Barbora Dvorecká
Anotace:
Kolikrát musí člověk utíkat před rozzuřeným býkem, nabrat si močůvku do bot nebo spadnout z koně, než usoudí, že je čas změnit zaměstnání? Jak chytá zloděje nešikovný detektiv? Kolik lásky potřebuje týraný pes, aby znovu začal věřit lidem, jak se jezdí kamionem s ohařem, vyjednává s počítačem nebo zavařuje dýně, a proč někdo vždycky najde zvíře - o tomhle všem vypráví příběhy autorky, žijící na šumavské samotě.
Příběhy plné smíchu i bolesti vás pobaví, dojmou a přesvědčí, že i obyčejném životě se dějí neobyčejné věci.
DOTEKY
„Máš pro mě něco k obědu?“ nahlédl do kuchyně můj choť, přilákaný řinčením hrnců.
„Uhm… hm… párek?“ přerušila jsem neochotně přípravu krmení pro psy.
„Zase?!“
„Ohřátej?“ pokusila jsme se zpestřit nabídku.
„S hořčicí,“ sáhla jsem po horní hranici svých možností, když se ticho nepříjemně protahovalo.
„Jdu si pustit vodu,“ oznámil po chvíli ponuře.
„???“
RONNY
Hoří nebo co? zvedla jsem vytrvale vyzvánějící telefon.
„Chceš kokršpaněla?“
Taky tě ráda slyším, dceruško. „Ne. Proč?“ vznesla jsem vcelku zbytečnou otázku.
„…přibrzdili, vyhodili ho z auta a odjeli, no věřila bys tomu?“
Věřila… ale šest psů je maximum, o které se dokážu postarat. „Tak zavolej měšťáky nebo odchytovku.“
„To asi neklapne…“ ozvalo se po delší odmlce.
„Neříkej mi, že ho máš v kamionu?!“
„Dvakrát ho málem přejeli, jenom než jsem natankovala, tak co jsem asi měla dělat?!“
No zavolat ty měšťáky…
„A čekat, než pro něj přijedou, jsem nemohla,“ četla mi na dálku myšlenky.
V kladení nesmyslných otázek jsem přeborník: „To ho bereš do Německa?“
„Ne asi. Na hranicích mu řeknu – hele, počkej tady, cestou zpátky tě zas naberu…“
„Co když tě chytnou?!“
„Už chytli,“ přiznala neochotně.
„Kolik?“
„Ukecala jsem to za sto…“
„Sto eur?!!“
„Čeho jsi myslela… Horší je, že jsem kvůli němu přijela pozdě na vykládku…“
„???“
„Dalších sto pade… Nemohla by sis…“
„Ne.“
„…by ses poptat, jestli by si ho někdo nevzal?“ hbitě přeformulovala žádost.
„Kokršpaněl, říkáš…“
„No, možná to není tak úplně kokršpaněl…“
„Hele, než začnu něco podnikat, pošli mi fotku,“ sílilo ve mně podezření živené zkušeností s Danem. („Takovýho drobečka snadno ukrmíme,“ slitovala jsem se nad štěňátkem zví- cím dlaně, které nám někdo hodil přes plot. Během půl roku z něj vyrostla huňatá obludka velikosti rotvajlera.)
Cink – z ememesky na mě prosebně zíral vychrtlý –
„Nechci tě strašit, ale s největší pravděpodobností s sebou vozíš münsterlandskýho ohaře. Velkýho…“
„Hmmm… Radši se podívej na tohle. Co bys řekla, že to je?“ poslala další fotku.
Tetování… tetování, které se někdo pokusil rozškrábat a nejspíš i něčím poleptat k nečitelnosti… „To snad není možný.“
„A to už se to hojí… Mělas to vidět ten první den… Já bych si ho nejradši nechala…“
Proč mě to nepřekvapilo…?
„…jenže…“ projevilo mé dítě nevšední záblesk zdravého rozumu, „bude nešťastnej, nevydrží bejt takhle zavřenej… A do útulku ho nedám,“ dodala s už obvyklou umíněností muly.
