Recenze: YORRAN – Z PRACHU CESTY (Jan Dobšenský)

Zvítěz, nebo padni!


Za recenzní e-knihu děkuji autorovi Janu Dobšenskému.

Yorran: Z prachu cesty je druhým dílem nově přepracované a podruhé vydávané fantasy ságy z pera jihočeského autora Jana Dobšenského. Jde o velkolepý hrdinský epos, kráčející ve stopách svých skvělých žánrových předchůdců ze zahraničí.

Druhý díl Yorrana jsem otevírala se smíšenými pocity. Na jednu stranu jsem v prvním dílu V časech stínu cítila slibný příběh, na stranu druhou jsem se obávala dalšího nekonečného výčtu cizích jmen, výrazů a událostí. A jak to dopadlo?

Recenzi začnu formální stránkou. Jazyk nepřekvapí, drží si velmi slušnou, dobře čitelnou úroveň a stylově pokračuje v trendu nastoleném v prvním dílu, což považuji za pozitivní. Navíc v pozadí cítím čím dál větší jistotu a vypsanost autora.

Tempo vyprávění je přiměřené obsáhlosti díla. Některé aspekty by jiný autor odbyl jednou větou, v Yorranovi je to vždy záminka k odvyprávění nějakého mikropříběhu, což trochu zpomaluje plynutí, ale v tomto druhém dílu je takových odboček méně než v prvním a zase tolik nevadí.

„Zatraceně dobré, Godriku! Začínám v tom vašem poustevnickém životě spatřovat jisté půvaby. Lavene, ochutnej, stojí to za to,“ řekl a nabídl džbán svému staršímu bratrovi.

I ten po ochutnání uznale pokýval hlavou. „Dobré. Opravdu dobré, Godriku, ale zpět k tvému vyprávění. Říkal jsi, že pokračování bude o cestě? Čí cesta to bude?“

Poustevník se rozvážně napil, džbán pečlivě uzavřel a odložil jej stranou. Poté odpověděl otázkou: „Co myslíte vy, princové? Pět hrdinů, pět podobných příběhů. Povězte, o kterém z nich to bude nyní?“ (str. 5)


Trvám na tom, že obsáhlý svět pana Dobšenského by snesl drobné zjednodušení a pořád by byl skvěle prokreslený. Budu-li přísná, řeknu prostě, že Yorran trpí neduhem zvaným hyperdetailitida.

Když se do putování s Yorranem pustíte, nemine vás opět spousta geografických, historických či státnických názvů. Naštěstí jen v pasážích věnovaných vysoké politice a těch v tomto cestovatelském, dobrodružně laděném dílu není zase tolik. V chýších lidu z plání je čas spíše pro seberozvoj a zajímavé úvahy. A těší mě, že jsem v tomto dílu dostala odpovědi na některé otázky ohledně toho, jakou roli v Yorranově světě hraje osud, které jsem si kladla při čtení prvního dílu.

Abarhil se na mluvčího beze slova podíval. Takový konec své první válečné výpravy si nepředstavoval. Aniž věděl proč, vybavil se mu Prain, jeho jediný přítel z dětství, kterého již léta neviděl. V duchu znovu slyšel jeho slova, kterými vždy reagoval na jejich věčné prohry v dětských šarvátkách, když byli znovu a znovu poráženi přesilou svých protivníků.

„Není hanbou padnout. Hanbou je, když padneš, a přestože můžeš, už se nezvedneš.“ (str. 324)


Děj začíná tam, kde skončil v předchozí knize, a věnuje se tentokrát nejvíc Abarhilovi, adoptivnímu synovi kupce Tharnizira a jeho ženy Serniphel, který se do jejich péče po velkém toužení a mnoha věštbách dostal dramaticky během noci, v níž probíhal palácový převrat v hlavním městě, a jeho nejbližším. Odbočky k některým z minule představených postav jsou minimální.

Abarhil je mladíkem na své první samostatné cestě za obchodem. Něco se mu daří, něco méně, sebevědomí má víc než opravdových zkušeností, a tak následuje několik příliš ambiciózních rozhodnutí a pád. Vývoj této postavy je díky prostoru, který v textu dostala, pozvolný a celkem přesvědčivý.

Zhruba první čtvrtina knihy mi připadala trochu předvídatelná, ale od okamžiku, kdy zbytky posádky stojí před nepoužitelnou lodí, jsem si na nějaké předvídání děje přestala hrát a začala příběh hltat. 

Nejprve se tu cestuje po řece nebezpečnou tropickou džunglí, pak pláněmi bez vody a nakonec výprava tráví období dešťů v osadě domorodců a Abarhil se učí kultivovat svůj temperament. Má už cosi za sebou, a tak je přístupnější dobrým radám. Na cestě domů mu ještě zkříží cestu láska a válka a on zjistí, že každé rozhodnutí má své následky.

