Matka má vždy pravdu!
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Epocha.
Nakladatelství Epocha má pro milovníky sci-fi a fantasy velice atraktivní sekci Fantastická Epocha. Krom toho se zaměřuje i na světové dějiny, životopisy významných osobností nebo na kriminální literaturu faktu. Romana Bureše jste na projektu Čteme české autory mohli poznat již z recenzí Inferium, Leon nebo třeba Legionář. Roky 2020 i 2021 jsou pro některé z nás náročné a svérázný spisovatel to vyřešil po svém. V novém roce vyšel jeho román Planeta idiotů, který nakopává dnešní situaci rovnou pod úroveň pasu. A my se na to společně podíváme.
Když má bankovní analytik pocit, že jeho život nemůže být horší, začnou lidé okolo něj pomalu šílet. Z podivínského chování, které se velice rychle přenese i do světové politiky, se rázem stává jedovatý fanatizmus ve jménu jakési Matky. Těm, kteří nevěří, zbývá jediné... utéct! Ale je kam? A má kdokoliv šanci na přežití? Vítejte v apokalypse!
Titul je rozdělen do čtyřiceti devíti krátkých kapitol zakončených epilogem. Příběhem nás v ich-formě provází nejmenovaný hlavní hrdina. V průběhu sama postava text charakterizuje jako takový deníček či kroniku na cestě apokalypsou. V knize narazíme na spoustu známých věcí, situací nebo jmen hlavně z politické scény, které si spisovatel vážně vychutnává. Jeho pozornosti neujde Babiš, Bartoš, nebo dokonce prezident Miloš Zeman. Tomu autor dal skoro až lítostivou roli.
Ač Planeta idiotů popisuje celosvětový počátek apokalypsy, držíme se na území České republiky a až na krátké informace ze světa z ní neodcházíme. Čtenář se tak pohodlně usadí v domácím prostředí a díky jednoduchému a zato údernému vyprávění si užije poměrně divokou jízdu.
Do prvních pekelných kruhů nás uvádí hrdina větou:
Když nastal konec světa, nebyla to žádná hollywoodská kosmická šupa, žádný asteroid nebo supervulkán - apokalypsa přišla se širokým úsměvem na tváři, byla nenápadná, plíživá a lidstvo ji vlastně ani nepostřehlo. (str. 5)
Hned nato se však vracíme k celkem normálnímu životu muže, jenž se nám postupně představuje. Důležité je si říci, že před sebou nemáme idiota, ale celkově inteligentní charakter, přibližující nám svou práci v bance. Jeho hvězdné postavení a pohádkové peníze trvají jenom chviličku a po pár okamžicích je téměř na dlažbě. V tomto momentě se dá říct, že začíná v příběhu nakukovat i ona apokalypsa a hrdina se ocitá vážně ve světě plném idiotů, na který poukazuje svým specifickým způsobem i vtipem. Roman Bureš vystavěl postavy velice uvěřitelně a reálně. Je u nich i patrná změna vlastností, když se svět, jak jej známe, začíná pomalu rozpadat.
Přesně jak řekl náš analytik v bance. Apokalypsa v románu je plíživá. Autor pozvolna graduje napětí a vyvolává několik otázek, na které okamžitě neodpovídá. Na scéně se od počátku objevuje Matka, kterou někteří lidé provolávají a chovají se iracionálně a násilnicky ke každému, kdo nemá stejné myšlenky. A přestože lidstvo znovu prožívá hon na čarodějnice, v tomto případě hon na bezvěrce, veřejně je lynčují anebo hromadně masakrují, světová ekonomika, politika a infrastruktura jedou poklidně dále. Přesně v takovém módu autor apokalypsu vede. Lidstvo zaniká, ale svět funguje jako by se nechumelilo. Gradování napětí je tedy zaručeno. V románu se setkáme i s novou tváří koncentračních táborů, útlaku ze strany fanatiků nebo s konspiračními teoriemi reagujícími na covid-19.
Myslím, že je v lidské přirozenosti ignorovat krizi, která se na nás řítí, předstírat, že se nás netýká. Fašizmus, komunizmus, ekologický holokaust... pokaždé to lidé s pohledem do země nechali zajít tak daleko, že s tím pak šlo těžko něco dělat. (str. 101)
Takže co nám Planeta idiotů dá? Jakkoliv se může z počátku jevit, že se bude jednat o humornou beletrii, tak je ta úvaha spíše na hraně. Ano. Při čtení narazíme na úsměvné situace či pasáže, ale většinou vás bude mrazit ze surových popisů a šílenství, které se vám díky Romanu Burešovi bude zdát naprosto uvěřitelné a reálné... Protože Matka nás miluje. Závěrečná pointa nás donutí se i zamyslet, není samozřejmě převratná, ale vždy nás chytí takzvaně za nos. Z mého pohledu mi cesta do záhuby přišla až moc pomalá a nejvíce mě strhla druhá polovina příběhu, kde se vše naprosto zcvoklo a rozjelo celkem brutální hru „Kdo přežije“.
Titul rozhodně mohu doporučit nejen milovníkům sci-fi, ale všem, kdo vyhledávají literaturu zabývající se zánikem lidstva. Kvůli násilným scénám bych doporučila osobám starším alespoň patnácti let. Ženy, které jsou matkami nebo jsou aktuálně v očekávání, mohou znepokojit scény, které se týkají narození nového života.
Z obalu publikace, stejně jako z názvu můžete očekávat spíše literaturu sršící vtipem nebo jistý druh parodie. Není to pravdou. S Romanem Burešem vám po chvíli zmrzne úsměv na tváři. Ilustrace lidí s pološíleným obličejem však přitahuje pozornost a společně s anotací už se pak ani nestihnete bránit, když vám pošťák veze zásilku a v ní Planetu idiotů. Jen si na něj dávejte pozor, kdyby se choval podivně.
Apokalypsa přišla s širokým úsměvem, ve kterém na nás cenila zuby. Nebyla to žádná hollywoodská kosmická šupa, žádný asteroid nebo supervulkán. Byla nenápadná a plíživá a lidstvo ji vlastně ani nepostřehlo.
Nikdy nezapomenu na tu ženu v metru. Byla první a hlas měla jako zvon.
Později se k ní přidali další.
Stovky tisíc. Miliony.
A nakonec miliardy.
Byl jsem u toho. Od nesmělého začátku až po trpký konec.
A tohle je záznam toho, co jsem viděl a co jsem prožil – moje osobní kronika konce světa.
Nakladatelství: Epocha
Rok vydání: 2021
Žánr: sci-fi
Počet stran: 328
Vazba: brožovaná
Komentáře
Okomentovat