Za zlověstných tónů vstupuje na scénu princ z proroctví
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Epocha.
Chci zakoupit tento titul!
Michaela Merglová pracuje v reklamě, jako recenzentka spolupracuje s časopisem Pevnost či žánrovými weby, ráda cvičí jógu, hraje na ukulele a píše knížky. Začínala coby povídkářka, přičemž její příběhy nalezneme hned v několika sbornících (např. Ve stínu magie, Ve jménu Brožova, Legendy CONiáše nebo Lockdown). Stejného formátu se držela i při tvorbě své prvotiny Píseň oceli (recenze) ve stylu fantasy meče a magie; druhý počin Prokletá věž je již klasickým románem, tentokrát s nádechem temné městské fantasy.
Zjara roku 2021 nakladatelství Epocha slavnostně troubí fanfáru, že nejtalentovanější česká autorka současné fantastiky (o onen post se střídají spolu s Kristýnou Sněgoňovou – podle toho, které z nich právě vychází nová kniha) navazuje na svůj úspěšný debut volným pokračováním s názvem Píseň severu a přináší natěšeným čtenářům další pozoruhodná dobrodružství bojovníka Cuchenana a barda Minangara.
Varování: Následující text může prozradit informace z předešlého dílu.
 |
| Zdroj: archiv recenzentky |
Nálada v Dussu klesla na bod mrazu. Vládce Raík vidí zrádce za každým rohem a muže elitní Dvanáctky sužuje trudomyslnost. Cuchenan se stále trápí platonickou láskou k princezně Yasamin a Minangar se volky nevolky smiřuje se skutečností, že jeho šarm možná působí na povolné děvečky, kdežto lovkyně Gaía je vůči veršotepcovým svodům vytrvale imunní. A již brzy se strhne lavina událostí, která prověří nejen schopnosti hrdinů, ale i sílu charakteru.
Ikonické duo se třebas musí vypořádat se třemi zapeklitými úkoly, jež si na ně vymyslela proradná jestřábí žena Creana; vyšetřují sérii tajemných vražd, které se zdají být magického původu, nebo jsou vysláni do hor s cílem najít ztraceného dědice trůnu s družinou, tentokrát v doprovodu zahořklého Mordyca, Cuchenanova bratra ve zbrani. Kromě umíráčku zazní i svatební zvony...
„Opilec, bard a hrdina se vydají na cestu. To zní jako začátek zajímavého příběhu.“
„Nebo špatného vtipu.“ (str. 116)
Loni u Stromovody se Cuchenan střetl s přadlenou osudů. Tehdy mu řekla, že má před sebou dvě cesty – jedna přinese zkázu jemu a druhá jeho druhům… A ta samá babice teď stojí po boku prince Simírana, který strávil poslední roky ve vyhnanství. Našeptává mu, co všechno je třeba zařídit, aby se mohl vrátit domů, do rodného Colechu. Místa, odkud se na Dussu má podle snů druida Meriona snést černý mrak.
„Bouřka může přijít znenadání, když přeslechneš hřmění.“ (str. 351)
Knihu otevírá prolog představující Simírana; jinak se skládá ze šesti povídek, které však rozhodně nelze číst dle libosti! Jsou totiž silně provázané a vlastně se jedná spíše o velmi dlouhé kapitoly. Autorka rovněž nechala vzejít všechna semínka zasetá v prvním díle, děj postupně graduje a dochází k nečekaným zvratům.
Merglová opět dokazuje, že své řemeslo skvěle ovládá. Umí navodit romantickou atmosféru za svitu hvězd i pocit nevolnosti z nechvalně proslulé rybí polévky. Popisy prokládá akcí a hluboké myšlenky odlehčuje dialogy, které se ve většině případů skládají z humorných slovních přestřelek. Pravda, někdy se snaží až příliš a na úkor vtipů či absurdních situací ustupuje uvěřitelnost do pozadí, ale přesně tyhle pratchettovské prvky dělají její vyprávění výjimečným.
„Když člověk putuje sám, je vždycky dobré mít s sebou někoho, kdo utíká před vlky pomaleji.“ (str. 46)
Postavy zpravidla zůstávají věrné doposud vykresleným charakterovým rysům a zároveň se přirozeně vyvíjejí. Krásným příkladem budiž fakt, jak vliv prostopášného Minangara nepatrně kazí cudného Cuchenana. Ačkoliv, možná to platí i naopak – viz když se zpěváčkovi opravdové city rvou s jeho sexuálními pudy. Za srdíčko chytne i vedlejší příběhová linka Mordyca, zlomeného muže, který má možnost zatratit své společníky pro osobní prospěch. Ani záporáci nepůsobí černobíle, princ Simíran si totiž své nekalé činy ospravedlňuje vidinou vyššího dobra a spravedlivého zadostiučinění.
Jak důležitý musí někdo být, aby jeho příběh skončil ve hvězdách? (str. 143)
Píseň severu jsem si bezesporu užila a nejvíc mě potěšilo, že můj oblíbený bard dostal ve druhém díle více prostoru – dalo by se snad i tvrdit, že zastínil samotného drakobijce z Dussu. Hvězdu bohužel strhávám za cliffhanger (tj. závěr díla, při němž hrdina zůstává v nevyřešené, nebezpečné situaci) a také nejsem příznivcem umělého dramatu, kdy je některá z postav zabita, aby byla o chvíli později magicky přivedena zpět k životu.
Vzato kolem a kolem, pokud se vám líbila Píseň oceli, pokračování série dozajista nezklame (i když už se možná nebude konat onen „wow efekt“). Navzdory rozsahu nad šest set stran se kniha čte jedna báseň a díky úchvatné obálce bude ozdobou každé knihovničky.
 |
| Zdroj: archiv recenzentky |
Závěrečné hodnocení: 85 %
Nový příběh ze světa Písně oceli nabízí dobrodružství, akci, humor i vášeň v duchu nejlepších příběhů meče a magie.
Komentáře
Okomentovat