Rozhovor s Michaelou Štěchovou: „Měla jsem chuť vyprávět a leželo přede mnou téma, ke kterému jsem se chtěla vyjádřit."

V červnu jsme Vám představili začínající autorku Michaelu Štěchovou, která vydala svou prvotinu Anna zachraňuje svět. Pokud si nepamatujete, jak se nám kniha líbila, mrkněte se na recenzi.

Dnes pro Vás máme rozhovor s touto autorkou! A na co se můžete těšit, když srolujete myší/prstem dolů? Povídali jsme si o "Anně", ale taky o balijském tanci, o životě v zahraničí a nebudete ochuzení ani o nějaké ty knižní tipy. Takže neváhejte a čtěte, protože to vážně stojí za to!

Zdroj: Michaela Štěchová

Na Vašem blogu jsem si přečetla, že se snažíte přestat o sobě hovořit ve třetí osobě. Nechám tedy na Vás, jak pojmete zodpovězení dotazů.😉

V rámci terapie se pokusím čtenáře neděsit a referovat k sobě v osobě první.😊

Kniha Anna zachraňuje svět je Vaší prvotinou, co Vás přivedlo ke psaní? Je „Anna“ Vaším prvním literárním pokusem, nebo jste již psala dříve tzv. do šuplíku?

Ještě na základní škole jsem napsala pár povídek, v prvních ročnících na vysoké mě zase žánrově zajímala pohádka... Časem jsem ale zjistila, že mi kratší útvary nesedí, a pustila se rovnou do „Anny“. Jakožto prvotina si samozřejmě prošla spletitým vývojem – dnes to tak možná nepůsobí, ale dost jsem se s ní navztekala. A co mě k psaní přivedlo... Měla jsem chuť vyprávět a leželo přede mnou téma, ke kterému jsem se chtěla vyjádřit. To pro mě bylo asi nejzlomovější – to nalezení vlastního tématu, které ve mně něco spouští. Psát si jen tak pro psaní samotné by mě nejspíš nebavilo.

Četl někdo z Vašeho okolí knihu ještě před jejím vydáním a připomínkoval ji, nebo jste šla rovnou s kůží na trh a předložila rukopis nakladatelství?

Nechala jsem si na rukopis vypracovat jeden odborný posudek. Přišlo mi to ideální – oslovit s prosbou o zpětnou vazbu někoho, kdo se v oboru orientuje, ale ke mně osobně žádný vztah nemá. V další fázi se příběh posunul na stůl Petra Vaňka, mého spolužáka z bohemistiky, kterému ve věcech literatury maximálně důvěřuju. Ten jednak přispěl cennými radami, jednak rukopis odnesl přímo do nakladatelství a po jeho schválení jej i sám redigoval. Dá se tedy říct, že ho z mého šuplíku doprovodil až do knihkupectví. Jeho osobnost je pro mě v tomhle vůbec dost klíčová – všechno se mnou prožívá, pomáhá, podporuje... Vlastně bych tuhle příležitost ráda využila k tomu, abych mu prvně oficiálně poděkovala – protože redaktor za knížkou většinou moc vidět není, přesto je jeho role nesmírně důležitá.

Jaká a jak dlouhá byla cesta od napsání knihy po její vydání?

Mně se docela těžko stanovuje jeden časový bod, od něhož ten text považuju za hotový. Ale někdy v první třetině roku 2016 jsem na něj podepsala smlouvu s jistou literární agenturou. Strašně jsem se chtěla vyhnout trapnému nakladatelskému kolečku, nerada se někam nutím, a literární agent působil jako pohodlné řešení. Zároveň s tím si ho ale přečetl Petr, který se pro něj nadchnul a upozornil na něj svou známou z nakladatelství Euromedia Group. Nabídka ke spolupráci přišla v květnu. Vydání na jaře následujícího roku jsem si po konzultaci s redaktorkou vybrala vlastně sama – tenhle termín mi přišel vzhledem k zasazení příběhu nejpříhodnější, navíc jsem si chtěla ponechat dost času na případné redakční úpravy. Měla jsem štěstí, že se mi pro rukopis podařilo najít někoho, kdo se za něj postavil a bojoval za něj jak za vlastní. Nebýt Petra, nejspíš ho mám dodnes v počítači.

