Rovnováha života je románem pro ženy, který autorka Martina Hohenberger psala a dolaďovala pět let. Hrála si s každým slovem a snažila se, aby zapadlo přesně na to správné místo. Jak sama uvádí na svém webu, jejím hlavním cílem při psaní bylo, aby se čtenářky u knížky nenudily.
Jak slibuje anotace, stejně jako v životě se i v tomhle příběhu setkáte s mnoha podobami lásky, humornými i smutnými situacemi, vzestupy i pády a postavami, v nichž můžete poznat své nejbližší i sami sebe.
CIZINEC
Tohle vskutku není největší galerie moderního umění v Evropě, ale rozhodně jedna z těch nejhezčích. Strohé zdi z červených cihel se zdvihají hrdě do výšky. Vejdu do vstupní haly a z velkorysého prostoru se mi zatají dech. Zamířím po schodech do prvního patra.
Podle davu hezky upravených lidí hned poznám, ve kterém sále se vernisáž koná. Většina mužů a dam zdůrazňuje svou důstojnost tmavým společenským oblečením. Aspoň barvou oděvu sem zapadnu. To je asi tak jediné.
Sál je nacpaný k prasknutí. Jsou zde vystaveny obrazy velkých formátů připomínající svou barevnou nostalgií dílo Edwarda Hoppera. Beze spěchu si je prohlédnu. Projdu kolem lidí, kteří čekají na zahájení a přitom se škrobeně baví. Mezi kultivovanou noblesou se nikdy necítím dobře. Prostě mezi ně nepatřím.
U jedné zdi jsou připraveny stoly s občerstvením, které obsluhují dva číšníci. Vepředu stojí plastový řečnický pultík s mikrofonem. K němu míří starší elegantní žena s drahým účesem. Má dokonale vyžehlený obličej, jako by nedávno podstoupila plastickou operaci. Může to být herečka nebo mnichovská celebrita.
Navzdory klimatizaci je tu těžký vydýchaný vzduch. Jako nesnesitelná se mi jeví vůně přítomných lidí, která se za nimi táhne jako stopa zločince. Nalili na sebe snad hektolitry parfémů. Přehršel pachů zaútočí na můj citlivý nos. Jen stěží popadám dech. Začíná se mi zvedat žaludek. Musím zmizet.
Otočím se a hledám útočiště v ostatních liduprázdných halách se skvostnými obrazy. Poznávám díla německých umělců jako Max Ernst, Sigmar Polke, Anselm Kiefer, Gerhard Richter a Georg Baselitz. Všimnu si tří obrazů svého oblíbence Franze Marca, které jsou nejspíš zapůjčené ze státní sbírky. Chtěla bych utlouct čas, a proto nenastoupím do výtahu, ale raději stoupám po zadním schodišti do druhého patra, kde má být výstava plastik. Na temných schodech je průvan a já se začínám v lehounkém kostýmu třást chladem.
Náhle zachytím zvláštní zvuky. Ohlédnu se. Žádní lidé tu nejsou. Zaposlouchám se pozorněji. Nějaká umělecká videoinstalace? Hm.
Zvědavost mi nedá, pohání mě tak silně, až mě to samotnou zaskočí. Nakouknu za schodiště na chodbu vedoucí k nákladnímu výtahu. Kvůli chabému osvětlení je tu šero. Znovu slyším ty podivné zvuky. Ano, definitivně je to vzrušený dech. Vzadu spatřím siluetu dvou lidí.
Na první, letmý pohled se zdá, že se objímají, nicméně se u toho divně kroutí. Už před pár vteřinami jsem měla pochopit, co se tam odehrává. Jsem naprosto paf, když mi to dojde: Oni si spolu užívají!
To zjištění by mě mělo přinutit, abych se ihned otočila na podpatku a utekla. Jenže můj mozek je v šoku a nehodlá poslat nohy zpět. V návalu paniky se přikrčím a zády přitisknu ke zdi.
Chovám se jako šmírák, ale nemůžu si pomoct. Jakmile moje oči uvyknou šeru, fascinovaně sleduju atraktivního muže. Obličej má zkřivený vášní, napjatý a přitom zvláštně uvolněný. Jeho partnerka, dívka s dlouhými vlasy a krásnou drobnou postavou, se opírá o zeď a tlumeně vzdychá. Stojí v předklonu a je otočená zády k němu. Nadzvednuté šaty odhalují černé podvazky. On ji drží za boky a pomalými pohyby ji dráždí.
Připadám si jako zhypnotizovaná. Erotický náboj scény mě nepobuřuje, ale naopak vzruší, až úplně zkamením. Ačkoli je to nechutné, probudí se ve mně touha po sexu.
Muž svou dlaní uchopí půlku dokonalého dívčího zadku. Jeho vzdechy jsou zastřené, přiráží a zjevně se blíží vyvrcholení. Nejvyšší čas vypadnout, pomyslím si zděšeně, nedokážu však od něj odtrhnout zrak.
