Recenze: MÁM SE DOBŘE, ALE ŠPATNĚ TO SNÁŠÍM (Jiří Raichl)

S lehkostí o nelehké době



 Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Tofana.

Chci si koupit tuto knihu. 


Projekt Čteme české autory si ve svých recenzích všímá také produkce menších nakladatelů. Ti svou práci obvykle dělají s entuziasmem a se snahou obohatit současnou českou literaturu o kvalitní tvorbu. Jedním z takových nakladatelství je i Tofana, kterou založili spisovatelé Jiří Raichl a Mirek Vostrý. Během tří let vydali deset titulů, mezi nimi i povídkovou knihu Zítra už bylo. Letos nakladatelství vydalo jediný titul, a to soubor povídek Mám se dobře, ale špatně to snáším. Novou knihu Jiřího Raichla si představíme v následující recenzi.


Soubor Mám se dobře, ale špatně to snáším sestává z pěti povídek, jejichž společným jmenovatelem je dopad celospolečenských událostí na život jednotlivce. Jiří Raichl se při psaní příběhů rozeběhl po celém dvacátém století, aby zachytil osudové mezníky v životě postav a vyhledal literárně zajímavá témata, a to zejména v padesátých letech (kolektivizace, justiční vraždy, Akce K, srpen 1968). Přestože v úvodu knihy je zdůrazněno, že osudy a postavy jsou smyšlené, můžeme se při čtení opřít o povědomí o křivdách druhé světové války, hrůzné stalinistické éře či bezmoci a šoku, které přinesl vpád vojsk Varšavské smlouvy. Osudy protagonistů nám pak připadají naprosto reálné. Zvlášť pokud jsme danou dobu sami prožili či nám ji zprostředkovávají vzpomínky blízkých.

Právě vyprávění fiktivních pamětníků je odrazovým můstkem, který spisovateli umožňuje přehoupnout se do dávné minulosti, nechat postavy omládnout a vyprávět o dramatických událostech jejích života i celé země. Osudy protagonistů se přitom proplétají, aby vyvrcholily zajímavou pointou. V povídce Pavlišovský řízek se tak ve vlaku setkává syn umučeného kulaka s oddaným posluhovačem režimu. Absurdní situace vyústí v ještě absurdnější závěr. Námět zaujme, text se čte velmi dobře, nechybí gradace napětí a působení na emoce čtenáře. Při čtení o krutosti, bezpráví přirozeně pociťujeme vztek a nepochopení, že se mohli lidé k sobě takto nelidsky chovat. 

Je to špatná doba. Lidi se mění. A není divu.

Za protektorátu bylo taky bídně, ale jinak. Tehdy tu poroučeli Němci. Cizáci. Vetřelci. Vypudili jsme je a bylo zkramováno. 

Aspoň to tak vypadalo. 

Ale co nám vládne tahle rudá pakáž, likvidujeme se navzájem.  Z toho není úniku.

 (str. 36–37) 


V povídce Mám se dobře, ale špatně to snáším se stáváme svědky vraždy. Justiční vraždy. Prostředí komunistického lágru by však zasloužilo více prostoru pro popisy a zachycení atmosféry. U dramatické scény se autor mohl zastavit déle, a ne ji tak rychle utnout. Tomuto textu dle mě právě škodí velké kompoziční roztříštění. Střídání tří časových rovin určitě problém není, pokud se tak ovšem neděje v rámci několika málo stran. Jinak námět hodnotím jako velmi originální, překvapivá pointa nás čeká zejména ve vyprávění ze současnosti. Milostná zápletka zahořklého, lehce cynického spisovatele má nečekané vyústění. Vážná témata jsou místy odlehčena humorem, nadsázkou a náhledy do ryze „chlapského“ uvažování. 

