Recept na nezapomenutelné prázdniny, ve kterých nevadí šišlání ani pravopisné chyby
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Portál.
Chci zakoupit knihu Černobílé prázdniny.
Prázdniny se sice krátí, ale děti si je můžou udělat kdykoliv během roku, a to s knížkou od Lucie Šavlíkové s názvem Černobílé prázdniny, která vyšla roku 2018 v nakladatelství Portál. Pokud hledáte pohodovou letní knížku, u které se pobaví milovníci českého jazyka, zvířat a přírody, dobrodružství a překvapení, právě jste ji našli. A proč jsou to prázdniny černobílé? Smutek v nich nečekejte, spíš plno legrace a pohody v okolí českého lesa, ve společnosti devítiletého Honzy, bezstarostné pratety Slávky a černobílého, naoko bručounského jezevce Petra, který však umí skvěle vyprávět příběhy. S touto partou prožijete napínavé, veselé i trochu strašidelné chvíle, poodhalíte tajemství české přírody a poznáte, že mít vadu řeči nebo sem tam udělat nějakou chybičku v pravopisu není žádná tragédie, protože zvířecí přátelé znají proti těmto neduhům zaručený recept.
Lucie Šavlíková působí jako překladatelka a nakladatelská redaktorka dětské literatury. Černobílé prázdniny jsou její prvotinou a nutno říci, že úspěšnou, protože byla zařazena do projektu Nejlepší knihy dětem a roku 2019 nominována na ocenění Zlatá stuha v kategorii literární část. I když nominaci neproměnila, vytvořila originální prázdninovou knížku, kterou si rádi přečtou děti i dospělí.
Ilustrátorka Ilona Komárková alias Komára se v současné době věnuje grafice a ilustraci hlavně pro děti. Výtvarně se podepsala pod sérií knih Pavla Brycze Emil a upíři (Euromedia, od roku 2018), pod půvabnou knížkou uspávacích básniček Petra Wagnera Dřív než půjdem spát (Bambook, 2016) a nejnověji se pyšní titulem Králík je taky jenom člověk!!! (Euromedia, 2020), kde je i autorkou.
Hlavní postavou knihy je devítiletý Honzík Meles, kterého trápí nejen zdravotní problémy, ale též potíže s vyslovováním „r“ a „ř“ a zadrhávání, především když je nervózní. I z toho důvodu je mu dovoleno zůstat na víkend a později na týden u jeho pratety Slávky, která se o něj často stará, když je nemocný. Prateta Slávka bydlí na samotě v lese, což je pro Honzíka, který miluje zvířata, ale vyrůstá ve městě, velmi příjemná změna. Jednou Honzík omylem prorazí díru do jezevcovy nory a objeví tak kouzelný svět zvířat, jejichž řeči rozumí. Čeká na vás šišlající, ale neohrožená myška, zajíc se srdcem v kalhotách a jeden vzteklý myslivcův jezevčík Bivoj. Zažijete různá dobrodružství, v nichž se ukáže cena přátelství, ale i odpuštění a možná se něco nového naučí i Honzík.
Honzík je správný kluk, který je trochu trémista, proto se do nebezpečných či neznámých situací nerad pouští, je dobře vychovaný, miluje zvířata, přírodu a má skvělé nápady.
Prateta Slávka, kterou má Honzík velmi rád, je vylíčena jako velmi milá staromilská paní, která má trpělivosti na rozdávání, nic Honzíkovi nezakazuje, nevyčítá, miluje přírodu a zvířata, chystá mu jeho oblíbená jídla a sladkosti. Honzík se proto cítí jako v ráji.
Jezevec Petr patří vedle Honzy ke stěžejním postavám příběhu. Díky této postavě vytvořila autorka jakousi přírodopisnou exkurzi do života jezevce, protože do děje zakomponovala, jak skutečný jezevec lesní žije, čím se živí, jaké má nepřátele. Z literárního hlediska v jezevci Petrovi vytvořila pořádkumilovného tvora, který je tak trochu bručoun, ale má dobré srdce. Díky němu se seznámí Honza s ostatními zvířaty, protože Petr umí skvěle vyprávět příběhy, což okolní zvířata milují.
