Rozhovor s Evou a Klárou Pospíšilovými I.: „Klučičí láska se nám prostě líbí. Je neotřelá. Lesbická tematika je pro nás až příliš osobní.“

V případě, že se zajímáte o dění na české LGBT scéně, vám určitě neunikl debut Pátá minuta je o nás, který vyšel u nakladatelství Větrné mlýny. Kniha, do které byste neřekli, že se jedná o prvotinu dvou mladých autorek, je velmi kladně hodnocená a i my jsme všemi opěvované a kvalitní dílo Kláry a Evy Pospíšilových představovali. Věřím, že vás recenze naláká, protože na takové tituly čtenář nenarazí každý den a stojí za to je přečíst a zároveň i „prožít“.

Jelikož je dílo tak povedené, jsem moc ráda, že jsem měla možnost začínající spisovatelky vyzpovídat. Věřím, že se od nich dočkáme i dalších neméně kvalitních děl, kterými nás oslní. Děkuju za váš čas a zajímavé odpovědi. Jsem ráda, že ač byly některé otázky složitější, odpověděly mi, a já vás tak mohu potěšit rozhovorem, ve kterém se toho dozvíte spoustu nejen o knize Pátá minuta je o nás. Tohle je první část rozhovoru, ve druhé budeme ještě zvídavější. Máte se nač těšit. :) 

Zdroj: archiv autorek

Vydáním u nakladatelství Větrné mlýny jste na sebe zřejmě nevědomky strhly vyšší očekávání, než u běžných debutů bývá. Kdyby vyšla kniha u Yoli, opravdu by na ni každý nahlížel spíše jako na oddechovku, ale v tomto případě očekávají čtenáři kvalitní román pro náročnější čtenáře a v tom je váš začátek těžší. Já sama si klidně dokážu vydání představit i u jiných nakladatelství, která se na podobnou hodnotnou literaturu zaměřují (Host, Paseka, Argo). Ale Větrné mlýny opět nezklamaly. Cítíte nějaký tlak a očekávání ze strany čtenářů? Jak se s tím vším perete? Vydat knihu je složitější, ale čekat, jak na ni čtenáři zareagují, nejspíš nebude o moc jednodušší. 

Tlak snad ani ne. Díky tomu, že jsme Pátou minutu původně publikovaly na svých webovkách, měly jsme spoustu pozitivních ohlasů. V tomhle ohledu to pro nás bylo jednodušší, vydávat knihu s vědomím, že tam někde venku existuje spousta lidí, kteří ji četli – taky s oblibou používáme „odžili“ – a líbila se jim. Nakonec je na tom všem překvapivě nejtěžší čekání na další ohlasy a recenze. Kniha vyjde, vy ji rozešlete různým recenzentům a bookstagramerům a… pak čekáte. A snažíte se z toho čekání nezešílet. Ale to je asi normální, obzvlášť když autor zatím nemá jméno. O to víc si pak vážíme každého jednoho člověka, který napíše, přijde k nám na stránky, sdílí svoje dojmy nebo doporučí Pátou minutu někomu dalšímu.

Bylo nakladatelství Větrné mlýny vaše první volba? Jak vůbec hledání nakladatele probíhalo?

Vlastně nebylo. Původně jsme poslaly rukopis dvěma nejmenovaným vydavatelstvím, těm ale vesměs vadilo to samé – zahraniční prostředí, anglická jména postav a taky sex. Jak už je v knize jednou sex a pár drsnějších výrazů, najednou ta kniha z kategorie young adult hodně vylézá, nevejde se do ní. Tak máme asi kategorii samy pro sebe. My jsme se už na začátku domluvily, že jestli Pátou minutu někdy vydáme, nebudeme na ní nic měnit. Samozřejmě kromě chyb, překlepů, nesrovnalostí a nelogičností v ději... Tady si vždycky rády necháme poradit. Ale zavázaly jsme se k tomu, že nikdy nezměníme jména postav, prostředí, kde se kniha odehrává, a neosekáme to od té intimity, kterou v sobě příběh nese. Upřímně nás překvapilo, s jakým porozuměním k tomu přistoupily právě Větrné mlýny. Do ničeho nás netlačily, nebylo to „buď a nebo“, spíš jsme společně vedly dialog. 