Příběh Příliš blízko slunce nápaditě propojuje historická fakta s čistou fikcí. Jednotka zvláštního určení působící v rámci Československé lidové armády se během tragické noci z 20. na 21. srpna postaví na odpor okupantům. Její členové jsou hrdinně připraveni splnit své poslání. Autor si tu pohraje s prvky alternativní historie a se čtenářovou fantazií. Moc zdařilý prozaický kousek!

V povídce Skořicové palačinky se Jiří Raichl narativně rozmáchl nejen na časové ose, ale i co se týče prostředí děje. Na skok se podíváme na Divoký západ, poté do Anglie dvacátých let, následuje vyprávění zasazené do únorových dnů 1948, abychom nakonec dospěli k rozuzlení zápletky kdesi na půdě starého domu v roce 1998.  I tady je potřeba se často zorientovat v dějových linkách, což narušuje plynulost vyprávění. 

Závěrečná povídka Tridentský gambit čerpá látku z politických procesů vedených proti církvi. Cílem nechvalně známé Akce K byla likvidace klášterů a odklizení řeholníků a církevních představitelů v ostudných vykonstruovaných soudních procesech. Novic Valerián se stává přímým svědkem řádění agentů StB. Po mnoha letech se mu dostane příležitosti se pomstít...

Kniha Mám se dobře, ale špatně to snáším zpracovává stále živá témata naší minulosti a propojuje je  s dějovými linkami ze současnosti, které mají charakter oddechové společenské prózy. Úsporný styl psaní, civilní mluva postav, živé dialogy podporují čtivost knihy, ta je však u některých povídek narušena jistou narativní útržkovitostí. Jako čtenář chci nasát atmosféru dané doby, nechat se pohltit příběhem. To mi je dopřáno v delších povídkách souboru, zejména v textu Příliš blízko slunci. I tady autor využívá retrospektivy, kombinuje vyprávění pamětníkem s událostmi dávné minulosti, ale má k tomu více prostoru. 

Zajímavý je způsob vyprávění, při popisu událostí autor rafinovaným způsobem kombinuje ich- a er-formu. Příběh chvíli sledujeme z odstupu nezúčastněného vypravěče, poté se vciťujeme do situace přímých svědků dění. Jiří Raichl dokáže povídky umně vypointovat a čtenáře překvapit, udržet jejich zájem. Knihu mohu doporučit, na své si přijdou zejména milovníci kratších próz. 

Anotace:

Máte rádi palačinky? Asi ano. A co takhle pavlišovský řízek? Možná taky. --- Ne, nenechte se mýlit. Tahle kniha je všechno možné, jenom ne převlečená kuchařka. Najdete v ní rozmanitou pětici povídek, jejichž receptura obsahuje napětí, tajemno, romantiku, kousavý humor a leccos jiného. --- V první z nich lehce podusíme samolibého prozaika, vmanipulovaného do záludné pasti. V další si smlsneme na bodrém penzistovi, jedoucím lokálkou z Opočna do Dobrušky, ovšem tahle banální projížďka se promění v pořádný mazec. Následně upečeme pletýnku (pardon, zápletku) volně inspirovanou kuriózními, leč vpravdě skutečnými událostmi ze srpna 1968. Pak už konečně dojde na ty slíbené palačinky, ale pozor! Jsou kořeněné zločinem. A ve finále budeme přizváni ke krkolomné horské túře do nitra melancholické samoty vápencových štítů. Naší společností bude dvojice alpinistů, provázaných dávnými vzpomínkami se zatraceně hořkou příchutí. --- Všechny příběhy jsou uhněteny v díži historického koloritu totalitního režimu padesátých a šedesátých let dvacátého století. Na pozadí „velkých dějin“ se odvíjejí pohnuté osudy (zdánlivě) obyčejných lidí, hledajících cestu k prostému lidskému štěstí. Tedy k lásce, porozumění a pocitu, že alespoň něco má hodnotu a smysl.

Nakladatelství: Tofana
Rok vydání: 2020
Žánr: povídky
Počet stran: 150
Vazba: brožovaná



 

 

 

 
 

Komentáře