Rozhovor s Veronikou Matysovou: „Hlavní poselství je – važte si života.“

Spisovatelce Veronice Matysové nedávno vyšel u nakladatelství Brána psychologický román s politickým podtextem, který donutí k zamyšlení nejednoho čtenáře. Já sama tento příběh hodnotím velmi pozitivně a byla jsem překvapená, jak moc se mi dostal pod kůži.

S ohledem na objektivní recenzi bych ráda řekla svůj názor. Od knihy jsem očekávala všechno možné, ale tohle ne. Veronika Matysová mi doslova vytřela zrak. Tato silná četba mi v hlavě bude ležet ještě dlouho a opravdu ve mně bude hryzat ten malý červíček, kde že se vlastně inspirovala ohledně tak reálného příběhu? Více v recenzi...

Chceš Pouštní včelu získat? Stačí se účastnit soutěže Veroniky Matysové!

Než se začtete do rozhovoru, ráda bych upozornila, že obsahuje spoilery. Moc děkuji Veronice Matysové za vyčerpávající rozhovor, na který jsem jako čtenářka byla hodně zvědavá a věřím, že uspokojí i vás.

Zdroj: Podpora českých autorů

✴✴✴

Co vás inspirovalo k sepsání Pouštní včely?

Nápad na příběh jsem dostala 11. září 2001, kdy došlo k teroristickému útoku na newyorská Dvojčata. V ten den se zrodila postava Waltera Greena, který v ten den přišel o vše, co mu bylo drahé, a lačnícího po odvetě. Postupně k tomu vykrystalizoval celý příběh o tajné sebevražedné operaci a zároveň příběh životem a zejména láskou zklamaného Adama, který se do ní přihlásí… Musela jsem však počkat nějakých patnáct let, než jsem nabrala dostatek životních (i politických) zkušeností, abych Včelu mohla zpracovat tak, jak jsem si v roce 2001 představila.

Jakou pasáž pro vás bylo nejobtížnější napsat?

Pasáž, kde jsou hrdinové uprostřed pouště přepadení islámskými ozbrojenci a dojde k přestřelce poté, co zachrání unesenou jezídskou dívku, jsem konzultovala s odborníky – vojáky české armády, kteří v Iráku skutečně sloužili, aby vše odpovídalo skutečnosti. Bez odborné konzultace by se mi ta scéna psala velmi špatně a jsem jim za jejich rady velmi vděčná.

Proč jste si vybrala českého hrdinu, ačkoliv se stal vlastně figurkou Spojených států amerických?

Adam je Čechoameričan – narodil se v Americe českým rodičům a do Prahy přijíždí hledat své kořeny. Vybrala jsem to proto, že mi tak připadal jeho příběh barvitější a zajímavější, než kdyby to byl prostě jenom Američan. A taky se mi líbilo, že se s ním český čtenář může cítit více spřízněný.

Bylo netradiční, že jste se snažila čtenáře seznámit i s úděly vedlejších postav. Určitě to dílo pozdvihlo, ale proč jste se pro to rozhodla? Neměla jste trochu obavu, že to bude působit překombinovaně a naopak to čtenáře odradí?

Zatím jsem se nesetkala s nikým z mých čtenářů, koho by to odradilo :). Mám sama velmi ráda knihy, kde znáte i příběhy vedlejších postav. Dělá to například můj oblíbený autor Stephen King (ovšem moje knihy určitě nedosahují tisíce stran jako ty jeho :) ). Když se spisovatel nesoustředí pouze na hlavního hrdinu, ale dává čtenáři prostor prožít osudy i postav vedlejších, připadá mi pak příběh plastičtější, tak nějak 3D. Proto to doporučuju i všem, kteří sami píší, ať už na svém blogu Odstartujte svoji knihu anebo ve stejnojmenné facebookové skupině.

Jaká postava je vaše nejoblíbenější z oněch vedlejších hrdinů? Komu byste přála jiný osud, než jaký ho potkal? 

Mou nejoblíbenější postavou je právě šéf tajných služeb Walter Green. Chápu, proč se stal tak bezcitný. I když nijak neospravedlňuji jeho touhu po pomstě. Spíš jsem ho chtěla vykreslit jako záporného hrdinu, který ale nekoná jen zlo pro zlo. Mám moc ráda i novinářku Ghidu, která příběh „vypráví“, i mrzáčka Perese, který ho Ghidě zprostředkuje ve jménu přátelství s Adamem. A komu bych přála jiný osud, to dost dobře nemůžu říct, aniž bych vyzradila příliš mnoho z příběhu samotného :).

Která postava se vám naopak psala nejhůře a proč?

Bavilo mě psát je všechny. I prezidenta s lehkou OCD poruchou, i slizouna Parkera alias Moučného červa… Možná se mi trochu hůř psala Adamova láska Kristýna, protože k ní mám rozporuplný vztah. Chápu ji, ale zároveň jí mám její chování trochu za zlé. (A možná nevadí, když prozradím, že se zakládá na skutečné existující osobě.)

To, že jste v úplném závěru sepsala, jak ostatní hrdinové žijí nebo jaká rozhodnutí se kvůli nim změnila, bylo výtečné. Inspirovala jste se někde, nebo to byl váš nápad? Pouštní včela byl teprve můj druhý přečtený titul, který takové shrnutí obsahoval. (pozn.: Tím prvním byl Váš kluk prostitut od Cyrila Valšíka.) 

