Rozhovor s Katherine Luka: „Crowdfundingové pokusy, které jsem sledovala, mě přesvědčily o tom, že tenhle systém u nás nefunguje.“

Českou spisovatelku Katherine Luka jsme vám prostřednictvím jejích děl již několikrát představovaly. Nejprve to byla fantasy Dračí nevěsta (recenze I. a  recenze II.), poté westernová romantika Josie a kolt. Nejnovějším potěšením pro čtenářky historických romancí je trilogie Flemingovi. 

U nakladatelství KKnihy vyšel již první díl, Lovec věna, ale také pokračování, Lesní klenot. Netrpělivě se těšíme na závěrečný román. Autorka dokonce propaguje i svou módní značku Luka, kterou si můžete prohlédnout na FB stránce Luka nebo také na webu. 

Katherine tímto děkuji za rozhovor, fotografie, ale také autorskou a redaktorskou spolupráci, jelikož ji možná znáte i jako naši šikovnou recenzentku Kateřinu Loučkovou. :)

Zdroj: archiv autorky

Můžeš nám představit svou bibliotéku? Na svém kontě už máš množství kvalitních románů, ale čím jsou zvláštní pro tebe? Váže se k nim nějaká zajímavá inspirace či vzpomínka?

Máš-li na mysli knihovničku mnou sepsaných titulů, zase tak velká není. Jde o čtyři kousky, ten první, Dračí nevěsta, je z ranku fantasy a rozsahem se řadí spíše k novelám, potom přišel na svět Lovec věna, romantický western Josie a kolt a následně pokračování série o bratrech Flemingových, Lesní klenot. Jako drobnou zajímavost mohu uvést, že příběh o Josie a její cestě za štěstím a láskou jsem napsala asi rok před Lovcem věna, nebyla jsem však příliš spokojená s koncem, a tak jsem kolem něj dlouho jen tak chodila, nejistá co s tím. Lovec věna to vzal hopem z hlavy do počítače a pak rovnou k nakladateli a teprve potom jsem se vrátila k nešťastné Josie a radikálně přepracovala závěr. Je teď sice trošku drsnější, než bývá v červené knihovně zvykem, ale já jsem spokojenější s tím, jak věci zapadly do sebe a všechny postavy dostaly tu správnou motivaci udělat to, co bylo nevyhnutelné.

No a Lesní klenot zase čekal na vydání tak dlouho, že jsem mezitím stačila napsat novou, mnohem obsáhlejší a trochu drsnější fantasy, jíž se trochu vracím do světa Dračí nevěsty, další trochu ulítlý dobrodružný příběh z vikingského prostředí, a pak ještě podruhé kompletně přepracovat zmiňovanou fantasy.

Nejnovějším dílem je Lesní klenot, což je pokračování série Flemingovi. První se jmenoval Lovec věna a domnívám se, že třetí román se bude týkat Niala. Můžeš nás navnadit na tohle pokračování? Nač se mohou čtenáři těšit?

Na Nialově příběhu pracuju už dlouho. Bohužel jsem stále na začátku. Předchozí tři verze jsem nemilosrdně vyhodila do koše. Tentokrát ale cítím, že je to to pravé. Nial je jiný než jeho průbojní bratři, to ale neznamená, že je to nějaký třasořitka. Naopak věřím, že s ním bude docela legrace, protože typově patří k mým oblíbeným hrdinům s brilantním mozkem a trochou sebepodceňování. Pokud to klapne, dostane za partnerku poněkud svéráznou dámu s obsáhlejšími životními zkušenostmi, než jaké měly její švagrové.

Lesní klenot měl zajímavé hrdiny. Rosemary i Dean byli tak odlišní, a přesto měli něco společného. Námět ale nebyl nejoriginálnější, jelikož už jej mají čtenářky historických románů načtený z mnoha jiných publikací. Můžeš nám prozradit, jestli ses nějakou knihou inspirovala a která to případně byla? 

