Den poezie 2020

Dnes je Den poezie. Máte rádi básně? Čeští spisovatelé jsou výtečnými básníky, ať už se chystáte číst klasickou literaturu, nebo sáhnete po novější tvorbě. My vám přinášíme knižní tipy, které si v tento den můžete přečíst, a také studii vývoje české poezie od počátku až po 70. léta 19. století, kterou si pro vás připravila naše korektorka, recenzentka a redaktorka Ivana Pásková. K článku se také váže naše #KnizniVyzva neboli Událost Světový den poezie s českými autory! 







Ivona Šabíková, šéfredaktorka
Já osobně musím zmínit sbírku, která se netýká jen poezie, ale obsahuje různorodé texty, ať už úvahy, povídky či myšlenky. Jedná se o publikaci ... A vítr chytit za pačesy, kterou napsal český autor Al Da Bianco. Kniha je doplněná o dětské kresby, na kterých se podílela mlaďounká ilustrátorka V. Z. Bílá a krásně sbírku dotříbila.

Jaké poetické tituly jsme na projektu Čteme české autory recenzovaly?


Ode mě je to vše, ale naše korektorka, recenzentka a redaktorka Ivana Pásková si pro vás připravila výtečnou studii, týkající se české poezie! Dala si záležet, tak vám přeji krásné počtení.

Vývoj české poezie od počátku až po 70. léta 19. století

Poezie je jedním ze tří literárních druhů. Dalo by se říci, že je nejstarším používaným způsobem tvoření. V antice byla coby poezie označována veškerá umělecká jazyková tvorba. S postupem času se ale poezie začne vydělovat prostřednictvím veršů, čímž se v podstatě liší od prózy, jež je psána v odstavcích. O dramatu se nezmiňujeme, protože v dřívějších dobách obsahovaly divadelní hry verše i rýmy. Poezie se tedy dále členila na lyrickou, epickou a dramatickou. Dnes se ovšem pod termínem poezie spíše ukrývají lyrická díla, protože epika se postupně čím dál víc objevovala spíše v próze a veršované drama se objevuje velmi zřídka.

Slovo poezie však v sobě nese ještě další význam. Toto označení se vžilo také pro vyjádření rázu jakéhokoliv básnického díla. Poetičnost v sobě ukrývá kouzlo a půvab. Většina básníků opěvuje svoje lásky, dětská léta, krajinu, jsou tu ale i tací, kteří se snaží poukázat na rozličné společenské problémy. Některá díla jsou spíše naivní, jiná zase pracují s realitou a jsou údernější.

S tím, jak se proměňovala doba a s ní společenská situace, docházelo ke změnám i v tematice a způsobu zpracování básní. Příkladem toho jsou nejrůznější literární směry. Každé období si žádá řešení jiných problémů a situací. Příkladem takovýchto směrů může být hnutí dada, impresionismus, surrealismus či symbolismus a to jsme zmínili pouze období tzv. moderny (konec 19. století).

Když nahlédneme pod pokličku české poezie, zjistíme, že u nás se tento literární druh objevil až mnohem později, než tomu bylo jinde v Evropě. Coby kolébku poezie uvažujeme antické Řecko a následně k jejímu rozvoji docházelo i v Římě. U nás o ní hovoříme až v raném středověku a společně s dramatem byly prvními dvěma používanými literárními druhy. Próza se vydělila až po nějaké době a vzešla z epických poetických textů. Vraťme se ale k poezii. Ve středověku se objevují první písně (Hospodine, pomiluj ny) a nejznámějším dramatem té doby je veršovaný Mastičkář.

V době vlády Karla IV., kdy na našem území výrazně stoupala vzdělanost, začala vznikat díla tzv. žákovské poezie (Podkoní a žák), jednalo se o texty, v nichž byl kladen důraz na dialog mezi chytrým žákem a nevzdělaným podkoním. Dlužno podotknout, že většina literárních textů, jež psala vzdělaná vrstva společnosti, byla tvořena v latinském jazyce (poukaz na vzdělání). Českých textů vznikalo poměrně málo a měly být bližší „obyčejnému“ člověku bez vyššího vzdělání. Po smrti Karla IV. se začíná proměňovat obraz společnosti a s ním i básnická tvorba. V období husitských válek nám vznikají bojovné texty (Ktož sú boží bojovníci).

