Rozhovor s Alenou Vorlíčkovou: „Nejvíc mě dojalo asi sto předobjednávek Zakletého zámku, díky nimž jsme mohli knížku vydat hned po jejím vytvoření.“

Autorka Alena Vorlíčková nedávno vydala kreativní knihu pro děti, která neobsahuje pouze pohádky na motivy slovinských příběhů, ale také různé neobvyklé úkoly, jež děti zabaví. Zakletý zámek je hodnotnou knihou pro malé i větší. 

Byla jsem ráda, že se Alena Vorlíčková rozhodla využít nabídky rozhovoru a já vám tak mohu přiblížit nejen její dílo, ale také projekt Pohádky pro společné čtení. Děkuji za rozhovor a přeji spousty inspirace pro další krásné knihy. :o) Informace najdete i na Fb Pohádky pro společné čtení nebo Zakletý zámek. 

Zdroj: alenavorlickova.cz/zaklety-zamek/

Co byste nám pověděla o svých dílech?

Zakletý zámek není mou prvotinou a vedla k němu dost dlouhá cesta přes jiné publikace. Už je to osm let, co jsem se rozhodla napsat Průvodce pohádkovým Slovinskem, který je unikátní v tom, že kromě praktických informací a popisů míst obsahuje i příběhy a pohádky, které se k nim vztahují. V češtině nebyly k dispozici, tak jsem si je překládala. Při tom jsem objevila nádherné slovinské lidové pohádky, do kterých jsem se zamilovala. Hned vzápětí tedy vyšla první pohádková sbírka Kouzelná zahrada, kterou pak znovu vydalo nakladatelství Emona. Pak vznikl projekt Pohádky pro společné čtení, jehož hlavní součástí je tvorba pohádek ve speciální úpravě – Zlatý střevíček, Červená krabička, Dívka z pomeranče, Zlatý cop, Tři prsteny, Čarovnica…

Zdroj

Máte k pohádkám velmi blízko díky projektu Pohádky pro společné čtení, který má neskutečně důležitý úkol a snaží se přivést děti a rodiče ke čtení. Jaké jsou prozatím vaše zkušenosti s projektem? Máte možnost pozorovat pokrok, který nastává díky vašemu projektu?

Pohádky pro společné čtení mi dělají neskutečnou radost. Už na samém začátku jsem měla možnost pracovat s dětmi v dětském domově, které mi ukázaly, že milovat pohádky může i ten, kdo má se čtením problémy. Nejvíc mě potěší, když mám pohádkovou dílnu, přijdou celé rodiny a zapojí se do programu. I tatínci skládají básničky, vystřihují panáčky, pomáhají prostě svým dětem. Pokrok vidím v tom, že se setkávám se stále více dětmi a dospělými v různých městech a vesnicích, snažím se jim připomenout krásu lidových pohádek i krásy Slovinska. Mám akreditovaný seminář pro učitele, školím knihovníky… A nejvíc mě dojalo asi sto předobjednávek Zakletého zámku, díky nimž jsme mohli knížku vydat hned po jejím vytvoření.

Zdroj

Proč jste se rozhodla inspirovat se přímo slovinskými pohádkami?  

Ve Slovinsku mám kamarádku od našich čtrnácti let, v té době to byla ještě Jugoslávie. Jezdím tam s rodinou od doby, kdy vzniklo samostatné Slovinsko, což už je šestadvacet let.

Budete se i nadále držet v pohádkovém světě nebo změníte žánr?

Pohádkový svět je kouzelný, určitě se do něj budu co nejčastěji vracet. S jinými žánry přicházím do kontaktu jako nakladatelská redaktorka.

Vložit do obsahu díla dotazy na konec pohádek a kreativní úkoly pro děti byl váš nápad nebo vás někdo inspiroval?