Nemohu říci, že bych vyloženě opsala nějakou konkrétní knihu. Spíš jsem smísila několik oblíbených žánrových klišé do sté tisící variace na dané téma. Takhle na první dobrou si vzpomenu asi na dvě nebo tři knihy od autorek Susan Enoch a Amandy Quick, které také využily motivu sňatku z praktických důvodů nebo vzaly jako východisko vztah zaměstnavatel–podřízená. Jsem ale přesvědčená, že kladu důraz na trochu jiný úhel pohledu než ony, protože mě v tomhle románu zajímala hlavně partnerská věrnost. No a závěrečná katastrofa má taky trochu jiný tvar, než jsou čtenářky historických romancí zvyklé – troufám si říci, že na svůj žánr docela originální.

Dean je neurvalec a na první dojem tenhle hrubián nemá šanci si Rose získat. Holduje alkoholu, ženám i kartám, ale jinak je to dříč. Nial je jemnějšího zrna, zábavný společník a o něco chápavější a tolerantnější než Dean. Nepoznala jsem však Fergussona, jelikož jsem nečetla první díl. Mohla bys nám představit nejstaršího bratra z rodu Flemingů? 

Tedy, jestli se ti zdá Dean jako hrubián, pak nevím, jaké přízvisko by si vysloužil Fergusson. Buran? Neotesanec? Dean jej v jednom z rozhovorů v knize popisuje jako dubový pařez. Fergusson zdědil titul ve dvanácti letech, vzápětí byl otčímem poslán do internátní školy a pak jej čekala nijak zvlášť zářná kariéra námořního důstojníka ve válce s Napoleonem. Po návratu se vrhl do obnovy zbídačeného rodového panství a k tomu se jeho tvrdohlavost, vůle, ochota tvrdě pracovat a velká zodpovědnost za svěřené lidi docela hodila. Jeho předobrazem byli pro mě skotští hrdinové od Julie Garwood, a to včetně pýchy, pochybných způsobů a velkého srdce.

Který z bratrů se tobě osobně vryl pod kůži a proč? Určitě, stejně jako nás, si tě získal svým způsobem každý, ale kterýpak vyčnívá?

Zkoušela jsem se nad tím hluboce zamyslet a došla jsem názoru, že vážně nemůžu říct, kterého mám ráda nejvíc. Miluju každého jinak.

Když jsem psala Fergussona, bavilo mě přepracovávat jeho repliky tak, aby byly obhroublejší než můj běžný styl. Opravdu jsem často napsala rozhovor a pak se vrátila na jeho začátek a soustředila se na to, jak by to řekl někdo, kdo šetří slovy a vyjadřuje se prostěji. Nakonec jsem mnoho jeho promluv i vymazala a nahradila je jen popisem nějakého gesta, protože jsem chtěla docílit dojmu málomluvného muže. Taky jsem kvůli němu zhlédla několik videí a přečetla pár obsáhlých článků o boji s nožem a sebeobraně proti takovému útoku.

Dean byl zase výzva, protože jsem ještě nikdy nezkusila napsat takového toho pro červenou knihovnu typického zhýralce a svůdníka. Myslím ale, že se mi to stejně povedlo jen napůl, protože Dean opravdu není zahálčivý člen smetánky. Naopak je zábavný, sedí mi jeho cynický humor.

Jestli se mi podaří Niala vykreslit tak, jak plánuji, bude to taky hodně zajímavá osobnost a jako introvert pro mě možná nejobtížnější, uvidíme.

Zajímavé také je odhalovat, jak každého z bratří poznamenala tragédie, která postihla Flemingovu rodinu, když byli chlapci malí. Když jsem rodinnou historii vymýšlela, ani mě nenapadlo, že se vlastně každého z nich dotkne jiný aspekt problému.

Líbilo se mi, že máš v žánru načteno. Použila jsi například zajímavý frazém, který jsem slyšela poprvé. Jednalo se o ten s Kréseem. Nebo tvá zmínka o použití ovčích střívek, to pro mě sice nebyla novinka, ale příběh se tak stal ještě o něco reálnějším. Věřím však, že si necháváš mezery, co se týče použití faktických názvů, např. oděvů apod. Zřejmě s ohledem na čtenáře, kteří nemají historických knih tolik načteno. Nepomýšlela jsi na to, že bys slov využila a připsala třeba poznámku pod čarou či slovník s vysvětlivkami? Náročnější čtenář by byl určitě ještě víc okouzlen.

