V rámci projektu Podpořte vydání Elementu ohně jsme si pro vás připravily nejen tři části rozhovoru, ale také úryvek z chystaného díla. Pokud se vám ukázka zalíbí, můžete knihu podpořit na Startovači a pomoci autorce ji vydat prostřednictvím nakladatelství Klika. Samozřejmě vám tento knižní svět nebude chybět v knihovničce, když se zasloužíte o jeho vydání a to už za to stojí. ,o)
Jestli váháte podpořit nadějnou autorku Molly Crow, můžete si přečíst recenzi její historické prvotiny s fantasy prvky. Bez duše se mi líbila a věřím, že Element ohně bude ještě lepší.
✴ ✴ ✴
Neohroženě vstoupil do davu a lidi mu jako zázrakem sami ustupovali z cesty. Ženský s klasickým paf pohledem a chlapi s náležitým respektem. V podstatě jsem se tomu ani nedivila. S přehledem všechny převyšoval a jeho široký hrudník by si s nimi poradil stejně dobře jako pluh s hromadou sněhu. Naštěstí nikdo nebyl natolik hloupý, aby mu zacláněl. Díky tomu bylo pro mě prodírání davem jako procházka po zrovna odmeteném chodníku.
Ta samozřejmost a lehkost, se kterou nás mezi nimi vedl, mě fascinovala. Žádné zpomalení ani zaváhání. Brian si byl sebou jako vždy jistý. Zřejmě jsem byla jediný kus ledu na jeho příliš snadné cestě. Teda, spíš už jen taková malá kostka, protože mě celkem úspěšně systematicky rozpouštěl.
„Dáš si popcorn?“ otočil se ke mně před stánkem s občerstvením. „Nebo něco k pití?“
„Jen colu, prosím,“ polkla jsem naprázdno.
Až teď jsem si uvědomila, jak mi při zírání na jeho široká záda vyprahlo v puse.
„Hned to bude,“ slíbil a pustil mou ruku, aby drze předběhl frontu.
Vyzbrojen jen svým úsměvem a nadpozemským vzhledem něco krátce prohodil se skupinkou holek, která měla být na řadě.
Už jsem se ani nedivila, když vzorně jako jedna začaly přikyvovat na souhlas. Jako by vůbec nějaká normální ženská mohla Brianovi něco odmítnout.
„Jedna cola,“ s uličnickým pohledem mi podal kelímek s logem kina.
Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou. Už jsem ani nevěděla, jestli se nad tím pohoršovat nebo se spíš smát.
„Něco v nepořádku?“ zeptal se, když jsme prošli kontrolou lístků.
„Pouze se divím, že ti koupení těch lístků trvalo tak dlouho,“ mrkla jsem na jeden ze zmíněných lístků, abych našla číslo sedadla.
„Ve frontě to vypadalo jak na zájezdu domova důchodců,“ přiznal s ostychem.
„Chápu,“ ušklíbla jsem se.
A je to tu. Konečně jsem našla jeho Kryptonit. Hbité jazyky a ostré lokty našich starších spoluobčanů.
„Je tu něco k smíchu?“ všiml si mého chichotání, přestože jsem od něj odvracela hlavu.
„Ne, vůbec ne,“ ujistila jsem ho nepřesvědčivě.
Neschopna zbavit se úsměvu jsem sestupovala po schodech kinosálu a hledala naše místa.
„Tady!“ zavolal za mnou Brian tlumeně.
Otočila jsem se a kriticky pohlédla na červenou dvojsedačku.
„Jako vážně?“ káravě jsem nadzvedla obočí.
„Jeden narušitel v osobním prostoru bohatě stačí, ne?“ pobídl mě, abych si sedla první.
„Až po tobě,“ neubránila jsem se úšklebku.
Raději budu sedět u uličky.
Když se po chvilce váhaní konečně posadil, obezřetně jsem zasedla vedle něj.
Naklonil se ke mně a já celá ztuhla.
„Uvolni se. Já tě přece neukousnu,“ broukl mělce.
Polkla jsem naprázdno a s rádoby klidným výrazem k němu otočila hlavu.
I v přítmí kina měl na mě jeho pohled hrůzu nahánějící vliv. Marně jsem hledala slova. Ta napjatá atmosféra mezi námi se stále prodlužovala.
„Už to začíná,“ vysvobodil mě Brian, když poslední světla v kinosále pohasla.
Vděčně jsem se opřela a s předstíraným zájmem upnula svůj pohled k plátnu.
Vlastně jsem ani nevěděla, o čem ten film byl. Minulý týden jsem ve škole, v jedné nudné hodině informatiky, sporadicky brouzdala po netu a mrkla, co zrovna dávali v kině. Detektivky mám ráda, takže mi ta informace utkvěla v paměti.