Jsem ohromená divokostí toho páru a drzostí, že si to rozdávají zde, na veřejném místě. Chci jim dopřát soukromí. Je nepatřičné kochat se jejich intimitou. Moje tělo mi vypoví službu a já nedokážu udělat ani jeden krok zpět. Navíc mi dojde, že když se hnu z místa, zahlédnou mě. Tvrdě polknu a v panické hrůze zalapám po vzduchu.
Muž přestane přirážet a po tváři se mu rozlije rozkoš. Dívka se otočí, sehne se a vezme ho do pusy. Prudce pohybuje hlavou. Muž vydechne, uchopí oběma rukama hlavu dívky a se semknutými víčky vrcholí v jejích ústech.
Nejspíš na mě jdou mrákoty. Je to zřejmě tím, že jsem zapomněla dýchat. Chvěju se vzrušením, ačkoli mi pud sebezáchovy velí utéct od toho trapasu století.
Dívka se napřímí a rukou chytne chlápka za zadek. On jí zajede prsty do vlasů, pohladí ji a políbí. Pak se důvěrně obejmou. Šero náhle protne dívčin hlas, projede mou myslí jako ostří nože. Hrůzou sebou trhnu. Vždyť mě uvidí! Když zjistím, že se ti dva nadále věnují jen sami sobě, úlevou se mi do žil vlije nová energie. Nečekám na vyzvání. Seberu poslední zbytek sil a taky rozumu, otočím se a potichoučku se plížím podél zdi jako přízrak.
Najednou mám pocit, že se mi někdo dívá na záda a provrtává mě pohledem. Otočím hlavu. Ze špatně osvětleného konce chodby se na mě upírají mužovy přimhouřené oči. Zjistil, že tu nejsou sami. Na zlomek vteřiny zavrávorám a přikrčím se jako přistižený zločinec. Musím zmizet! ječí moje nitro a žene mě kupředu.
S tváří rudou zahanbením prchám, dokud neproběhnu celým patrem. Na hlavním schodišti si zuju lodičky a seběhnu dolů bosá. Zůstanu stát až před výstavní halou. Chvíli nemůžu popadnout dech. Snažím se uklidnit, abych na sebe nepřitáhla pozornost návštěvníků galerie.
Nebyl to první sex, který jsem v životě viděla, ale byl rozhodně první, kterého jsem byla svědkem na veřejnosti. Z toho trapasu mě popadne zvláštní euforie. Nejspíš bych se měla stydět, protože jsem na tu dvojici tak zírala, jenže já jsem nadšená a rozesmátá, jak už jsem dlouho nebyla. Přijde mi, jako by divoký závan erotického vánku pohladil mou duši.
Na druhé straně si připadám jako zlodějka. Ukradla jsem cizím lidem kus jejich intimního okamžiku. Když mi to však přineslo radost a ostatním to neublížilo, nechci se dál zaobírat svým špatným svědomím.
Potřásám hlavou nad tím nečekaným dobrodružstvím a nejradši bych se z plna hrdla rozchechtala. Svět je nevypočitatelný. I život.
Bloumám bosá nazdařbůh galerií. Nemířím nikam, ale automaticky se ocitnu u svého oblíbeného obrazu Bojující formy. Pokouším se srovnat si myšlenky. Hm. Černo modrá forma představuje osud a zápolí s rudou formou života. Ovšem veškerá snaha se rozptýlit je marná. Z toho chlápka mě stále mrazí po těle. Nechápu, proč ve mně vyvolal takovou smršť pocitů. Nedokážu z mysli vypudit onu erotickou scénu. Přivřu oči a znovu si vychutnám to krátké vzrušení.
Náhle za sebou uslyším odkašlání. Pomalu se v nejasném očekávání katastrofy otočím. Podlomí se mi kolena a srdce se mi prudce rozbuší.
Ten sexy chlápek od zadního schodiště ke mně přistoupí a prohlíží si mě. „Hi, wie geht´s?“ zeptá se, jak se mám.
To ho nic lepšího nenapadlo? „Ehm... hi,“ zní moje geniální odpověď.
Jako by se nechumelilo pokračuje muž dál německy: „Normálně to na veřejných místech nedělám,” přičemž na slovo to položil zvláštní důraz. Ale podle jiskření v jeho očích poznám, že kecá. Klidně za mnou přijde a bez mrknutí oka mi lže!
Potřesu hlavou, abych se ujistila, že se mi to nezdá.
„Je to zvláštní náhoda, nemyslíš?” zeptá se. Jeho neochvějný výraz mi prozradí, že si je vědom toho, jak úžasně vypadá. Nejspíš je zvyklý být u žen velmi žádoucí.
„Náhoda? Co jako?” vyhrknu a trochu od něj poodstoupím, jelikož se vzdálenost mezi námi podezřele zmenšila. Nechápu, proč mě tak znervózňuje.
„To, že jsme se tu zase potkali,” povídá jeho přerostlé ego.
No páni! Byl to právě krátký pokus o úsměv, nebo se mu v obličeji zableskla ironie? Nechápu, jak někdo může být tak arogantní a zároveň suverénně lhát.
Text © Martina Hohenberger
© Nakladatelství TZ-one, 2016
Komentáře
Okomentovat