Děkuji, toho si cením. Také mě těší, je-li poznat, že bych s těmi originálními názvy mohla přitlačit. Vystudovala jsem oděvní tvorbu a historie odívání je jedním z mých oblíbených témat, nechci ale příběh těmito detaily zahltit. Přece jen si nekladu za cíl napsat historický román. Náročnější čtenář podle mého v knize stejně nenalezne to, co hledá,- a slovníček pojmů k tomu nepomůže. Pro účely happyendu a romantické zápletky si totiž reálie dosti ohýbám k obrazu svému.

Zdroj: archiv autorky

Neplánuješ vydat své tituly ve fyzické podobě? Ty e-knižní jsou fajn, ale věřím, že takové kvalitní romány by klidně mohly mít i vydání, která by dělala čtenářkám v knihovničce parádu. 

Velmi mě těší, že se ti obálky Lovce věna a Lesního klenotu líbily, snažila jsem se, aby spolu ladily, byly decentní a přitom daly jasně najevo, co kniha čtenáři přinese.

Jinak je ovšem odpověď na tuhle otázku hodně obsáhlá, skoro by vydala na samostatný článek.

Já mám e-knihy ráda z několika důvodů. Jedním z nich je dostupnost – mám večer chvíli času a klid na čtení, koupím na e-shopu e-knihu, zaplatím přes portál a během pěti minut čtu. Dnes, ne za týden. Druhým je cena – někdo namítne, že by si ji představoval nižší, když nejde o „opravdovou knihu“, ale co je u beletrie důležitější – obsah, nebo forma? Svázaný papír bez obsahu je jen sešit. V každém případě finální cena e-knih prostě je nižší než těch papírových a kromě toho neplatím poštovné.

A dalším důvodem je i určitý ekologický aspekt – chraňte naše lesy je okřídlené a poněkud omšelé motto, ale něco na něm je. Kdo čte soudobou odpočinkovou beletrii víc než jednou? A co pak s knihou? Na podložení kývajícího se stolku se dá použít i cihla. Nejde jen o papír, horší jsou lepidla, pojiva, laminace a povrchové úpravy… Kromě toho od doby, kdy jedna kamarádka začala pracovat ve velké tiskárně, v níž si nechávají vyrábět knihy známé vydavatelské domy, mám takovou laickou teorii: Kdyby si nakladatelé pohlídali to plýtvání a trochu optimalizovali procesy, vyšlo by jim občas možná pár korun i na vydání nějakého nového autora.

Nemůžu ale popřít, že určitá touha po papírové knize ve mně je. Ono je to i kvůli těm sem tam nadhozeným otázkám – kdy už konečně budeš vydávat ty „opravdové“ knihy, kdy už budeš ta skutečná spisovatelka. Prostě jde o určitou prestiž.

A to mě přivádí ke druhé části odpovědi. V současnosti jsou v České republice v podstatě tři cesty, jak vydat papírovou, tedy tu „opravdovou“ knihu. Klasická zavedená nakladatelství, crowdfunding a samonáklad.

Samonáklad jsem asi před deseti lety zkoušela, toužila jsem jen po několika výtiscích pro sebe a přátele. Je to poněkud drahá cesta, komplikovaná a já si vážně nemohu dovolit se kvůli knize zadlužit. Se samonakladateli také velmi často odmítají jednat distributoři, a tak moje kniha pravděpodobně skončí někde ve sklepě, protože nemám obchodnický talent a čas objíždět osobně všechna knihkupectví v republice a tak ji nedostanu k potenciálním čtenářům.

Crowdfundingové pokusy, které jsem sledovala, mě přesvědčily o tom, že tenhle systém u nás nefunguje. Aby se vybrala cílová částka, musí už mít člověk poměrně velkou komunitu, a ani to mu úspěch nezaručí, jak zjistila jedna autorka, kterou sleduji. Lidé jsou obezřetní a nemají chuť přispívat na něco, co teprve možná někdy v daleké budoucnosti bude – a to ani, když jde o průhledný systém, kdy mají garantováno, že své peníze dostanou při neúspěchu zpět. Kromě toho mě od tohoto odrazuje opět v podstatě nutnost si ke knize všechno zařídit sám a osobní (pravda trochu iracionální) pocit, že si od lidí půjčuji, což nemám ráda.