Kromě příběhu se mi velice líbila i obálka a netradiční formát knihy. Měla jste jasnou vizi ještě před vydáním? A má vůbec autor možnost mluvit do toho, jak bude kniha v konečném výsledku vypadat?

Já se o žádnou vizi moc nepokoušela. Věděla jsem, že obálka bývá v režii nakladatele a že mu text podpisem smlouvy dávám – alespoň co se vizuální stránky věci týče – plně napospas. O to příjemněji mě pak překvapil přístup mých redaktorů, kteří se o mé představy kupodivu zajímali. Vyslovila jsem se tehdy pro motiv balijského démona – že ho dnes na přebalu skutečně vidíte, ilustruje asi nejvýmluvněji, jak se i takový nakladatelský kolos typu Euromedia snaží vycházet svým autorům vstříc. Největší zásluhy má v tomto ohledu ale samozřejmě Nikola Klímová, která obálku vytvořila, a má odpovědná redaktorka Anna Urbanová, která ji trnitou cestou protlačila až ke schválení.

Zdroj: Michaela Štechová

 

Kniha je psána formou deníku, sama jste prozradila, že jde o fiktivní deník. Nemůžu se však zbavit dojmu, že jste v Indonésii musela strávit spoustu času, abyste mohla tak zasvěceně vyprávět. Nepletu se?

Nebudu tvrdit, že jsem v Indonésii jako doma – sama jsem ji navštívila jednou. O její kulturu se ale zajímám roky. Dlouho jsem vystupovala s nejrůznějšími indonéskými tanci a stýkala se s Indonésany, kteří žijí v České republice. Má bakalářská práce se věnovala češtině nerodilých mluvčí původem z Indonésie. Dokonce jsem krátce studovala i indonesistiku – tu jsem sice z časových důvodů nedokončila, ale určitě se do toho příběhu taky nějak promítla.

Pracujete v Německu jako učitelka předškoláků, čerpala jste i odtud zkušenosti pro svou knihu?

Vůbec. Ono totiž přijet jako bílá Evropanka do chudé školičky v zapadlé indonéské vesnici se diametrálně odlišuje od situace, kdy se coby holka z bývalého východního bloku octnete v německé školce. Všechno je jinak. Všechno. Děti, učitelé, rodiče, prostředí, podmínky k výkonu práce, vaše pozice v daném kolektivu... Indonéští předškoláci od vás mají rozdílná očekávání a vyžadují jinačí přístup než jejich němečtí vrstevníci. Ty děti se jinak chovají – před vámi i mezi sebou. Jinak reagují, jinak se ptají, jinak se dívají na svět... Což už je samostatné téma, o němž by se dalo mluvit hodiny. Odpověď na otázku nicméně zní: německé a indonéské školky jsou takové paralelní vesmíry, které spojuje fakt, že je oba obývají děti. A děti jsou skvělé všude, ale všude po svém a zaměňovat se v žádném případě nedají.

Neláká Vás napsat knihu i v německém jazyce?

Žiju v Německu – samozřejmě že mě láká skrz své texty komunikovat i s lidmi, které denně míjím v ulicích. Ale mateřštinu mám jenom jednu. Nedávno jsem do němčiny převáděla své první drama – česky jsem ho napsala za týden, překlad mi zabral měsíc a stejně mu nevěřím. Krom toho pro mě literární tvorba představuje nejúčinnější způsob, jak se neodcizit vlastní rodné řeči. Většinu času tu na mě lidi mluví anglicky nebo německy. Psaní a čtení českojazyčných příběhů je pro mě tedy takový útěk z Babylónu. Samotnou by mě ovšem zajímalo, jak na tuhle otázku odpovím o dvacet, třicet let později... Jestli mě to německy mluvící prostředí spolkne nebo se na mé češtině nějak výrazně odrazí. Zatím odolávám!

Cítíte se být spíše učitelkou, nebo spisovatelkou?

Tohle bude možná trochu divná odpověď, ale já se s oběma identitami pořád ještě sžívám. Vyšla mi teprve první knížka, s dětmi taky tak dlouho nepracuju, pedagogické vzdělání si pořád průběžně doplňuju... Takže doposud nedovedu určit, kterou z rolí si nakonec přivlastním.

Zdroj: Michaela Štěchová

Věnujete se stále balijskému tanci? A co Vás k němu přivedlo?

