Nyní můžete na projektu Čteme české autory soutěžit o povídkovou knihu Jany Trhlíkové, Muž, který zprůhledněl, jejíž recenzi jste si v minulosti mohli přečíst. A protože se mi tato povídková sbírka moc líbila, po dohodě s autorkou vám přinášíme ochutnávku konkrétních povídek, abyste měli představu, jakým stylem je kniha napsána.
 |
| zdroj: archiv recenzentky |
Momentálně si o tento titul také můžete zasoutěžit!
Ukázka z povídky Muž, který zprůhledněl
Přešlapovala nervózně v chodbě, na sobě vysoké perfektně vyleštěné kozačky a krátkou skládanou sukni. Chtěla být sexy ještě aspoň teď, pro dnešní ráno, pro tuhle hodinu, ještě aspoň chvíli, než bude všechno jinak. Z rádia, které záhadně šumělo, se linuly zprávy o výsledcích voleb do senátu. Vzápětí se ozvala hudba a moderátor se jemně klouzavým hlasem zeptal posluchačů: „Víte, že podle výzkumů si žádný člověk není schopen olíznout svůj vlastní loket?“ Volby a olizování končetin. Lehce a hravě namíchaný koktejl. Zobněte si, na co máte chuť. Jindy by ji to pohoršilo, teď se jí ale před očima vybavila kočka, olizující se, hebká, schoulená, jemně vrnící. Extrakt pohody a bezpečí. Neubránila se a zkusila to. Ohnula ruku k obličeji a pokusila se dosáhnout jazykem až na loket. Iluze, že prostý pohyb vyjadřující štěstí by ji mohl zachránit.
Vtom se dveře otevřely. Trošku sebou trhla. Naštěstí si Karel jejího hloupého pokusu nevšiml. Řekl by, že jí hráblo. Jak jinak. Nemohl pochopit, jak zbytečným luxusem pro ni teď rozum je. Obtížným a nebezpečným. Nechtěla skončit zavřená v těsném šuplíčku ohraničeném strašidelnou diagnózou, dusit se pod tíhou nepříjemně konkrétních šancí na přežití. Potřebovala prostor, návrat k přírodě, bohu, rituálním tancům, a třeba i k vymítání ďábla. Nemít hranice, rozplynout se ve vesmíru, na nic nemyslet, nic necítit. Potřebovala cokoli, co by ji dokázalo udržet pohromadě.
„Tak jdeme?“ zeptal se, jako by celou dobu čekal on na ni.
Ukázka z povídky Přetlačovaná
Na poradě v zasedačce bylo dusno. Kovové rámy oken byly vyvrácené z pantů, ale vzduch v místnosti se stejně vůbec nehýbal. Díval se na ni. Skloněné čelo, do kterého padal pramen tmavých vlasů. Dávala si ho za ucho, rychlým, netrpělivým pohybem.
„Tak do kdy mi to odevzdáte?“ zeptala se Klára ostře a podrážděně.
Bylo to nepochopitelné. Nemohl uvěřit, že se tímto tónem obrací právě na něj. Nejspíš si myslela, že už to má ve svých rukách. Konečně. Všechno bude lepší. Celý svět bude lepší. Věděl, že je to klam. Nový svět nepřijde s ní, stejně jako starý neodejde s ním. Nestihne skoro nic. Stáří si pro ni přijde. Dřív, než si myslí. Stejně jako si přišlo pro něj.
Prsty zamrzlé těsně nad klávesnicí notebooku netrpělivě vyčkávaly, až dostanou pokyn k úderu. Oči za hranatými obroučkami si ho měřily přísně a tvrdě. Celá se zdála tvrdá. Úhledně, krásně tvrdá. Jenže na něj už to nezabíralo.
Vladimír nechápal, kdy se to takhle zvrtlo. Byl její šéf, vybudoval celý projekt, vymyslel, zorganizoval. Najal si ji. Když ji viděl poprvé, měla v uších rozpustilé náušnice s modrými střapci. Sebevědomě přehodila nohu přes nohu. Předvedla opálená lýtka a stehna bez faldíků. Líbila se mu. Mladost jí koukala z očí i pohybů, štíhlá, možná trošku plochá. Ale měla to v sobě. Sex. Proto ji přijal. I když dobrá byla i jinak, perfektní angličtina, pracovní nasazení. Znáte to.
Sex. Myslel na to často. Skoro pořád. Vzrušovala ho. Nakláněl se nad ní, pozoroval mladou kůži, hladkou a vypjatou ve výstřihu. Tepala životem. Byla to krása. Moc z toho neměl, ale stejně, ta blízkost se mu líbila. I její dravost. Šla za svým, s hlavou skloněnou jak býk, tvrdě a útočně. Připomínala mu sebe. Své mládí. Vášeň, kterou někde ztratil, postupně, nevěděl ani, kde.
Přemohl se a celkem klidně odpověděl: „Do zítřka.“
„Už do zítřka?“
Trošku ji tím vyděsil. Předpokládala, že tak velký úkol bude vyžadovat nejméně týden. Možná ještě pořád uměl víc než ona. Možná znal zkratky a kličky, které ještě neznala.
 |
| zdroj: archiv autorky |
Ukázka z povídky Výběrová slepota
Nebyla si jistá, kdy se to stalo. Kdy přesně zmizela, přestala existovat. Možná to ani nebylo náhle. Spíš se v jeho očích ztrácela postupně, až její obraz na sítnici zmizel úplně. Výběrová slepota. Každopádně si to uvědomila v jednom jediném krátkém okamžiku, konkrétním a naprosto zřejmém.