Položila jsem si k ruce mobil, zapnula počítač a spustila operaci, rozsahem srovnatelnou s pokusem o záchranu velryby, vržené příbojem na kamenité pobřeží. (Když mi koncem měsíce přišel účet za telefon, usoudila jsem, že dostat toho kytovce zpátky do moře by muselo vyjít levněji.) Desítky e-mailů, desítky telefonátů.
Desítky odpovědí od „Dělejte si srandu z někoho jinýho…“ přes „Bohužel vám nemůžu poradit…“ po „V příloze zasílám seznam chovatelů…“
Zvolna jsem se začínala smiřovat s tím, že buď dcera skončí ve vězení pro dlužníky, nebo se mé různorodé smečce pokusím vysvětlit, že ten dospělý cizí ohař není špatný vtip, ale přírůstek do rodiny, když…
„Prosím?“ přijala jsem hovor z neznámého čísla.
„Petrák. Údajně je nějaký problém se psem z mojí stanice.“
„Ozvu se vám,“ vyslechl zkrácenou verzi a zavěsil.
Až naprší a uschne, to známe, spolkla jsem zklamání.
„Petrák. S tím hajzlem, co jsem mu loni to štěně prodal, už jsem si to vyřídil. Kam si pro něj mám přijet?“
Když Ronny skládal pracovní zkoušky, jely jsme se na něj s dcerou podívat. Uspěl mezi nejlepšími.
A klidně se vsadím, že na světě není mnoho ohařů, kteří by po honu mohli před svými čtyřnohými kolegy nonšalantně prohodit: Jo, hoši, to když já jezdil kamionem Unii…
JAK SE (TAKY) JEZDÍ WESTERN
O tom, jak to začalo
Dob-ře-ti-tak-dob-ře-ti-tak, vyklepávají podkovy do zmrzlé půdy. Daleko odtud vjíždí dvanáct bílých koní s učni v sedlech do kryté haly. A mně táhne pod kloboukem na uši a bolí mě zadek. Dobře mi tak, neměla jsem jí v tom podporovat.
*
„Já nechci bejt princezna, já chci bejt kovboj!“ řičí naše líbezná čtyřletá dceruška. Dlouhé růžové šatičky záhy vypadají, jako kdyby v nich procestovala dostavníkem Arizonu a z pracného účesu, korunovaného velkou mašlí, zbyla jen vzpomínka.
Besídku nakonec absolvovala v sepraných džínách, kostkované košili a klobouku po dědečkovi. Daleko spíš než proslulého texaského jezdce připomínala zkrachovalého prospektora. Ale byla šťastná, což se o mně rozhodně tvrdit nedalo.
„Stejně budu kovboj,“ prohlásila táž, jen o málo starší holčička, plivajíc bláto velké louže, kam ji pravidelně odkládal její první poník, stařičký hřebeček Lukáš.
Čas plynul, Lukáš se odebral ke svým shetlandským předkům, a když to přebolelo, přivezli jsme hříbě hafl inga.
„Pravej kovbojskej kůň,“ vydechla naše malá šťastně při vzájemném představování. Tehdy jsem poprvé zapochybovala, jestli skutečně bylo dobře, když jsem ji coby miminko nechávala olizovat domácími zvířaty.
Kobylka rostla a sílila a dcera se zvolna dostávala do období, kdy člověk uvažuje, zda změny v chování jeho potomka způsobuje začínající puberta nebo první příznaky klíšťové encefalitidy.
„Ušetřím si na sedlo a budu jezdit western,“ oznámila mi tónem, kterým po ní žádám, aby si uklidila pokoj.
„To víš, že ano, miláčku,“ souhlasila jsem laskavě, jsouc celkem slušně orientována v cenách výstroje.
„Jak chceš jezdit western, když ta kobyla neumí vůbec nic?“ tázala jsem se opatrně nejpracovitějšího dítěte na zeměkouli, když se jím uspořené finance nebezpečně přiblížily polovině cílové částky.