Nedokážu z hlavy říct, jestli jsem to už někde viděla, ale zároveň bych spíš řekla, že ano. Čtu spoustu knih a každá do mne něco otiskne, co pak třeba uvnitř i roky zraje, než se to projeví v mých knihách. Ráda bych si myslela, že je to zcela můj nápad, ale jistá si tím opravdu nejsem. :) Například když jsem v osmnácti psala svou románovou prvotinu pro dospívající Nikki, vrať se, netušila jsem, že mě hodně ovlivnil příběh Toma Sawyera. To jsem zjistila až po letech, co jsem si ho znovu přečetla.

Téma je poměrně kontroverzní a v některých situacích působí silně depresivně. K tomu ještě to využití. Opravdu jsem nečekala, že něco takového se v knize objeví. Nemáte trochu obavu, jak to čtenáři přijmou? Přece jen, tohle už zřejmě není četba pro citlivé povahy, ale spíše náročnější čtenáře. 

Chtěla jsem ho psát co nejvíce realisticky. Vše, co v knize je, je nějakým způsobem odžité – ať už mnou nebo mými přáteli či známými. Já jsem to samozřejmě literárně upravila a přeskládala tak, aby z toho vznikl (snad) čtivý román. A politická část je přirozeně zcela smyšlená. Ale život zkrátka není jen veselý a snadný. A psát pro náročnější čtenáře mi jednoznačně vyhovuje. :)

Ačkoliv na začátku upozorňujete, že jde o fiktivní příběh, přesto po zamyšlení a hlavně díky propracovanosti vašeho příběhu čtenář dochází k názoru, že se něco takového klidně mohlo nebo může stát… Chtěla jste tím něco říct? Má vaše kniha nějaký důvod, nebo šlo pouze o to napsat čtivý a osobitý román?

Určitě to důvod má. Hlavní poselství je – važte si života. I když přijdou těžké okamžiky, nevzdávejte to, vězte, že ty dobré přijdou zas, i když se to teď třeba vůbec nezdá možné. Chtěla jsem to ukázat mimo jiné na postavě Elsy, která je mi svým osobním příběhem nejbližší. Druhým poselstvím je, jak snadné je podlehnout slepé nenávisti a volání po pomstě a až kam to může vést.

Kniha hovoří také o lásce, ačkoliv jinak, než by čtenáři očekávali. Ze strany hlavního hrdiny šlo o poněkud nestandardní romanci. Chtěla jste tím poukázat na nějakou duševní chorobu, nebo šlo o jeho přehnané chování v některých případech? 

Sám Adam při svém balancování nad propastí přemítá, jestli je duševně nemocný. Nicméně vojenský lékař jej vyhodnotí jako duševně zdravého. Je to jen obsesivní chování ve vztazích, nestandardní a patologické, nikoli však vyvolané psychickou poruchou jako takovou.

Nebudu spoilerovat, ale ten závěr… Chápu důvody, ale přesto jsem pořád věřila v něco jiného. Máte tušení, co konec knihy s čtenářem udělá? :o))

:) Hodně přátel mi po dočtení řeklo, že je konec totálně sebral, ale že bez toho by to nějak nebylo ono. Jako čtenářka bych autora za takové ukončení nenáviděla, ale jako autorka jsem od začátku věděla, že jinak to ani skončit nemůže.

Knižní obálku jste plánovala jinou. Proč jste nakonec přistoupila na tuto verzi? 

Protože jsem na ni měla skvělé ohlasy. Ale mrzí mě – a to hodně – že je svým způsobem zavádějící. V knihkupectvích ji někde kvůli ní zařadili do rubriky militaria, a to kniha rozhodně NENÍ. Toho jsem se od počátku bála a podle jednoho komentáře čtenáře na Databázi knih se už ukazuje, že jsem měla pravdu. Daný čtenář to zakoupil jako militaria a následně to v hodnocení zbytečně strhal, protože není cílovou skupinou. To by se nestalo, kdyby byla obálka – zkrátka méně militaristická a více „příběhová“. Do těchto věcí si ale bohužel nakladatelství (alespoň z mé zkušenosti) nenechají mluvit.

Já jako čtenářka jsem byla vaším dílem ohromená, jak to vnímáte vy sama? Jste s ním také na sto procent spokojená nebo byly pasáže, které jste ještě chtěla přidat, ale už nebyla možnost?

To mě moc těší!! :). Jsem hodně spokojená s výsledkem. Na čas jsem měla dojem, že jsem mohla věnovat více prostoru Adamovým minulým láskám, aby bylo jasné, proč je tak připravený se vším skoncovat. Ale beta čtenáři (kamarádi, kolegové a známí kolem mě) mě ujišťovali, že to není potřeba, protože to z toho tak nějak stejně plyne. Takže ano, jsem s knihou velmi spokojená. Teď ještě aby se dobře prodávala… a aby z ní byl film, což je můj velký sen. :)

Velmi děkuji za recenzní výtisk. Na Pouštní včelu jen tak nezapomenu a určitě si ji ráda přečtu znovu. Zajímalo by mě, jestli pro své čtenáře chystáte ještě nějaký obdobný román, který s nimi natolik zamává? Plánujete nebo už sepisujete novou knihu?

Mám rozepsaný román, na jehož zápletku mám od přátel hodně pozitivní reakce. Asi nebude TAK drsný jako Včela :), ale mám ráda, když knížka vyvolá v čtenářích hlubší zamyšlení nad jejich životem, a to ta nová snad také dokáže. Zatím nemám ani pracovní název, ten zřejmě vykrystalizuje až postupně. Bojuju s nedostatkem času, ale dala jsem si za cíl dopsat jej do konce letošního roku.

Zdroj: Podpora českých autorů