Postava pratety Slávky působí jako z pohádky:
Potom se tetička pokoušela číst mi pohádky, jenomže má strašně slabý zrak, a tak si raději vymýšlí vlastní příběhy. Oči jí sice neslouží, zato čich má lepší než policejní pes, to vám tedy povím. Však má na to zařízený nos – poměrně mohutný, s velkými nosními dírkami. Když vejde k nám do dveří, tak ho nakrčí, párkrát s ním zarejdí ze strany na stranu (zkoušel jsem to taky, ale vůbec mi to nešlo) a dokáže naprosto přesně říct, co jsme večeřeli celý uplynulý týden, kolik nás za ten týden navštívilo lidí, (…) Maminka říká, že tetin čich je fenomenální. Což zřejmě znamená, že takový čich normálně mívají feny, ale já myslím, že teta by každou psí samičku strčila do kapsy. (Str. 17)
Zvířata i Honzík si vzájemně pomáhají, to je prospěšné nejen pro ně, ale i pro Honzíka. Autorka tak dětem předkládá pozitivní hodnoty:
Ve škole mám vždycky trému při recitování básničky před celou třídou, ale najednou mi to proti proslovu před lesními zvířátky přišlo jako hračka. Viděl jsem, že všichni napjatě čekají, co ze mě vyleze. Odkašlal jsem si, abych získal trochu času, a pak jsem celému osazenstvu popsal svůj plán. (Str. 65)
Autorka vytvořila velmi zdařile reálný, ale originální příběh, který si zachovává pohádkové prvky. Je převážně psaný v ich-formě pohledem Honzíka, čtenáři se s ním velmi dobře ztotožní. Vedle této hlavní linie uvnitř nalezneme ještě tři jezevcovy pohádky a příhody, které děj doplňují, oživují a jsou zdrojem pravopisných hříček. Autorka střídá poklidné scény s akčnějšími, hraje si s vtipnými, až bláznivými detaily (ze stropu jezevcovy nory visí světlušky místo světel). Nezapře svou profesi překladatelky a redaktorky, protože si přímo libuje ve slovních hrátkách. Používá neobvyklá citoslovce, přirovnání, rčení, občas se objeví i zastaralé, cizí či méně známé slovo, ojediněle anglické či latinské pojmenování a vlastní novotvary či záměrné zkomoleniny:
„Pomoc!“ vykřikl jsem. „Nechte mě, já nic neudělal!“„Ale udělal, čuliníku navoněná! Totiž uličníku umouněná!“ (…) Morcec hadry, rozšlápl jsi mi sváteční servis!“ hudroval. (Str. 26)
V jezevcových pohádkách (např. O pařezu, který chtěl být ztepilým smrkem) s oblibou používá slova, která činí školákům problémy, zvláště s předponami „s“ a „z“ (ztepilý, ztrouchnivělý, zmáčený, strnout, skomírat), vyjmenovaná slova (mýtina, rozdmýchat, vykotlaný). Do textu zakomponovala vše přirozeně, nic nepůsobí násilně, děti si tak mohou čtením problémová slova lépe osvojit.
Originálním tahem autorky po stránce jazykové i obsahové bylo, že některé postavy „obdařila“ nějakou vadou. Teta má potíže s pravopisem, myška šišlá, jezevec komolí slova. To působí na jednu stranu vtipně, na druhou stranu se malí čtenáři s podobnými nedostatky mohou s takovou postavou ztotožnit a navíc se pro ně luštění správných slov může stát zábavou a procvičí si tak nenásilně pravopis. Hravost se slovy se projevuje také ve stránce obsahové, využívá záměny podobně znějících slov (odbornice – odpornice, i míč – image).
Okolo této knihy nemůžete projít bez povšimnutí, protože barevná obálka se scenérií lesa, chlapcem a zvířátky v čele vás nenechá chladným. Celostránkové i drobné ilustrace Ilony Komárkové text výborně doplňují a naleznete je na každé dvojstraně. Využívají veselé nadsázky, zakládají si na detailech (emoce ve tvářích postav, nápisy na dveřích, miniaturní vzkazy či dopisy, které si mohou čtenáři sami přečíst). Pouze v jednom detailu nekoresponduje ilustrace s knihou, na obrázku měli být zrzaví mravenci, a ilustrátorka zobrazila černé.