A nakladatelství, to je kapitola sama pro sebe. Odhlédnu od těch, která se tváří jako klasická, ale nakonec autora dotlačí k finanční spoluúčasti.

Obecně se začínajícím spisovatelům doporučuje nabízet rukopis tam, kde vydávají podobný žánr, jaký píšou. Tak jsem také se svým fantasy románem oslovila malé, ale velmi tradiční a kvalitní žánrové nakladatelství Straky na vrbě. Jestli z toho něco bude, to zatím nedokážu říct, ale v každém případě jsem se díky tomu naučila velmi mnoho o psaní a za to budu určitě vždycky vděčná. Jenže tohle nakladatelství nemá zájem o červenou knihovnu, s nadsázkou řečeno, by mu zničila pověst. (O: Pokračovala jsem tedy v hledání klasického nakladatele pro své historické romance. Odpovědi, pokud už přišly, zněly asi takto: „Vydáváme pouze překladovou literaturu, o české autory nemáme zájem.“ Přiznám se, to bolelo. Myslím, že bych lépe snesla nějakou konstruktivní kritiku nebo prosté – není to dobré, ještě se toho musíte hodně naučit. Prohrát kontumačně je poněkud frustrující.

Pokud tedy u nás je nakladatelství, které vydává romantiku, a dokonce sem tam nabídne prostor českým nováčkům, míjíme se vesmírem.

Abych ale neskončila tak smutně, za dobu, co se zajímám o vydávání knih v našich končinách, jsem stačila zjistit dvě věci: To, že vám knihu vydá nakladatelství, stejně neznamená, že vás bude podporovat, nakonec i tak odvedete velkou část práce sami. A potom, najít vstřícného a férového nakladatele není žádná snadná věc. Proto nedám dopustit na pana Kohouta a jeho malé e-knižní nakladatelství KKnihy, které se mých příběhů ujalo a v rámci možností jednomužné firmy je podporuje a vůbec se chová velmi transparentně a seriózně.

Co mě trochu zarazilo, byla americká typografie, pro mě naprosto nevyhovující. Proč ses pro ni rozhodla, jestli se mohu zeptat? Teď si nejsem jistá, jestli používáš stejnou typografii pro všechny své romány, nebo tohle byla výjimka?

Popravdě tohle je třeba jedna z věcí, v nichž se mileráda přizpůsobuji úsudku a technickým možnostem nakladatele.

Ty se specializuješ na historické romány. Máš jich hodně načteno? Českých či zahraničních? Můžeš zmínit nějaké autory či autorky, kteří tě inspirovali k sepsání tvých lákavých knih?

Mám načtenou řekla bych slušnou řádku zahraničních historických romancí – od těch opravdu hodně kýčovitých až po skvělé napínavé a skutečně zábavné kousky. Aktuálně se propracovávám dílem Amandy Quick alias Jane Anne Krentz a zkoumám, jak to dělá, že je tak dobrá. Dál mám velmi ráda Julii Quinn nebo Lisu Kleypas. Od českých autorek bych si něco historicky romantického taky ráda přečetla, ale krom Salmy Blanco, která píše romantické westerny, se mi zatím nepodařilo na žádnou natrefit. Možná mají s vydáváním stejný problém jako já. (O:

Pokud bys měla ze své tvorby doporučit jeden román, který si podle tebe zaslouží pozornost, který by to byl? Já osobně mohu říct, že každý tebou sepsaný titul čtenáře potěší a určitě stojí za to po něm sáhnout. 

Asi bych doporučila Lovce věna. Tak trochu doufám, že až jej laskavý čtenář dočte, sáhne hned nedočkavě po Lesním klenotu, aby se dozvěděl, jak si hrdinové vedou dál.

Pokud bys měla možnost se na den proměnit v hrdinku svého románu, který by sis vybrala a se kterým mužem po boku bys prožila historické dobrodružství a proč? 

V takovém případě bych si vybrala Sanje. Kdo by odolal možnosti zalítat si na drakovi?