Rozhovor s Věrou Kadlecovou: „Než bych napsala mizernou knihu, raději žádnou.“

V dnešním rozhovoru jsme vyzpovídaly autorku psychologických románů pro ženy Věru Kadlecovou, kterou kromě Facebooku najdete také na YouTube na kanálu harlequinnaruby, což je zároveň adresa jejích webových stránek. 

Autorčiným debutem byla Panenka, což je velmi povedená prvotina, na niž volně navazuje pokračování s názvem Vina. Jestli se ovšem nechcete ochudit o komplexní zážitek a všechny vrstvy, které příběh o nelehkých osudech a komplikovaných rodinných i partnerských vztazích nabízí, rozhodně si pořiďte obě knihy.

Recenze knihy Panenka – Chensie/Wish

Recenze knihy Vina – Chensie/Wish

Zdroj

Dočetla jsem se, že jako čtenářka máte ráda detektivky, thrillery a psychologické romány (to máme společné☺). Co vás na té psychologické stránce tolik fascinuje?

Jako hodně mladá jsem se zhlédla v románech Zdeny Frýbové, v jejím dokonalém vykreslení lidských povah, formování výchovou a okolnostmi. Při čtení jejích knih jsem začala chápat, že vředy, které se třeba už v časném dětství zavrtají hluboko pod kůži, se úplně nevyléčí vlastně nikdy. Běh života mi to potvrdil a myslím, že to tak funguje u každého. Někdy se nám je podaří zadupat a zaléčit, ale ony mršky dřív nebo později vylezou, aby nám zas trochu zkomplikovaly život. Tím však vůbec nechci tvrdit, že je máme všichni.  K vystavění poutavého příběhu nutně nepotřebujete velké rekvizity, někdy stačí lidské hlavy a myšlenky v nich.

Někteří autoři začínají psát ve chvíli, kdy jim v oblíbeném žánru něco chybí. Snaží se tak napsat to, co by sami chtěli číst. Scházelo v tomhle ohledu něco i vám, nebo vám jenom přestalo stačit pouhé čtení?

Myslím, že nescházelo.  Dobrých psychologických románů je dost a také je nemůžete číst pořád. O každém musíte přemýšlet, nechat ho usadit a uzrát, a to chce čas. Proložit je něčím jiným – u mě zrovna ty detektivky a thrillery fungují jako skvělá kompenzace. Ano, na mém webu se dočtete, že mi přestalo stačit knihy číst. Když teď o tom s odstupem přemýšlím, není to úplně přesné, byla to výzva. Dokážu to? Svedu napsat příběh, aby nebyl hloupý, prvoplánový a měl hlavu a patu, případně čtenářům něco předal? 

Jací autoři nebo jaké knihy vás inspirovaly k napsání vlastního psychologického románu?

Určitě paní Frýbová, protože jsem ji četla v době, kdy jsem sama potřebovala spoustu věcí odůvodnit. Ono se vám lépe dýchá, když se s někým ztotožníte, třeba i románovou postavou. Je ale dobré si včas uvědomit, že je to jen a pouze kniha, aby si člověk jejím prostřednictvím neomlouval vlastní slabošství. A vždycky mě fascinoval její styl psaní. Za skvělého vypravěče lidských příběhů považuju i J. M. Simmela. Díla obou mám přečtená komplet (některá několikrát).

Děj je krásně propletený a promyšlený. Jak dlouho jste na knihách pracovala?

Příběh Evy Herclové jsem nosila v hlavě strašně dlouho, jeho hrubé obrysy možná takových patnáct let. Dvakrát jsem ho zkusila začít psát, ale až napotřetí to vyšlo. Celou knihu jsem psala asi půl roku. U Viny jsem byla rychlejší, „lezla“ ze mě tak nějak sama a byla hotová za čtyři měsíce.  

Osudy jednotlivých hrdinů jsou velmi silné a text vzhledem k tomu působí někdy až depresivně. Dokázala jste si při psaní udržet odstup, nebo i na vás útočily emoce?

Zpočátku vůbec, protože jsem se hodně věnovala samotnému textu, jeho stylistice, smyslu vět a stavbě příběhu. Později – když jsem to po sobě musela číst – mě některé pasáže i dojaly. 