Tanec je mojí láskou už od dětství. Nikdy jsem v něm neměla obzvlášť vysoké ambice a sebekriticky uznávám, že jsem v něm vlastně docela špatná. Věčně jsem o dobu pozadu, s oblibou motám choreografii, paniku a chaos šířím už od šaten a na pódiu ode mě pravidelně odlétávají kusy kostýmu – zkrátka materiál, který si každý přeje do souboru. Strašně mě to ale baví a dávám to patřičně znát. 😉 K balijskému tanci konkrétně mě přivedla náhoda. Spolužák z gymplu mě seznámil s jednou tanečnicí z česko-indonéské taneční skupiny, čímž vlastně začalo celé mé indonéské období. Události se pak už nabalovaly jedna na druhou a vedly až k napsání té knihy (v níž se tanec paradoxně neobjevuje). Od přestěhování do Německa už sice moc netančím – přinejmenším ne tolik jako ještě nedávno v Praze – gamelanovou hudbou ale týrám své sousedy pořád.

Patří mezi Vaše záliby také čtení? Jaké žánry čtete nejraději? A máte pro naše čtenáře nějaké tipy?

Čtu ráda, samozřejmě. Sledovat se snažím především českou prózu. Zbožňuju Hrabala – už skoro deset let marně čekám na knížku, která by v mých očích předčila Příliš hlučnou samotu. Doufám, že se takové ještě dočkám, protože konstatovat o čtyřicet let později nad hrobem, že jsem nejlepší prózu přečetla už na gymplu, to by mi přišlo hodně smutné. Ze současných spisovatelů mě baví třeba Jáchym Topol nebo Emil Hakl. Za své literární vzory bych je neoznačila – spíš to jsou autoři, kterým závidím jejich schopnost rytmické a obrazné práce s jazykem. Nabízí něco, čím já v tuto chvíli nevládnu, ale co mě na literatuře ohromně těší.

Máte v plánu napsat ještě další knihy? Rodí se Vám v hlavě už nějaký námět, o kterém byste ráda napsala, nebo máte už dokonce něco rozpracováno?

Druhou novelu mám už dopsanou, a pokud se něco nezvrtne, mohla by se v knihkupectvích objevit do konce tohoto roku. Vypráví o egyptském islamistovi, který utíká před současným politickým režimem ve vlasti do Německa. Tam se zoufale snaží integrovat do západoevropské společnosti, jenže věci nejdou zrovna podle plánu... Je to příběh rozkročený mezi Prahou, Stuttgartem a Káhirou a opět se věnuje mému oblíbenému tématu kulturního střetu, jak jinak.

Vystudovala jste český jazyk a literaturu na Karlově univerzitě. Hodnotíte toto studium jako přínosné pro napsání knihy?

Nedovedu si představit, že bych tím studiem neprošla. Psát tam člověka nenaučí, ale ukážou mu, jak text zevrubně přečíst, interpretovat ho, zařadit do souvislostí a rozebrat. Setkáte se s různými způsoby, jak se dá o literatuře přemýšlet, ponoříte se do jazyka a jeho možností. Na fakultě jsem potkala spoustu inspirativních osobností a přečetla množství úžasných knížek, po nichž bych jinak třeba nesáhla. Nerada bych teď zněla jak náborová brožurka nových studentů, ale tahle zkušenost mě opravdu výrazně formovala – jak literárně, tak osobnostně.

Co je podle Vás důležité pro to, aby měla kniha úspěch a našla si mnoho čtenářů?

To bych teď byla taky ráda, aby mi někdo poradil! Těžko říct. Dobrý nápad? Nadšený nakladatel s velkým marketingovým oddělením? Správné načasování a notná dávka štěstí? Příběh o příběhu, tzn. pozadí napsání té knihy, které bude přinejmenším stejně lákavé jako kniha sama? O těchhle věcech si ale ze své pozice čerstvé debutantky přednášet netroufám.

Co říkáte na náš projekt „Podporujeme české autory“? Jak jste se o něm dozvěděla?

Nejspíš jsem se na vás nějakou náhodou proklikala. Určitě je skvělé, že existuje platforma, která dává prostor i těm, kteří se na české literární scéně teprve rozkoukávají. Kritická reflexe je pro každého autora nesmírně cenná.