Rozhovor s autorem Janem Dobšenským II. - „Chci psát dál v každém případě.“

Druhá část rozhovoru s Janem Dobšenským, autorem fantasy ságy Yorrân je zde a přináší zajímavé informace o tom, jak vlastně romány vznikaly. Jakým způsobem autor píše a proč se vlastně rozhodl být autorem? První část rozhovoru již je k přečtení.

Účastněte se také soutěže o dva romány fantasy ságy Yorran! Na stránce Podpory českých autorů naleznete jako první příspěvek právě soutěž o první i druhý díl.

Pokud se vám fantasy svět Jana Dobšenského zalíbil, podpořte ho na startovači!

Zdroj: Jan Dobšenský

Kdy ses rozhodl, že začneš psát svůj román?

Pokud bych se chtěl najít ten úplně první impuls, tak to bych se musel ohlédnout pěkných pár let nazpět a konstatovat, že to všechno vlastně začalo skoro jako sázka. Byla to doba, kdy v kinech běžely Letopisy Narnie a Pán prstenů, které vzbuzovaly nadšení u mých tehdy nezletilých dětí. Když jsem komentoval to jejich nekritické třeštění, pronesl jsem cosi velmi nepředloženého na téma: „To je toho….“  A sázka byla na světě. Jako ješitný otec (který není ješitný ve vztahu k pubertálním potomkům) jsem si tehdy řekl: „Jen počkejte….!“ a vložil do prostoru své přání vytvořit dobrodružný příběh. Samozřejmě jsem na to velmi brzy zapomněl. Časem jsem zjistil, podobně jako hrdinové mé ságy, že se mezi svými přání a touhami musíme našlapovat velmi opatrně. Proč? Ona se totiž plní.  A protože vesmír jako každý dobrý učitel, miluje humor a ironii, tak nám dopřeje splnění našich přání většinou za okolností, kdy už o to ani v nejmenším nestojíme nebo v době, kdy jsme na svá přání už dávno zapomněli. Bohužel žádné z nich už nejde vzít zpět. Stejně jsem dopadl i já, a jako mnoho jiných jsem zjistil, že nevím co se splněným přáním dál.

Je to nesrozumitelné? Vysvětlím.  O několik let později jsem pracoval pro jednu zahraniční firmu a mým chlebem byly dlouhé mnohahodinové cesty autem do středního Německa. Během jedné z takových cest mi „přišla“ celá kostra tohoto příběhu. Pozorní čtenáři tuto informaci najdou v úvodu první knihy, přirozeně v alegorické rovině.  Můj do té doby pragmatický rozum se okamžitě vzepřel a mé skeptické JÁ mě zasypalo ironickými poznámkami. „Spisovatel? To si děláš pr...? Dojdi se podívat do nějakého knihkupectví! Nesmysl!“

Poslechnuv své JÁ jsem se pokorně sebral a šel. Musím podotknout, že v té době jsem měl za sebou dlouhé období, kdy jsem četl pouze ekonomické ročenky a denní tisk. O literatuře jsem neměl ani potuchy, a že snad existuje cosi jako žánr fantasy, jsem neslyšel ani v nejdivočejším snu. Ale jak jsem již napsal, sebral jsem odvahu a vkročil do „terra incognita“, tedy šel se podívat do knihkupectví v místě, kde jsem tehdy pracoval. Bylo to jako náraz do zdi v plném běhu. Když jsem viděl ty stohy knih, musel jsem svému druhému JÁ dát za pravdu. Všechno co se stalo, všechno co se právě odehrává a všechno by se mohlo stát, už je napsáno. Stál jsem mezi regály knih a propadal se do jámy skepse. A tak jsem na několik dlouhých let odložil ad acta i svůj příběh. Někdy až bude čas. Znáte to? A ten samozřejmě přišel, protože před svými přáními neutečete. :)

Plánuješ ještě další díly Yorrana?