S autorkou Barborou Dvoreckou

Staly se předobrazem některých hrdinů reálné osoby? Např. charismatického manipulátora Richarda, kterému málokterá žena odolá… 

Ne, postava Richarda je od A do Z vyfabulovaná a dala jsem si hodně záležet. Nepotřebovala jsem plytkého krasavce padoucha, ale – teď možná některé čtenářky naštvu – muže SVÝM způsobem s velkým M. A to se mi myslím podařilo. Richard je velkorysý, tolerantní, přející a milující, není s ním nuda.  Jeho manipulace je – aspoň zpočátku – myšlena v dobrém a šmejdství se naplno projeví až v okamžiku, kdy si nemoc začne pohrávat s jeho psychikou.  

Odráží některá z postav vaše názory a pohled na svět? Pokud ano, tak jaká a v čem?

Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlela, nedokážu se zodpovědně vyjádřit. Možná jen částečně, určitý nástin. Rozhodně však závidím např. Beatině matce některé vlastnosti nebo Evě její cílevědomost. 

Věříte na osud a předem určenou cestu, nebo jste zastánkyně názoru, že každý z nás je svého štěstí strůjce?

Nejsem ortodoxní fatalista, ale myslím, že některé skutečnosti se ovlivnit nedají. Věřím na geny a výchovu. S tím prvním nic nenaděláte, ať děláte co děláte. Možná se vám podaří kamuflovat, přetvařovat se, když si to situace vyžaduje. Ale nikdy ne napořád. Stojí to obrovské úsilí a své pravé já nakonec nezapřeme.

Panenka vám nejdříve vyšla jako e-kniha u nakladatelství TZ-one. Co vás tzv. nakoplo k tištěnému vydání?

E-knihy se téměř neprodávají. V této verzi mám obě a byly to vyhozené peníze. Nejdříve jsem chtěla Panenku vydat v opravdu malém nákladu a neustále přemýšlela jestli vůbec. Až korektorka nakladatelství Klika paní redaktorka Alena Sojková mě svým nadšením z rukopisu přesvědčila.

Jak jste se dostala ke spolupráci s nakladatelstvím Klika? Jednala jste o vydání i s jinými nakladateli?

Nakladatelství Klika jsem našla náhodou na internetu, měla jsem nabídku na vydání obou knih nákladem různých nakladatelství, ale nesouhlasila jsem s podmínkami.

Zdroj

Byla jste se spoluprací s nakladatelstvím Klika spokojena? Doporučila byste ho i dalším začínajícím autorům?

Zcela určitě. Pan Nosek je kvalifikovaný profesionál s ohromným přehledem a dělá pro své autory spoustu věcí nad rámec smlouvy.

Obálky jsou dokonalé. Představovala jste si je nějak takhle, nebo byste zpětně udělala nějaké změny?

Ne, obě beze zbytku splnily mé představy.

Jak vaše díla přijalo vaše okolí a rodina? Četli je?

Ženy v mé rodině je četly všechny. Maminka a sestra byly nadšené, dcera více kritická. Nadšené byly většinou i mé kamarádky a známé.

Na kontě máte dva psychologické romány pro ženy. Plánujete v budoucnu napsat i psychologický román určený pro muže? Jak se vůbec stavíte k nálepce „román pro ženy“, kterou knihy autorek tak nějak automaticky dostávají?

Román pro muže bych si asi netroufla napsat, přece jen jsou z jiné planety. Ale když o tom tak přemýšlím, svět mužů je jednodušší, přímočařejší. Možná zrovna to by mi dělalo problémy. Nálepka „Romány pro ženy“ se podle mého často zaměňuje nebo dokonce slučuje s termínem „Červená knihovna“, což je podle mého značný rozdíl. Rozlišuji toliko literaturu dobrou a špatnou.

Už pracujete na nové knize? Jestli ano, přibližte nám ji trochu, ať čtenáři vědí, na co se těšit. ☺

Upřímně – nemám potřebu neustále psát, nejsem Michal Viewegh ani Nora Roberts, jedním slovem – nejsem profesionál (v našich podmínkách až na výjimky ani nelze). Nejsem si jistá, jestli způsob, kdy „spisovatelé“ chrlí každoročně jednu knihu, aby si udrželi čtenáře, je správný. Na to jsem ve svém životě přečetla příliš špatných knih. Obdivuji a vážím si autorů, kteří se dokázali proslavit na 50, 100 let jednou úžasnou knihou jako třeba sestry Brönteovy. Jinými slovy – než bych napsala mizernou knihu, raději žádnou. Nezříkám se, možná někdy...