Rozhovor s Barborou Walterovou Benešovou II.: „Ono totiž vymyslet téma, které ještě nikdo před vámi nezpracoval, je dost nadlidský výkon.“


První díl rozhovoru s autorkou post-apokalyptického románu Došel nám čas už jste si měli možnost na projektu Podpora českých autorů přečíst. Nyní přinášíme druhou část rozhovoru s Barborou Walterovou Benešovou, ve které se dozvíte další zajímavé informace nejen o její novince z nakladatelství Brána! Za poskytnutí rozhovoru i fotografií děkujeme spisovatelce!

Archiv projektu Podpora českých autorů




První dva romány jste vydala samonákladem. Co vás k tomu vedlo? 

Chtěla jsem si splnit svůj sen a držet vlastní knihu v ruce. Měla jsem z toho radost a byly to úžasné dárky pro mé blízké k Vánocům, ale to bylo asi tak všechno. 

Dívka, která neměla mít sny a Dívka, která ztratila budoucnost se zřejmě týkají ožehavého námětu. Můžete nám o nich povědět něco více? Jsou poměrně dobře hodnocené, naši čtenáři a čtenářky by určitě za takové knižní tipy byli rádi.

Měla jsem obrovskou radost, že si tenhle dvoudílný román vybrala sama redaktorka v nakladatelství Brána, aniž bychom se znaly nebo aniž by mi někdo pomáhal. Všechna témata mých románů, i když jsou tedy teprve na světě jen tři, jsou jaksi mou potřebou světu něco sdělit. V Dívce, která nesměla mít sny je ústředním tématem obřízka. Vím, že na toto téma toho bylo napsáno už strašně moc a mnohdy samozřejmě lépe, protože jde dost často o skutečné příběhy. Já jsem jen měla potřebu zapojit se do toho protestu proti krvavému rituálu a dát světu na vědomí, že ani já s tím nesouhlasím. Je to stejné, jako když se podepíšete pod petici, která má tisícovky podpisů, ten váš jediný tam taky zanikne, ale můžete mít alespoň dobrý pocit, že jste jen nemlčela.

Nedávno vám vyšel román Došel nám čas. Už připravujete nějaký nový titul, kterým své čtenáře ohromíte? Pokud ano, mohla byste nás trochu navnadit? 

Připravuji nové tituly neustále. Knihy mám většinou rozepsané tak čtyři. Začnu psát a pak mě něco zradí a my se na chvíli rozejdeme a někdy dokonce i ve zlém. Nejdřív jsem z nového příběhu nadšená a pak se stane něco, čím mě strašně zklame. A potom se k němu třeba za rok zase vrátím a nebo taky už nikdy. Teď se mi nedávno stalo, že jsem vymyslela příběh z doby kamenné, protože mě zaujalo téma smíšených genů mezi neandrtálci a člověkem kromaňonským. Naprosto mě to nadchlo. Jenže, před pár týdny vyšel román Poslední neandertálská žena od Claire Cameronové. Vztekle jsem svůj rukopis hodila do šuplíku a teď s ním nemluvím. Ale v nakladatelství je už hotový román s pracovním názvem V náruči kanibala o ztrátě paměti a hledání své minulosti. Taky se neodehrává v Čechách, ale hlavní hrdinka je Češka, která se ztratila u kanibalů na několik let, jenže zapomněla, co všechno tam po ní zůstalo a co tam zažila. Otázkou je, zda to samozřejmě nakladatelství přijme a vydá. Ono totiž vymyslet téma, které ještě nikdo před vámi nezpracoval, je dost nadlidský výkon.


Stala jste se spisovatelkou za nějakým účelem? Vypadá to, jako byste se svými díly snažila čtenářům otevřít oči. Věřím, že svým způsobem v nich knihy něco zanechají. 

Psaní mě především baví. Spisovatelem se člověk asi nemůže stát účelově, mluvím hlavně o beletrii. Ty měsíce strávené nad rukopisem by asi člověk nevydržel, kdyby ho to nebavilo. Ale určitě se ve mně promíchaly nějak i geny mých rodičů. Tatínek je malíř a výtvarník a maminka je učitelka. Tak se to nějak záhadně zkombinovalo a já píšu. Kdyby si jen jeden můj čtenář po dočtení románu Došel nám čas řekl: „Ty jo, ona je ta moderní doba hrozně zrádná, my vážně neumíme bez elektřiny žít. To mě nenapadlo, že tohle všechno nebude fungovat,“ tak to má smysl. Ale hlavně to píšu pro svoje děti, protože chci, aby tohle všechno věděly, ale ne vždy mě samozřejmě moji puberťáci poslouchají. Například můj dvanáctiletý syn kouká na horory jako: 3:15 zemřeš a Texaský masakr motorovou pilou, ale Došel nám čas si prý nepřečte, protože by se bál.

Zajímají vás zajímavá témata, která se snažíte hodnotně ztvárnit. Který váš titul je podle vás nejhodnotnější a proč?

Nejhodnotnější je možná dost silné slovo. Ty knihy jsou moje další děti. Věnuji jim tolik času a práce, jako svým potomkům. Samozřejmě adekvátně k délce jejich výchovy. Knihy musím taky vypiplat a pak je můžu teprve pustit do světa. Ale stejně jako jistě dělám chyby ve výchově, dělám chyby i v psaní knih. Ale pořád se mám kam posouvat dál. Mně je vždy nejbližší kniha, kterou zrovna píšu, protože ten příběh zrovna žiju. Jakmile je odevzdaná v nakladatelství nebo vyjde na pulty knihkupectví, je to pro mě uzavřená kapitola. Ten příběh už se stal a já už na něj nemám vliv.


Pokud by taková situace nastala a vy byste se musela zbavit jedné z postav své knihy Došel nám čas, které byste se zbavila a jakým způsobem? 

Nad touto otázkou jsem dlouho přemýšlela, ale když si to tak uvědomím, tak nejméně potřebná a užitečná je právě hlavní hrdinka. Nic neumí a ani nedrží tu rodinu pohromadě. Ale na druhou stranu je velmi mladá a má nějakou naději. 

Chtěla byste něco vzkázat našim čtenářům ohledně toho, jak se mají chovat, aby naše planeta spíše vzkvétala, než zanikala? Všichni víme, že nebezpečí, které zmiňujete, se může stát skutečností, ale různé katastrofy si můžeme zavinit i sami.

Mezi lidmi je strašně moc zla a nenávisti. Když sleduju někdy například komentáře na sociálních sítích, nechápu, kde se to v nich vůbec bere. Proč musíme pořád někomu ubližovat? Vidím to i ve škole, jak strašně se naše společnost mění. Rodiče si stěžují na vedení školy, na učitele a bojují neustále proti systému. A pak to přebírají jejich děti a chovají se jako kdyby jim svět patřil. Dnes jsou nejdůležitější peníze a majetek a už vůbec nezáleží na cti a na lidských hodnotách. Dovedete si dneska představit, že by někdo uzavřel ústní dohodu a obě strany úmluvu dodržely? Každý by měl hlavně začít sám u sebe. Já začínám u své rodiny a ve výchově. Chci především, aby z mých dětí vyrostli čestní a spravedliví lidé, na které je spolehnutí. Aby měli úctu a věděli, co to je respekt. Jen takoví lidé podle mě mohou začít měnit lidské hodnoty.



Komentáře