Ta otázka je hodně obecná, proto svou odpověď rozdělím.  Ptáš-li se, zda napíšu další pokračování? Odpovím: „Určitě!“  Chci psát dál v každém případě. Pro mě je to dnes odpočinek a zábava a svým způsobem i jistá forma osobní terapie. Pokud otázka zněla, zda vydám ještě další díly Yorrâna?  Tady je odpověď otevřená a hlavně není závislá na mém rozhodnutí. Elektronické knihy se prodávají docela dobře, takže pokud bude mít vydavatel zájem, odpověď zní pravděpodobně ano. Co se týče klasických knih, tak to opravdu nevím. Z důvodů, které jsem uvedl v odpovědi na jinou tvou otázku, zatím nehledám vydavatele knižní verze. První dvě knihy jsem vydal v omezeném množství vlastním nákladem a opravdu nevím, zda budu mít chuť podobné martyrium podstoupit ještě jednou. Podobné rozhodnutí totiž vyžaduje od autora opravdu nadstandardní dávku entuziasmu. Kdo tohle nezkusil, netuší, kolik je s tím spojených nákladů, potu a co je nejhorší času, který bych mohl věnovat třeba práci na dalším pokračování. Nevím, zda si běžný čtenář dokáže představit obnos, který se musí dát dohromady, abyste knihu mohli vzít do ruky? Jen pro představu. V současné kampani jsem stanovil cílovou částku šestnáct tisíc. Z ní zůstane po rozeslání odměn částka, která pokryje asi tak pětinu skutečných nákladů. Předpokládám, že teď se zeptáš, proč to dělám? Beru to jako investici.  Za prvé mi to umožní seznámit se skutečně detailně se zákulisím vydavatelské činnosti, což pro autora knih určitě není k zahození.  Další důvod už je prozaičtější. Patřím do staré školy a elektronická kniha pro mě prostě není kniha. To je e-book! Myslím, že tohle nic neříkající anglické slovo přesně vyjadřuje můj vztah k produktům virtuální současnosti. Kniha má být krásná a má vonět. :) Zkrátka si chci udělat radost a vidět výsledek své práce v hmatatelné podobě a současně se přesvědčit, zda bych to uměl. Přiznám se, že s první knihou jsem moc spokojený nebyl. Konečně žádný učený z nebe nespadl. Druhá už vypadá o poznání lépe, a proto doufám, že třetí pokus už nebude nutný.

Měla jsem možnost číst něco z tvé knihy a opravdu se mi moc líbí styl psaní. Je vytříbený, fanoušek fantasy to jistě víc než ocení. Jak dlouho ti trvalo, než ses k takovému stylu propracoval? Je vidět, že si na formě textu dáváš záležet. Jak dlouho tedy vznikaly tvé knihy?

To co jsi napsala, je pro mne opravdový kompliment. Jsem samouk, který s výjimkou jednoho kursu tvůrčího psaní žádné literární vzdělání nemá. Ale říká se, že opakování je matka moudrosti. Na prvním díle jsem pracoval asi pět let a za tu dobu jsem některé jeho části přepsal snad desetkrát. A protože jsem v té době žádného recenzenta neměl, dělal jsem to následujícím způsobem. Napsal část textu, který jsem poté na dva nebo tři měsíce odložil. To je dost dlouhá doba na to, aby se mi z paměti vytratily detaily. Zhruba po čtvrt roce se k němu vrátil.  Pokud mě nezaujal jako čtenáře, tak jsem ho přepracoval a zase na čas odložil. A tak to šlo pořád dokola, až jsem měl pocit, že už se to dát číst. Pak to dostali před-čtenáři, tedy rodina a po nich beta-čtenáři. Od každého z nich dostanu nějaké připomínky. A na závěr to dostane moje skvělá editorka, která má na tom předchozím hodnocení lví podíl a které bych chtěl touto cestou složit poklonu a poděkovat. A tak to v podstatě dělám dodnes, i když ty lhůty mezi už se zkrátily. Mám zásadu, které se držím, že nic z toho co napíšu, neodejde, dokud se to „neuleží“.

Zdroj: Jan Dobšenský