„Se naučí,“ odmávla mě sebevědomě.
„To byla náhoda,“ vzlykala, plivajíc krev a zuby, vykopnuté háfinou při nácviku něčeho, co kovbojové zaručeně nedělali, protože by z důvodu vysoké úmrtnosti vlastně žádní nebyli.
„Nikdy!“ odpověděla jsem místo primáře zubní kliniky, kde jí dávali dohromady odštípnuté dásně, na jedinou otázku, kterou mu položila. Zněla: „Kdy budu moct jezdit?“
Zuřivě se na mně obrátila: „To jako mám bejt bez zubů a ještě bez koní?“
Zírala jsem na ní… a náhle, v jednom z těch převzácných zlomků času, kdy je člověku dopřáno spatřit podstatu věci a rozhodnout se, jak s tím poznáním naloží, jsem místo ní viděla sebe…
…v jejím věku, se všemi svými sny, i s těmi, které se mi už nikdy nesplní, protože možnost je uskutečnit jsem dostala příliš pozdě.
JAK SE (TAKY) JEZDÍ WESTERN
A jak to bylo dál
O čtrnáct dní později se dcera zubila zadlahovanými zbytky chrupu na užaslého sedláře.
Dokonalá krása (a cena) hotového výrobku předčily všechna má očekávání. Nějaký stín na mozku mi zřejmě zůstal i poté, co mě vzkřísili, jinak bych těžko šla okamžitě sedlat.
Hned ve stáji se vynořil menší zádrhel. Ryze teoreticky bych to sedlo dokázala sama ušít. Prakticky jsme na něj zíraly jak ona příslovečná husa do fl ašky. Spíš náhodou než cíleně jsme zapnuly všechny přezky a řemínky a mé dítě se vydalo na svou první westernovou cestu.
Vrátila se za chvíli úplně zelená, s obrovskou modřinou v oblasti žaludku. Mumlala něco v tom smyslu, že „tu kobylu to asi škrtí nebo co“. Na pohotovosti jí prohmatali břicho, usou dili, že nemá žádné vnitřní zranění a propustili nás domů.
Při dalším pokusu si zlomila pravou ruku v zápěstí. Na úrazové ambulanci, kde shodou okolností sloužil týž lékař, se ke mně chovali značně rezervovaně. Mnohem později mi dcera přiznala, že jí nabízeli telefonát na linku bezpečí pro týrané děti.
Má nedůvěra k celému projektu se prohlubovala. A jelikož jsme obě stejně důsledné a tvrdohlavé, já sedlala anglii, dcera western. Během velmi krátké doby se nám povedlo kobylku zbláznit tak, že lezla po zdi už při čištění. Při pohledu na vzteklé a nešťastné čtyřnohé stvoření mi bylo jasné, že tudy cesta nevede. Sepsala jsem závěť (ne že bych po doplacení sedla měla co odkazovat, ale pro pořádek), vyvlekla koně a onen sporný kožený předmět a odsvíjely jsme se. Večer jsem se pyšnila stejně rozsáhlou modřinou a navíc mi slyšitelně vrzaly oba kyčle.
„Tak takhle už vůbec ne,“ zadumala jsem se a ponořila se do literatury. Posílena vědomostmi a několika doušky lihoviny, používané u nás obvykle pouze do pečiva, vsedla jsem znovu na značně otrávenou kobylku.
Přizpůsobovala jsem se podstatně pomaleji než zbylé dvě členky týmu. Zatímco ony se vracely čím dál uvolněnější a spokojenější, mně naskakovaly modřiny na sedacích kostech už při pouhém pomyšlení na vyjížďku.
Postupně jsem přece jen po sesednutí dokázala zůstat v pozici obvyklé pro příslušníka druhu Homo sapiens, hladina tuzemáku se ustálila a já začala oceňovat nesporné přednosti westernového sedla.
Text © Barbora Dvorecká
Ilustrace © Iveta Autratová
Ilustrace © Iveta Autratová
© Nakladatelství Klika, 2015
Komentáře
Okomentovat