Váš styl psaní je skutečně vybroušený. Prvotin mám načteno opravdu hodně, na našem projektu se na to přímo specializuji, a nikdy bych neřekla, že jde ve vašem případě o debut. Jaké je tajemství vašeho úspěchu? Hodně psaní, sebekázeň, milionté přepisování? Můžete nám to prozradit? :)

Ach, to je krásná pochvala, děkujeme. To velké tajemství vlastně znamená žít tím příběhem. Kompletně s ním srůst. Nebát se zahodit to, na čem člověk pracoval opravdu dlouho. Najít pro sebe přesně tu verzi, kterou jste si jistí. A pak samozřejmě máme velkou výhodu v tom, že píšeme ve dvou. Právě díky tomu jsou pro nás dialogy opravdovější, protože to, jak se baví naše postavy, je zároveň diskuze mezi námi. Většinou máme představu, kam příběh vést, ale nevíme, jak ta druhá (její postava) zareaguje. Jak je opravování otravné, tak psaní umí být úžasně vzrušující. Navíc je to náš velký sen, který sdílíme a teď už vlastně i žijeme. Máme štěstí, že jsme se našly.

Psaní ve dvou není jednoduché. Vždy jste se na všem shodly, nebo to někdy skřípalo? 

Někdy se umíme pěkně poštěkat. Ale, viz odpověď na předchozí otázku, máme stejné vnitřní nastavení a psaní je pro nás vším, takže i ty hádky, co se stane dál, jak povedeme děj, umí být vážně zábavné. Konkrétně u Páté minuty jsme pořád trochu hledaly způsob, jak spolu psát, oťukávaly jsme se. Kupodivu ale vždycky došlo k domluvě. Ne kompromisu, kdy bychom obě stáhly uši a ustoupily. Spíš se nám pokaždé povedlo najít řešení, které bylo skvělé pro obě. Teď už za sebou máme několik příběhů, takže dopředu víme, co se té druhé líbí a co jí bude připadat super. Hodně o příbězích mluvíme, od rána do večera. Vlastně málokdy zmlkneme. Minule jsme zvládly do noci probírat, jaký džus má který z našich kluků rád. 

Zdroj: archiv autorek

Máte každá svého hrdinu, nebo jste je psaly tak nějak dohromady? Pokud je máte rozdělené, můžete nám prozradit, která psala jakou postavu? Styl psaní se podobal, takže to poznat nebylo, ale charaktery jsou vytvořené opravdu precizně. 

Eva: Kluky si vždycky dělíme. O to lepší pak je zamilovat se do toho druhého. Při vymýšlení hlavních postav jsme se domluvily, že každá napíšeme vlastního hrdinu, popíšeme jeho vzhled, rodinné zázemí, kostlivce ve skříni, vnitřní strachy… A že si ty texty pak ukážeme a uvidíme, jestli mají kluci šanci zamilovat se do sebe. Překvapilo nás, jak moc se k sobě hodili. Já jsem vytvořila Ethana. Všechno, co Ethan řekne a udělá, je moje rozhodnutí a moje práce. A spolu s tím jsem taky vymyslela postavy Ethanova světa a psala je. Takže když se Ethan dohaduje s matkou, píšu to já. Někdy, v pozdějších příbězích, bývají takové debaty ale docela náročné a autor snadno ztrácí odstup. Už se stalo, že jsem řekla Klárce: „Prosím tě, vezmi si na chvíli tuhle postavu (například otce hlavního hrdiny) a odpovídej mi za něj.“ Tak příběh získá svoji autenticitu. Dobrý spisovatel se samozřejmě zvládne „pohádat sám se sebou“, ale pro mě má obrovské kouzlo, že to můžu řešit a psát s Klárkou. 

Klára: Přesně tak. Já jsem tím pádem vytvořila Kaie a celý jeho svět a v podstatě jsem psala všechny sudé kapitoly. Samozřejmě kromě Ethanových přímých promluv, ty vymýšlela zase Evička. Je to trochu komplikovaný proces, ale za nás se to takhle nejlépe osvědčilo, aby si každý z kluků udržel svůj charakter. 

Trochu jsem se obávala, že když bude příběh tragický, sklouzne román k jisté patetičnosti, jak se u ryze srdceryvných a dojemných knih stává. To někteří čtenáři nemají v oblibě a já jsem mezi nimi, naštěstí se nic takového nekonalo. Zaměřily jste se na spousty vážných témat, ale které z nich pro vás bylo nejpodstatnější?