Na tomto místě chci vyzdvihnout skvělé epické bitevní scény, ještě lepší než v prvním dílu. Ze srovnání se známými autory, jako je třeba B. Cornwell nebo H. Sienkiewicz, nevychází Yorran vůbec špatně. Těšil mě způsob, jímž bylo podáno obléhání, taktické úvahy a různé nápady, jak přemoci početně silnějšího nepřítele. Nejsem v tomto ohledu nějak hluboce vzdělaná, ale vše působí věrohodně a čtenář tají dech a drží všechny čtyři palce a to je v případě beletrie velice důležité.

Muži, kteří z hloubky pevnosti sledovali Abarhila na hradbách, měli pocit, že zkameněl. Stál tam proti jasnému nebi jako zdvižený prst boha války. Lev chystající se ke skoku. Potom se však pohnul a pomalu začal natahovat svůj luk. Dlouho, nekonečně dlouho trval ten pohyb. I na tu dálku bylo vidět neobvyklé prohnutí lučiště, které s tětivou tvořilo téměř kruh.

Abarhil měl pocit, že na okamžik vše zmizelo. Stál tu sám. A najednou ucítil, jako by mu někdo jemně položil ruku na rameno. Bylo to jako závan větru do zad.

Teď! (str. 349)


Intriky záporáka se tu stávají osobnější, jeho charakter je prohnilý jako jablko na kompostu.
Možná sílu pro temné spády čerpá ze zatím blíže nedefinovaného ultimátního zla, které rozpíná svá křídla nad celým Yorranovým světem, sám je ovšem také pěkně odporným padouchem, studeným jako psí čumák a podlým, až to zabolelo.

Od Abarhilova putování si několikrát odskočíme na jiná místa a sledujeme dění z jiné perspektivy. V pozadí konkrétních lidských osudů se rozvíjí něco velkého a náznaky neosvětlují, ale stále více matou a nenechávají usnout zvědavost. To dává tušit, že Yorran nebude úplně prvoplánovým kouskem fantasy.

Ještě jednu věc bych ráda pochválila, a to práci se vztahy v detailech, které hrdinskému eposu dodávají hloubku a lidskost. První lásky nebo rodinná oddanost vyprávění o hrdinských činech příjemně vyvažují.

Serniphel se na syna vážně podívala. „Viděl jsi umírat mnoho lidí a...“
Abarhil přikývl. Serniphel natáhla ruku a jemně jej uchopila za bradu. 
„Chlapče, podívej se na mě, tys zabil?“
Abarhil na okamžik uhnul pohledem a tvrdým nesmlouvavým hlasem odpověděl: „Ne jednou, matko. Bylo jich hodně. Nemohl jsem jinak, byl jsem ve válce.“ (str. 474)


Oproti prvnímu dílu jsou odkazy na mapy a přehled postav umístěny už vepředu
, což je dobře. Já jsem však do těchto podpůrných dokumentů záměrně před čtením nenahlédla. Chtěla jsem vyzkoušet, zda autor zvládne všechno podstatné sdělit přímo v textu, a můj závěr je, že se to celkem podařilo.

Kapitoly jsou odděleny dynamickými ilustracemi od Petera Eliáše a Pavla Talaše, které se mi opět velice líbily:


Zdroj: web autora

Přiznám se, že kdybych neměla závazky k projektu Čteme české autory, možná bych prvního Yorrana četla mnohem déle a možná bych se dokonce tou spoustou cizích výrazů nechala odradit. To by ale byla velká škoda, protože tak propracovanou, mnohovrstevnatou a zajímavou fantasy jsem už dlouho nečetla.

Došla jsem tudíž k závěru, že v duchu hesla „zvítěz, nebo padni“ je nutné se k Yorranovi pročíst. Kdo to nevzdá, určitě si ho zamiluje.


Anotace:
Z prachu cesty je přepracovaná a rozšířená verze druhého dílu ságy, která obsahuje texty, které byly publikovány v letech 2016-17.

Kdo v sobě nenajde odvahu opustit rodný dům, nikdy nezjistí, kdo doopravdy je. To platilo včera, bude to platit zítra, a tak není divu, že to platí i ve světě stvořeném autorem tohoto příběhu. Jenom překážky a zkoušky, kterým čelí hrdinové fantasy, jsou jiné než ty naše.

Hrdina této ságy, už dávno není chlapcem. Otázka však zní, zda už je skutečně mužem? On sám tuší, že jedinou možností, jak to zjistit, je vydat se na cestu. Nejlépe na dlouhou a nebezpečnou pouť. Za čím? Za poznáním světa a skrze něj vlastně i sebe.

Pojďte se vydat na dlouhou a nebezpečnou cestu v jejímž prachu se rodí nový hrdina. Přesvědčte se, zda obstál ve válečných útrapách, zjistěte, jak zvládl úklady lásky a zda opravdu pochopil, co po něm osud žádá?


Nakladatelství: KKnihy
Série: Yorran
Ilustrátor: Peter Eliáš, Pavel Talaš
Rok vydání: 2020
Žánr: fantasy
Počet stran: 593
Formát: PDF, epub, mobi

Komentáře