský postřeh a jste první, kdo Eiger vidí v pozitivnějším světle než Peklo. Spíše jsem se setkával s tím, že někteří čtenáři vnímali Eiger jako knihu nadbytečnou. Nebo podle nich měla být součástí Pekla. Nakonec jsem zvolil variantu dvojknihy Peklo-Eiger, přičemž je jedno, kterou začnete číst jako první. Jiné vyznění Eigeru, jak zmiňujete, možná plyne z toho, že jsem nejtěžší munici vystřílel v Pekle a že Eiger už byl jenom jakousi labutí písní zmaru. Možná je v Eigeru více ironie, sarkasmu a apatie, což v konečném důsledku vyvolává dojem pozitivnějšího vyznění příběhu.Jak Vás napadlo psát zrovna o tématech, jež jsou v knize rozepisována? Některá mi přijdou docela zvláštní, ale v tom kontextu, do jakého jsou zasazena, skvěle fungují.
Je to do značné míry náhoda, ale tahle náhoda se mi vloudí skoro do každého příběhu, který píšu – je přítomna v Pekle, Eigeru, ale konec konců i v Japonské zahradě, mé prvotině. Na začátku, než začnu psát, mám nějakou představu, co a proč a i jak chci psát. Ale je to jako s vodou: ne člověk a jím vymyšlené technické věci jako přehrady a zadržovací bariéry, nýbrž sama voda si vždycky najde nejlepší cestu, kudy téct. A tak je to s mým psaním: nechávám mu volný průběh, ať si samo najde cestu, kterou ono samo a tím pak i já považujeme za nejlepší vyjádření toho, co vyjádřit chci.V knize jsem si povšimla personifikačního postupu. Zživotňovány jsou Osud, Smrt a Čas. Jaký to má účel? Jaký význam mají tyto okolnosti pro autora?
To přišlo s věkem. Když mi bylo 15, 20, 25 nebo 30 let, měl jsem život před sebou, měl jsem plány, cíle, touhy, které jsem si chtěl splnit. A věci jako smrt nebo čas v tomhle věku nevnímáte – času je na všechno dost a smrt, bezprostřední zkušenost se smrtí, je cosi abstraktního kdesi v dáli. Skoro má člověk v tomto věku pocit, že se ho ani netýká. Ale když jsem došel ke čtyřicítce a za ni, zaskočilo mě nečekané poznání, jak rychle uteklo těch předchozích čtyřicet let. A s hrůzou jsem si uvědomil, že stejně rychle uteče i těch dalších čtyřicet nebo třeba i jen dvacet let. A najednou jsem za tou čtyřicítkou zjistil, že smrt je docela reálná a skoro až hmotná věc. A čas že není nic jiného než doba do příchodu smrti, a s každým dalším rokem života se tenhle čas a tahle doba krátí. Mně mezi 41. a 52. rokem mého života navíc zemřeli tři nejdražší lidé – maminka, táta a moje paní. To jsou chvíle, kdy smrt už není jen cosi, o čem čtete v knihách nebo vám o nich někdo vypráví. To už jsou chvíle, kdy smrt přichází přímo k vám domů – nezvoní, neklepe, prostě přijde, kdy se jí zachce – ve dne, v noci, kdykoli. A neptá se vás, zda jste na ni připravena. Zživotňování Osudu, Smrti a Času je u mě dílem úlitba, aby ke mně všichni tři byli shovívaví a přišli co nejpozději, a dílem prostý, obyčejný popis reality ve druhé polovině života.Když byste měl popsat sám sebe třemi slovy, co byste o sobě napsal?
Možná by stačila slova dvě: nepraktický kamuflážník.Když už jsme u Vaší osobnosti, ráda bych se zeptala, zda se můžete se svým hlavním hrdinou novel v něčem srovnávat?
Samozřejmě, jsem v tomto něco jako Raymond Chandler, duchovní otec detektiva drsné školy Phila Marlowa. Chandlerův životopisec Tom Hiney napsal: „Všechny příběhy se točí kolem nestřídmě pijícího hrdiny, který kombinoval všechno, čím Raymond Chandler byl, čím si přál být a čeho se obával, že by mohl být.“ Za sebe bych snad jen upřesnil, že můj poměr k alkoholu je výrazně, výrazně střídmější než v případě Chandlera a Marlowa.Je něco, co prožívá Váš hlavní hrdina a Vy sám byste to chtěl zažít, nebo spíše berete své knihy jako takový trošku „odstrašující příklad“?
Asi bych nepoužil formulaci „odstrašující příklad“, i když pravda je, že asi nejlépe vyjadřuje to, o co mi – mimo jiné – při psaní jde. Myslím si, že podobné problémy jako hrdina mých příběhů prožívají mraky lidí, jen o nich nemluví nahlas nebo veřejně, maximálně o nich mluví možná jenom s přáteli. Tím, co jsem napsal, jsem jim chtěl pomoci si uvědomit, že v tom ani zdaleka nejsou sami.Jak to je s postavami, jež se v knize objevují? Jsou nějak inspirovány některými lidmi z Vašeho blízkého okolí.
Ano. A myslím, že to tak má většina lidí, kteří se pokoušejí psát o skutečném, opravdovém životě. Čerpám z vlastní zkušenosti, ale zachycuju i lidi z mého okolí, jejich myšlenky, jejich dialogy. A čerpám i z vyprávění jiných lidí. Vždyť pouze a jenom život vytesaří :-) skutečné, mnohovrstevné, barevné figury, situace a dialogy. A já chci co nejvíc psát o prostém obyčejném životě, v němž žijí prostí, obyčejní, ryzí lidé. Nikoli Supermani, Batmani a všichni ti ostatní pohádkoví hrdinové. |
| Autorova prvotina |
Komentáře
Okomentovat