Fantasy, u které nudou neusnete
Za recenzní e-knihu děkuji portálu Palmknihy.
Chci zakoupit tento titul!
Petr Jaroněk, zlínský rodák, na sebe prozradil, že je milovníkem lukostřelby a historie a psaní je jeho denní chleba. Mě jeho prvotina Ospalá slovanská díra zaujala v okamžiku, kdy jsem na ni narazila v internetových knihkupectvích, protože fantasy odehrávajících se na Moravě není nikdy dost. A tak jsem jednoho dne otevírala recenzní výtisk a nesmírně jsem se těšila, jak si jej užiju.
Ospalá slovanská díra je příběh o návratu domů, o konfliktu nového a starého a o vyšetřování několika vražd. Anotace navnadí, napoví toho celkem dost a není zavádějící, což je také celkem osvěžující prvek v literárním světě poslední doby. Nemusím tedy situaci příliš představovat.
Veterán Henslin se vrací do Zlína a čeká nové rozkazy. Jeho pán ho dlouhé roky posílal na různá bojiště a najednou jej po návratu do kraje, který kdysi zval domovem, ustanoví vyšetřovatelem vražd.
Příběh, odehrávající se ve 12. století, je dosti komorní, kromě Henslina se setkáváme s jeho pánem Vilémem z Hustopečí a pánovým synem Petrem ze Slopného, mladíkem, který je prozatímně dosazen jako vládce nad zlínskými državami. Tito tři mužové jsou bravurně vykresleni, jejich charaktery jsou sympatické, dobře se o nich čte a čtenář jim fandí, přesto se drží rozumně i zvyklostí představované doby. Ostatní osoby jsou letmo načrtnuté, vždy ale uvěřitelné. Svět Ospalé slovanské díry se všemi svými obyvateli velmi dobře funguje, nebo alespoň nikde nedrhne natolik, aby mě to vyrušilo. Všechno plyne tak přirozeně, že jsem se od čtení nemohla odtrhnout.
Následující dny ubíhaly v podobném duchu, byly to dny sychravé a deštivé. Ochlazovalo se a čas sváděl k trudnomyslnosti. A protože vřesy byly hustě obsypány květy a lesy plné žaludů a bukvic, zdálo se, že se chystá tuhá zima. Trávil jsem většinu té doby s Petrem ze Slopného. Mou společnost si totiž z nějakého důvodu oblíbil. (str. 46)
Vyšetřování vražd postupuje pomalu, zpočátku se zdá, že je Henslin ve svém úkolu liknavý. Ono taky těžko hledat někoho, o kom všichni svědkové tvrdí, že je ďábel. Postupně se ale Henslinovy motivy pro rozluštění záhady stávají osobnější a angažovanost stoupá. Henslin i mladý pán projdou trnitou cestou osobního rozvoje, což autor zvládl velmi dobře a přiměl čtenáře, aby jej osudy těchto postav vzaly za srdce.
Děj sledujeme v první osobě, Henslinovou optikou, pouze několik izolovaných částí je vyprávěno v er-formě z hlediska vševědoucího vypravěče. Tyto přechody jsou ale logické, snadno rozpoznatelné a mají svůj účel, jelikož odkrývají tajemství minulosti.
V tvrzi jsem se ubytoval ve velkém sále. Ustlal jsem si na pěkných houních, které mi zajistil pan Miroslav, a v kuchyni jsem dostal k jídlu pecen chleba, celé pečené kuře, a dokonce džbán vína, jako bych patřil mezi hradní panstvo. Petr ze Slopného opustil svou komnatu za sálem, zrovna když jsem dojídal u velkého stolu. Postavil jsem se a uklonil. Neodpověděl a přisedl si. Vypadal unaveně a zkroušeně.
„Co byl zač?“ zeptal se mě.
„To nevím, pane.“
„Obyčejný člověk to přece nebyl,“ usoudil.
„Také si to myslím.“
„Měli bychom se na to místo jít podívat?“ vyptával se, jako by byl on mým poddaným, a nikoli naopak.
„Řekl bych, že je to rozumné. Možná se nám podaří najít místo, kde zmizel.“ (str. 54)
Zaujal mě autorský záměr využít jako vypravěče postavu poměrně omezenou okolnostmi. Starý voják má mnoho zkušeností, formálně je však podřízen mladému šlechtici. Má však přirozenou autoritu, na niž se mladý zeměpán začne záhy a ochotně spoléhat.