Ale už po pár minutách mě napadlo, že se asi někdo sekl v určení žánru, protože s detektivkou to mělo společného jen hlavní postavu detektiva.
Takový Columbo, který si na blbého jen nehrál, ale opravdu byl. Od začátku jasná vražedkyně si ho vodila jako pejska na vodítku. Typický chlap.
Pokradmu jsem se podívala na Briana. Soustředěně usrkával colu a sledoval dění na plátně.
Jeniffer, jak se ta ženská jmenovala, zrovna předváděla hluboký předklon nad pracovním stolem. Naprosto nesmyslný, ale z její strany dobře promyšlený počin. Div, že si na něj rovnou nelehla. Jestli bude takhle leštit každý nábytek, tak komparsistka hrající uklízečku trochu postrádala význam.
Jeniffer, vědoma si detektivova nervózního poposednutí, pomalu vstala ze židle a začala obcházet stůl. Prsty s dokonalou manikúrou při tom lehce přejížděla po okraji mahagonové desky stolu. Pravidelné klepání jejích vysokých podpatků se neslo chabě osvětlenou pracovnou.
„Pokud nemáte další otázky, ráda bych si šla zaplavat do bazénu,“ zanotovala a otevřela dveře na chodbu.
Detektiv ještě chvíli otálel, než sebral složku s fotografiemi z místa činu. Nenápadně si ji přidržel před rozkrokem a svižně vyrazil přes pracovnu.
„Až po vás, detektive,“ zády se opřela o zárubeň dveří, aby mu jakože udělala prostor. „Tedy pokud se nechcete připojit?“ chytla ho, když procházel, za paži.
„Snažíte se mě svést?“ položil po dlouhé odmlce, zbytečnou otázku.
„Já?“ laškovně nadzvedla obočí a poukázala na složku, kterou se snažil zamaskovat vzdouvající se poklopec kalhot. „To vy vypadáte, že potřebujete pomoc,“ odpoutala se zády ode dveří, aby mu byla blíž. „A jak už jsem řekla: S mou pomocí můžete počítat.“
Detektiv pustil složku a narazil ji zády na zeď, div jí nevyrazil dech.
Střih a už se váleli polonazí v pracovně po stole. Neee! Tohle jsem opravdu nepotřebovala vidět. A už vůbec ne, když vedle mě seděl Brian.
Najednou jsem nevěděla, kam s očima. Nutila jsem se sledovat, jak to do ní na tom stole pere a ona vzdychá jako o život. Bála jsem se zabloudit očima Brianovým směrem.
Jeho ruka se jako na povel dotkla té mé. Podivně mě zamrazilo. Každý chloupek na mém těle zelektrizoval. Než si to stihl mozek přebrat, automaticky jsem k němu otočila hlavu.
Díval se přímo na mě. V očích nevyslovenou otázku: Co tady ksakru ještě děláme? Proč sledovat něco, co můžeme dost dobře dělat sami?
Jenže já tohle nemohla. Oheň ve mně se těm neznámým pocitům bránil. Ten jasný nesouhlas v mé hlavě jsem nedokázala umlčet a už vůbec ne ignorovat.
„Promiň,“ hlesla jsem pouze, když jsem se překotně začala zvedat.
Musela jsem ven. Jako by se v mém nitru právě odehrávala třetí světová.
„Sally!“ volal za mnou. „Počkej!“
Přes dunění hudby a to nekonečné vzdychání jsem ho téměř neslyšela.
Spěšně jsem vyběhla po slabě osvícených schodech kinosálu do tmavé chodby.
Jeho ruka mě pevně chytila za paži, a než jsem stihla zareagovat, přišpendlil mě vlastním tělem ke zdi.
Jen ztěžka jsem popadala dech. Jako bych místo pár metrů uběhla několik kilometrů. Div mi moje zběsile bušící srdce nevyskočilo z hrudníku.
Sklonil se ke mně tak, že se naše čela dotýkala.
„Proč mi utíkáš?“ zašeptal stejně udýchaně.
V té tmě jako by se vzájemná přitažlivost ještě prohloubila. Téměř bolestě jsem vnímala, jak se každá část mého těla napínala, aby se k tomu jeho ještě více přimkla. Oheň se tomu pocitu bránil, ale zeď za mými zády nedávala možnost úniku. Ten vnitřní boj mě ničil. Ale ještě víc mě mučila tenká vrstva oblečení, která ještě stále oddělovala naše těla. Cítila jsem jeho přerývavý dech na své tváři. Byl tak blízko mých rtů, až se potlačovanou touhou rozechvěly.
Text © Molly Crow
© Nakladatelství Klika, 2017
Komentáře
Okomentovat