Renesance a humanismus jsou na českou poezii spíše chudé. Jediný autor, který v této souvislosti stojí za zmínku, je Jan Campanus Vodňanský. V jeho tvorbě můžeme najít například elegie, tedy žalozpěvy. Důvodem, proč tu byla poezie na ústupu, byly hlavně zámořské objevy a zvýšení počtu různých cestovatelských výprav. Vzniká tedy celá řada rozličných cestopisů či historických knih, jež ale řadíme do oblasti prózy.

Barokní literatura se ale k poezii opět vrací. V této epoše je kladen velký důraz na duchovno, což souvisí s rekatolizačními procesy. Duchovní poezii se věnuje Bedřich Bridel, k jehož nejznámějším dílům patří Co bůh? Člověk? z roku 1659. Další zajímavou osobností tohoto údobí je Adam Václav Michna z Otradovic, jenž působil coby učitel zpěvu a hudby v jezuitské koleji. Tvořil zejména písňové texty. Dodnes si některé jeho texty zejména o Vánocích zpíváme. Zářným příkladem je Vánoční noc pocházející z České mariánské muziky. My tuto koledu známe spíše pod chybným pojmenováním Chtíc, aby spal…, jedná se ale pouze o část prvního verše již zmíněné Vánoční noci. Už v baroku začínáme uvažovat lidovou a pololidovou slovesnost. Vznikají nám první lidové písně, které jsou do té doby tradovány pouze ústně.

Osvícenský klasicismus a sentimentalismus také přinesl několik zajímavých příkladů poezie. V tomto období nám vznikají pastorální vánoční mše Jakuba Jana Ryby. Nejznámějším textem bude bezpochyby jeho Hej, mistře, vstaň bystře z roku 1796.

Na přelomu 18. a 19. století hovoříme o počátcích tzv. novočeské poezie. Důvodem obrody tohoto literárního druhu je především vznik almanachů redigovaných Antonínem Jaroslavem Puchmajerem. Vznikly tedy Básně v řeči vázané (odkaz na poezii, která je vázaná svým tvarem – verše, rýmy, rytmika…), Sebrání básní a zpěvů a Nové zpěvy. Autoři přispívající do těchto sborníků vešli do literárních dějin coby puchmajerovci. Kromě samotného Antonína Jaroslava Puchmajera (Mlíkařka) sem patří ještě Šebestián Hněvkovský (Děvín) a Vojtěch Nejedlý. Do české poezie se v tuto chvíli dostávají žánry óda, epos, bajka a anakreontská lyrika. Zároveň pro literární vědce přibyl do terminologie pojem prozódie – pravidla, jež mnohem více odpovídají přirozené povaze českého jazyka (přízvuk většinou na první slabice slova).

V době národního obrození je pro Čechy důležité, aby dokázali svou svébytnost a soběstačnost, o což se měli postarat Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský. Jsou to jakési hrdinské zpěvy dávných předků Čechů, které se znenadání objevily ve Dvoře Králové (1817) a na Zelené Hoře (1818). S oběma díly je spjata osobnost Václava Hanky, u nálezu prvního zmiňovaného byl osobně a druhý byl zaslán do Národního muzea v Praze coby anonym. Vědci dlouho tyto falzifikáty přisuzovali Hankovi, nicméně to bylo po nějaké době vyvráceno. Naopak podezření padlo na Josefa Lindu. Dodnes se vedou spory o tato dvě díla, která jsou považována za jeden z vrcholů obrozenecké poezie.

Druhou oblastí tohoto období je poezie oslavující vše slovanské. Zástupcem tohoto typu je bezesporu Jan Kollár se svou Slávy dcerou (1824). Jedná se o básnický cestopis. Společně s tímto proudem je na výsluní poezie sbližující se s lidovou slovesností. Lépe a jednodušeji řečeno, jedná se o ohlasovou poezii, jejíž tvorbou se aktivně zabýval František Ladislav Čelakovský. Napsal dvě sbírky, a to Ohlas písní ruských a Ohlas písní českých.