Graficky je kniha také velmi zdařilá a kvalitně zpracovaná, což je u Portálu pravidlem. Samozřejmostí jsou barevné nadpisy kapitol, u textu větší velikost písma i řádkování, barevná i stylová odstíněnost jezevcova vyprávění od zbylého textu, rovněž bohaté ilustrace. Kombinace těchto prvků přispívá k dobré orientaci a přehlednosti celého titulu.
Dlouho jsem nečetla tak krásnou knížku pro děti s tak originálním příběhem, který na konci skrývá překvapivé rozuzlení a až dojemný závěr. Autorce se podařilo vytvořit knížku pro děti se širokým záběrem. Jedná se o originální, vtipný, dobrodružný a laskavý příběh, malou učebnici přírodopisu, cvičebnici pravopisu a jazykovou hříčku. Není pochyb, že podprahově vmísila do knihy i nešvary dnešní doby, jako je nedostatek času na rodinný život, odcizení od přírody, důraz na zdravou výživu.
Líbilo se mi, že autorka nezůstala jen u potrestání zápornějších postav příběhu, ale nabídla jim i možnost očištění se. V příběhu nechybí přátelství, spolupráce, odplata, ale i tolerance, lítost a odpuštění. Poselství celé knihy můžeme vnímat takto: Rodiče, travte společný čas se svými dětmi, vyprávějte si příběhy, mějte se rádi a ideálně choďte do přírody, protože se v ní skrývají mnohá tajemství, která čekají na vaše odhalení. Příběh určitě potěší celou rodinu. Pro samostatné čtení by se mohl nejvíce líbit dětem kolem devíti let, které mají rády dobrodružství, přírodu a zvířata, ale bez pochyby knihu ocení i učitelé, kteří ji mohou dobře využít při výuce českého jazyka či přírodopisu.
Prázdniny v českých lesích jsou snad nejkrásnější na světě. Zejména v chaloupce s rozkvetlou zahradou, co by kamenem dohodil od rybníka s topoly na hrázi. Honzík by u tetičky Pravoslavy s prapodivným účesem, která sice píše s tolika chybami, že by z toho paní učitelku snad trefil šlak, ale zato vypráví báječné pohádky a snídá žužu, nejraději zůstal bydlet natrvalo. Už proto, že má potíže s vyslovováním r a ř, když je nervózní, a u tety panuje klid a pohoda.
Když se Honzík jednoho dne proboří nohou do dutiny skryté pod pařezem, objeví tam podivuhodný svět obývaný zvířátky. V tomhle světě je na všechno dost času, popíjí se tu čaj z porcelánového servisu, vyprávějí se pohádky, a když je někdo statečný a neohrožený, klidně může mít všechny vady řeči, co jich jen je, nikdo se tím nezabývá. Kdykoli se objeví nějaké nebezpečí nebo narušitel, Honzík a jeho noví kamarádi dají hlavy dohromady a s přehledem situaci vyřeší. A na konci čeká skutečně nečekané překvapení…
Lucie Šavlíková působí jako nakladatelská redaktorka. Vystudovala obor překladatelství a tlumočnictví na Filozofické fakultě UK a k literárním překladům se ve volném čase ráda vrací. Stála u zrodu několika důležitých projektů podporujících dětské čtenářství. Po létech práce s texty jiných autorů, zejména těch dětských, se rozhodla zkusit štěstí a napsat také něco vlastního. A tak vznikly Černobílé prázdniny, které jsou její literární prvotinou. Žije v Praze, má tři dospělé děti a jednu čokoládově hnědou fenku.
Nakladatelství: Portál
Rok vydání: 2018
Žánr: dětská literatura
Ilustrace: Ilona Komárková
Počet stran: 120
Vazba: pevná
Komentáře
Okomentovat