Nesmírně oceňuji luxusní temnou atmosféru běžných moravských hvozdů. Neznám dobře Zlínsko, ale vždy, když jsem měla možnost v ta místa zavítat, vládl shodou okolností podzim nebo zima, podobně jako v příběhu, a mně tak při čtení defilovaly před očima holé stromy, usínající krajina, těžké dešťové mraky... Štiplavý vítr mrazil až v kostech a dojmu bezútěšnosti nahrávaly i střípky minulých událostí, melancholie konce jedné éry a realisticky vykreslené životy vedlejších postav.
Ačkoliv se to zdá jako protimluv, pomalé, jakoby líné tempo nijak neubíralo na svižnosti a dramatičnosti akčních scén. Celkový způsob vyprávění vnímám jako svěží a střídmý.
S pokřikem, který se ztrácel v řevu rozléhajícím se z nádvoří a v praskání a hučení plamenů, doběhl mladý pán k bráně, z níž zrovna vybíhal jeden lapka. Prudkým úderem meče mu rozsekl hlavu. Lapka nestihl ani tasit. Útok byl pro něj naprosto nečekaný.
Dalšího z nich jsem zastihl já. Než napřáhl tesák, zkrátil jsem mu ruku až u ramene a na přidanou mu probodl břich. Meč chatrným kabátcem projel jako psím kožichem a zarazil se až o páteř. Prudkým trhnutím na stranu jsem chlapa vyvrhl. (str. 89)
Vše směřovalo k nádhernému vyvrcholení, a přesto, že jsem znala názor několika recenzentů, stále jsem doufala, že jejich vkus bude jiný než můj a rozuzlení mě nadchne stejně jako zbytek příběhu. To se bohužel nestalo. Toto se špatně vysvětluje bez toho, abych vyzradila část pointy, omezím se tedy na sdělení, že poslední část prudce změní pravidla i způsob vyprávění, což je sice formálně očekáváno, přesto to nezapadne dobře do celkového konceptu a čtenář zůstává zkoprněle stát jako uvězněný v kaleidoskopu.
V tomto ohledu jsem byla sice poněkud zklamána, celkový požitek z knihy to ale s odstupem vlastně nezkazilo. Byla psána velice pěknou soudobou češtinou a považte, nepotkala jsem snad jedinou hrubku nebo překlep, což by sice měl být standard, ale víme své...
Obálka je taky skvělá. Byla jedním z důvodů, proč mě kniha na první pohled zaujala, ale potěšilo mě, že navíc skrývá tajemství, které jsem rozluštila až po přečtení. (To ale může být také způsobeno tím, že jsem ji neměla možnost potkat ve fyzické podobě a titulní obrázek jsem tedy viděla jen v malém rozlišení.) Také barevně i stylově krásně ladí s celkovým vyzněním příběhu. Prostě paráda!
Jako bonus najdeme v knize ještě povídku o původní legendě, která autora inspirovala, a ta má vlastně na svědomí fakt, že jsem knihu i přes výhrady ke konci hlavního příběhu odkládala v podstatě spokojená.
V poslední době zjišťuji, že se mi velmi líbí práce českých autorů fantasy, kteří dokáží vykřesat obdivuhodné příběhy ze zdánlivě obyčejné, důvěrně známé krajiny. Poprvé jsem si tohoto fenoménu všimla u série o Černém hvozdu od Míly Lince, jemuž se v zájmu o skutečnou českou historii Ospalá slovanská díra letmo podobá. Zdá se, že když se to umí, není ani třeba vymýšlet exotické cizí světy, stačí jen mírně přizpůsobit naši vlastní historii a živými popisy středoevropských lesů vzbudit hluboké emoce. Petr Jaroněk to rozhodně umí. Krásně mísí starodávné folklórní i historické prvky typické pro slovanské prostředí a dává jim kabátek moderního a čtivého fantasy.
Sečteno, podtrženo – tahle knížka je krásný příklad toho, jak by měl vypadat dobrý standard. Kéž by všechny nově vydávané knihy českých autorů byly alespoň na této úrovni, to by si čtenář blahem předl.
Přeji tedy autorovi hodně času na další tvorbu, protože tohohle chci číst víc!
Komentáře
Okomentovat