V době českého romantismu dochází k rozkvětu básnické tvorby. Objeví se nám velikán české poezie Karel Hynek Mácha. Jeho básnická tvorba byla poměrně dlouho nepochopena a kritizována soudobými odborníky, protože dle všeho neměla výchovnou funkci. Takovýto pohled na věc byl zastáván po dobu padesáti let po autorově smrti. Teprve až ve druhé polovině 19. století se dočkal pochopení a na základech jeho Máje vznikl stejnojmenný almanach, podle nějž byla pojmenována celá skupina autorů, kteří se k němu hlásili.

Dále je vyzdvihována osobnost Karla Jaromíra Erbena, jehož sbírka balad (Kytice) vzniknuvších ze slovanských bájí a mýtů se dočkává četných ohlasů i v dnešní době. Autor v textech opěvuje úlohu matky, zobrazuje kontrast viny a trestu.

Zajímavou osobností je také Karel Havlíček Borovský, ten byl zpočátku především politickým novinářem. Ve svých textech kritizoval tehdejší poměry, což vedlo k tomu, že jeho noviny byly zastaveny. Kromě toho je znám také coby literární kritik a básník. K jeho nejznámějším dílům patří Epigramy, Křest svatého Vladimíra, Král Lávra a Tyrolské elegie. V prvních třech jmenovaných se objevuje ukrytá kritika habsburské monarchie a jejího způsobu vlády. Poslední titul zase vypráví o Havlíčkově cestě do tyrolského Brixenu.

Generace májovců je ta, jež se inspirovala a snažila se navázat na tvorbu Karla Hynka Máchy. Přední osobností je Vítězslav Hálek, který byl jak básníkem, tak i prozaikem. Jeho nejznámější básnickou sbírkou jsou Večerní písně.

Dále je důležité zmínit osobnost Jana Nerudy, jenž se proslavil svou sbírkou Hřbitovní kvítí z roku 1857. Dále navazuje Knihou veršů (1868), Písněmi kosmickými (1878), Baladami a romancemi (1883), Prostými motivy (1883) a Zpěvy pátečními, které vycházejí až v roce 1896, tedy jsou vydány posmrtně.

Od poloviny 70. let 19. století se na výsluní české literární scény v oblasti poezie vyhřívají tzv. ruchovci a lumírovci. Pojmenování opět pramení z názvů vydaných almanachů. Prvním autorem, kterého bychom rádi zmínili, je Svatopluk Čech, který si čtenáře získal svými Jitřními písněmi (1887). Verše Svatopluka Čecha jsou květnaté a bohaté. Stál ale také za dílem Písně otroka, což je lyricko-epická poema. Můžeme o ní ale uvažovat také jako o cyklu politické lyriky.

Dalším významným básníkem této doby je Josef Václav Sládek. Na svém kontě má hned několik sbírek. Počínaje Básněmi (1875), pokračuje Jiskrami na moři (1880), Na prahu ráje (1883), Sluncem a stínem (1887) a konče Selskými písněmi a českými znělkami (1890).


K mým nejoblíbenějším básním patří nejen Máchův Máj, o němž jsem se hodně rozepsala v článku, který na stránkách projektu vyšel 29. února, ale i Lesní studánka od Josefa Václava Sládka. Tato skladba je umístěna ve Spisech básnických ve druhém dílu. Básnička mě imponovala již v páté třídě na základní škole pro čistotu jejího textu a dobře se mi tenkrát učila, protože je zvukomalebná a rytmická. Text je psán stejně jako v případě Máchova Máje pravidelným jambem. Z výše zmíněných básnických souborů mi uhranula ještě sbírka balad Kytice od Karla Jaromíra Erbena. Zaujala mě nejen osudovostí, ale také již zmíněným kontrastem viny a trestu a oslavou role matky. Zamilovala jsem si ale také Tyrolské elegie a Krále Lávru od Karla Havlíčka Borovského. Obě tato díla napsal v exilu v Brixenu. Naše literární scéna má ale ještě spoustu dalších zajímavých básnických počinů, o nichž se ale zmíníme zase někdy příště.


Žádné komentáře:

Okomentovat