Eva: Pro mě bylo jako pro autorku Ethana asi nejdůležitější jeho trauma. Alespoň tedy co se týče jeho linky. To, jak jím pořád rezonovalo, co se tenkrát stalo, a vracelo se to k němu přes různé situace a vzpomínky. A někdy zničehonic. Démoni totiž chodí zničehonic. Když se ale zaměřím na celou knihu, strašně mě bavilo sledovat, jak se Kai pere sám se sebou. Jeho postavení a peníze mu vlastně vůbec nic nezjednodušovaly. Naopak. O to víc mohl ztratit. 

Klára: Z pohledu Kaie byla celá Pátá minuta hlavně o hledání sama sebe. Kai byl vždycky oblíbený, měl rodinu, kamarády, zázemí, a přes to všechno se nemohl zbavit dojmu, že není sám sebou. Možná právě proto taky tak toužil dosáhnout na onu pátou minutu. V knize tomu dominovala linka s coming-outem, ale vesměs šlo i o další věci. Kai a jeho příběh stojí na tom, že jde o sedmnáctiletého kluka, který se učí mít sám sebe rád přesně takový, jaký je. I když to třeba znamená, že tím možná něco ztratí. 

Proč jste se rozhodly psát gay romanci? A proč jste zvolily mužské hlavní hrdiny? 

Eva: Na tuhle otázku jsem odpověděla asi stokrát, přísahám, a zase jsem tu odpověď smazala, protože mi nepřipadala dost dobrá a výstižná. Asi nejopravdovější, pokud nemám odpovědět desetistránkovou esejí, je, že se v tom cítím dobře. Když píšu kluka, je to pro mě přirozenější, snáz formuluju myšlenky, vyjadřuju emoce. Jsem to víc já. Dřív to byla možná nějaká póza, světu navzdory. Takový můj soukromý boj proti tomu, co se ode mě jako od ženy očekávalo. Ale průběžně se mi ten způsob psaní stal vlastním. A gay romance… Klárko, prosím tě, odpověz na to ty. Asi můžeme říct, že se nám prostě ta klučičí láska líbí, ne? Je neotřelá a hlavně si zaslouží TOLIK příběhů za každý den a okamžik, kdy se kluci museli (a ještě pořád musí) bát držet za ruce. 

Klára: Samozřejmě se vždycky bude nabízet i otázka, proč třeba nezkusíme napsat i lesbický příběh, proč zrovna píšeme o dvou klucích. Ale pravdou je, že lesbická tematika je pro nás až příliš osobní a v mnoha ohledech je konkrétně pro mě náročné nepromítat do toho moje vzpomínky, zkušenosti a emoce. Takže… Psát o klucích je v mém případě vlastně jednodušší, protože vím, že každý ten kluk může být úplně jiný než já. Přesně takový, jakého si ho vysním. Jo a taky, z nějakého důvodu mě to prostě víc baví. 

Tvorbu publikujete také na svém webu Szabi.cz. Které dílo byste čtenářům doporučily, aby je navnadilo na knihu Pátá minuta je o nás?

Další romantický příběh z naší dílny je například Nocturno pro Erika. Ten se odehrává v horách a je o dvou nevlastních bratrech. Velkou roli tam hraje snowboard, hudba a taky vzájemné poznávání. Hodně se tam mluví. Takže jestli chcete začít nějakou romanťárnou, je tohle ideální volba. Pak máme i drsnější příběhy, filozofičtější, složitější ve svých tématech. Každý si najde něco pro sebe. 

Závěrečná čtvrtina mi přijde trochu účelově protahovaná, což je vlastně z mé strany jediná osobní výtka. Byl tento konec plánovaný, nebo původní verze byla jiná? 

Eva: Co si pamatuju, tak byla spíš plánovaná. Asi v tom nebyl žádný velký účel, spíš jsme ten příběh nechtěly odbýt, ani příliš rychle opustit. Vždycky nás strašně štve, když čteme nějakou romanťárnu a ta skončí pusou, dál už nic. Ale chápeme, že někdo upřednostňuje kratší konce nebo rychlejší spád. Zpětně bychom nejspíš taky někde maličko škrtaly, kdybychom na to pohlédly kritickým okem. Pak ovšem zase vždycky převáží pocit, že tohle jsme chtěly, napsat knihu, jako kdyby to byla naše první a zároveň poslední. Jako kdyby po ní nemělo přijít vůbec nic. A když sáhnu pro Pátou minutu na noční stolek a přečtu si nějaký úryvek, cítím, že je taková, jakou jsme ji potřebovaly a potřebujeme.