Bylo to takové inspirativní spojení. Po návratu z mateřské dovolené do školy, kde jsem učila (gymnázium), jsem zjistila, že děti nečtou, brání se čtení a nerozumějí textům (ne všechny samozřejmě, ale určitě víc než polovina). Už na mateřské jsem se zabývala čtenářskou gramotností a kritickým myšlením. Dřív to nebylo potřeba, protože gymnazisté četli přirozeně rádi, psali, věnovali se divadlu, prostě pracovali s texty všemi možnými způsoby ze své vlastní potřeby. Přímo Pohádky pro společné čtení vznikly díky dětské psycholožce Lence Krejčové, předsedkyni pražského DYS-centra, která se věnuje dyslexii. Ona je odbornou lektorkou, všechny pohádky čte a připomínkuje, přichází s dalšími nápady na úkoly k procvičování čtení.

Jaký pohádkový příběh Zakletého zámku je podle vás nejhodnotnější?

Mně se moc líbí Zakletý zámek, kde se objevuje právě čtení, a Zlatovčice o smyslu života.

Měla jste možnost vidět na vlastní oči reakce dětí na vaši knihu? A jak to na vás zapůsobilo?

Mám velké štěstí, reakce dětí vídám často na pohádkových dílnách. Je to pro mě moc důležité. Vidím, že dětem se pohádky líbí, i přesto, že třeba rodiče mají o lidových pohádkách pochybnosti, někteří si myslí, že patří do dob minulých. U Zakletého zámku si vzpomínají, jak je měli rádi, a slibují si, že je svým dětem budou taky číst.

Ilustrátorku Petru Řehovou jste si vybrala sama nebo si ona naopak našla vás? 

Kdysi jsem měla na Fléru klub Pohádkové ilustrace a tam bylo ilustrátorek několik. Pár zůstalo a dnes tvoří tým Pohádek pro společné čtení. Petra Řehová je mezi nimi. Ilustrovala také pohádku Zlatý cop. Schválně se podívejte, jakými obrázky doplnila tuto publikaci.

Neobvyklé ilustrace jsou opravdu pestré a rozhodně oslovující, nemáte však obavu, že některým dětem nemusí přímo sednout právě proto, že jsou natolik zvláštní?

To se stát může. Ani ty pohádky nejsou pro každého.

Zdroj

Měla jste už od počátku vizi o své knize, že bude obsahovat takové neobvyklé ilustrace i obsah nebo jste si z počátku přála ji udělat tradičnější?

Měla jsem vize, představovala jsem si Petiny ilustrace, ale stejně mě pořádně překvapila. Tradičnější pohádková knížka se už připravuje. Chtěli bychom ji přivítat opět na Světě knihy.

Co byste vzkázala rodičům, kteří svým dětem nepředčítají? Dělají podle vás chybu? 

Když se děti nenaučí číst a neznají lidové pohádky, zůstane jim podstatná část světa a života utajena. Jde hlavně o vědomí smyslu života, který každý člověk potřebuje. Dítě a mladý člověk může dělat spoustu jiných věcí, ale ve stáří pak zůstane jenom ta četba. Týká se to i poslechu literárních děl. Lidé přicházejí na konci života i o zrak, a pokud v životě nečetli, neumí ani poslouchat příběhy v audioverzi.

Čím vším na webové stránce projektu Pohádky pro společné čtení čtenáře překvapíte a co hodnotného u vás najdou?

Určitě tam hned na první stránce najdou, co všechno nabízíme – publikace, pohádkové dílny, odborné semináře apod. A pak hlavně články o aktuálním dění. Občas proběhne i soutěž.

Zdroj

Čtete vy sama pohádkové knihy? Máte nějaké oblíbené ještě z dětství?

Čtu pohádky čím dál raději a nacházím v nich další a další zajímavosti. Určitě mám z dětství své oblíbené – Popelku, Dvanáct měsíčků a další klasiky. První knížkou, na kterou si vzpomínám, vím, jak voněla, jak jsem se u ní ve dvou letech a později cítila, je knížka Můj deštník je jako balón, nejsou to ale lidové pohádky. Zajímavé na tom je, a to jsem zjistila poměrně nedávno, když knížka doputovala přes několik dětí v rodině až k mé dceři, že je to překlad ze slovinštiny a děj se odehrává v Lublani, hlavním městě Slovinska.

Co si myslíte o našem projektu Podpora českých autorů?

Je super, že něco takového existuje. Prorazit v této oblasti je opravdu hodně těžké.