Operace Sněžná bouře je knihou, kterou by si měl přečíst každý, kdo má rád inteligentní humor, má smysl pro ironii a chce se pobavit nad tím, co se to v té naší malé zemičce děje. Ostatně, přečtěte si naši recenzi.
Pro mě osobně zůstane Jiří Votoček už navždycky českým kralevicem a pevně doufám, že o něm ještě uslyšíme. Dnes vám přinášíme úryvek z jeho knihy, který vás třeba navnadí k zakoupení e-booku.
„Stejně to neřeší mou otázku, jak budeme panu Jiřímu – pardon, plukovníkovi Jiřímu – říkat.“
„Jak bychom mu říkali? Plukovník.“ Odpověděl za Pecku jeho pobočník, který zjevně nechápal, kam ten civil může asi svou otázkou mířit. Vypadal, že dvacet let nemluvil s nikým bez vojenské hodnosti.
„Jak se říká muži, který aspiruje na trůn? Je to princ?“
„Princ to není.“ Sivého pobočník se v souladu s očekáváním zorientoval ze všech nejrychleji. „Princ může být pouze potomek královského rodu, což není náš případ. Pan Jiří nemá žádný šlechtický titul. Zatím. Možná bychom našli cestu, jak mu jej opatřit. Náš vojenský přidělenec v Německu by mohl naznačit císařovně Angele, že bychom si tu vděčnost za záchranu Saska raději vybrali jiným způsobem. Když na to dojde, i tu laskavost, co nám dluží.“
„Německý titul? Konečně, proč ne. Český dostane později. Baron?“
„Německý ekvivalent barona. Nejsem expert na šlechtické tituly, ale myslím, že je to svobodný pán.“
„To už zní lépe.“ usmál se bezejmenný muž z ministerstva vnitra. „Freiherr Georg. Frrreiherrr Georrrg… Možná bude lepší říkat baron Jiří.“ Chvíli to jméno převaloval po jazyku, jako by ochutnával jeho zvuk. „Ano, to je lepší. Plukovník baron Jiří z Litoměřic. Ale pořád to není ono. Tohle zní moc oficiálně. Potřebujeme něco, co bude znít dobře v televizi. Nemusí to mít konkrétní význam, ale aby si pod tím každý představil muže, který se vbrzku stane králem…"
„Opravdu je to nutné?“ zeptal se Pecka hlasem, který jasně ukazoval, že podle něj to nutné není. „Ať mu potom tisk říká, jak chce, hlavně když mu do půl roku bude říkat král.“
„Je to nutné, pane generále,“ Prohlásil vnitrák kluzkým hlasem, s hlavou pokorně skloněnou a rukama polosepnutýma před sebou. Postoj tak submisivní, jak jen může být. Na muže jeho postavení až příliš. Najednou jsem získal dojem, že se do své funkce – ať už její oficiální titul zní jakkoliv – nedostal pouhým lízáním cizích bot. Spíš lízáním bot čas od času doplněným nějakým tím diskrétním bodnutím do zad.
„Vhodné pojmenování může předurčit, jak bude veřejnost nějaký problém či osobu vnímat, jak bude reagovat. Kdo první přijde s nějakým vhodným označením, získá velikou výhodu. Pokud média toto označení přijmou, v podstatě tím určí bojiště.“
Pecka možná nevypadal úplně přesvědčeně, ale minimálně nahlodaně ano: „Snad máte pravdu. Slova mohou být zrádná. Koneckonců, označení je kolikrát jediný rozdíl mezi partyzány a bandity, rebely a teroristy, humanitárním bombardováním a barbarským zločinem proti civilnímu obyvatelstvu…Napadá někoho nějaké vhodné slovo?“
„Kralevic,“ prohlásil Bílý suše.
„Kralevic?“ hodnotil slovo vnitrák. „Kralevic. Kralevic Jiří. Proč vlastně ne?“
Text © Jiří Votoček
© Daniel Veselý, 2014
© Daniel Veselý, 2014
Komentáře
Okomentovat