„Jdu k holiči,“ řekla to sobotní dopoledne. Říkala tak kadeřnici ještě z dob socialismu, stejně jako její matka a babička.
„Jasně,“ zamumlal, aniž zvedl hlavu, a dál listoval novinami. Na tom nebylo ještě nic zvláštního. Po dvaceti letech manželství byla zvyklá, že manžel odpovídá automaticky. To divné přišlo až později.
Ukázka z povídky Lehký život štvance
Vešel do podkrovního, trochu omšelého bytu. Už na dálku cítil, jak je zpruzená. Zase něco neudělal, prošvihl nebo dokonce zvoral. Neměl chuť zjišťovat co. Stejně se to dozví. Za pár minut. Nejdéle za hodinu. Naservíruje mu to jako všechny před ní. Copak vážně nemůžou někdy mlčet?
„Ty si myslíš, že si můžeš dělat, co chceš, ale mě už to nebaví, trčet doma a uklízet. Kde jsi vlastně byl?“ máchala mu před očima dlouhýma kostnatýma rukama. Kristýna. Dřív se mu její výrazná gestikulace líbila. Připomínala dirigování neviditelného orchestru, moderní skladbu plnou překvapivých, divokých, nesourodých tónů. Teď mu před očima naskočila představa oblé, hebké kočičky. S povzdechem pověsil zaprášený pracovní kabát na věšák. Stál v rohu. Starý, kovový, poctivá kovářská práce. Kdysi ho vytáhl z popelnice. Odrezil, natřel, vdechl mu nový život. Měl to rád. Věci zdánlivě mrtvé, co ožijou, když je pohladíte, polaskáte… Zkrásní, stejně jako ženská. Špinavou čapku odhodil na štokrle.
„Posloucháš mě vůbec?“ blýskla po něm zlostnýma očima. Stejná slova slyšel už tisíckrát. Rachtala v jeho hlavě jak zadrhnutý kafemlejnek, nekonečná hloupá smyčka. Jak je to proboha může pořád bavit?
Na začátku ho Kristýna obdivovala, jako všechny. Lichotilo jí, že ho má jen pro sebe. Bohéma, umělce, restauratéra. Vodil ji do ztichlých kostelů, vyprávěl o zlacení oltářů a čištění růžového mramoru. Snažila se ho zachránit. Nikdy nepochopil, před čím ho vlastně všechny zachraňují, ale konečně, proč ne? Nevadilo mu to. Pečovaly o něj, vařily, uklízely, předváděly, co všechno dokážou. Nechal je, ať se snaží. Ostatně si to zasloužil. Dával jim lásku, pod kterou rozkvétaly. Však taky o něj stály… skoro každá, na kterou ukázal. Jenže – nakonec ho začaly předělávat. A to byla konečná. Na světě jsou miliardy ženských, tak proč se přizpůsobovat jedné jediné? No proč?
„To nemůžeš ani hodit ponožky do špíny?“ vychrtlé tělo kmitající po bytě malovalo nepříjemné vykřičníky.
Ponožky. To nejhloupější klišé. Kdyby si aspoň vymyslela něco originálního, ale ponožky?! Ležely pod křeslem, jak zdechlé, smradlavé mršiny.
Ukázka z povídky Zamrzlá
Bála se, že se něco stane. Bála se, že se nestane nic. To byl ten pocit. Divný a nepříjemný ve své protichůdnosti. Přepadl ji cestou z práce. Zamkla sejf i kancelář a prošla chodbou kolem fotek zasloužilých pracovníků. Zírali na ni shůry, obří červené obličeje, v detailech předváděli své nedostatky.
Vyšla před budovu. Čerstvě posekaná tráva kolem žlutě natřené Billy štiplavě voněla. Na veselé letní obloze s mráčky se objevilo letadlo. S vypouklým břichem a lesklými křídly namalovalo stín na pusté panelákové prostranství. Právě v té chvíli Monika ucítila podzim. V jediném nadechnutí, v lehoučkém závanu vzduchu, možná vlhkém a plesnivém, ale nejspíš prostě jen jiném. Přišel k ní. Schovaný, zakuklený v pohodovém letním odpoledni. A přinesl smutek. Známý, pravidelný smutek. Připomenutí času, který běží, urputně a neodvolatelně, i když náš život stojí. Tak banální. V trávě cvrkali cvrčci. A za chvíli budou Vánoce. Další rok bude pryč. Rok drásavě i pohodlně stejný jako všechny před ním. Z té jistoty na ni padla úzkost. Tíseň lidí zakletých v bublině času, zamrzlých v bezvýznamné vteřině hloupě rozepjaté až do nekonečna. Měla by se nějak pohnout, měla by začít žít. Jen neví jak.
Zahleděla se do bílých naducaných mraků. Tak prostých a obyčejných, jak jen letní mraky mohou být. Ať už se konečně v jejím životě něco stane! Cokoli.
Vešla do bytu…
Ukázka z povídky Hodná holka
Dole v paneláku klaply dveře od výtahu. Zabzučel a vyjel nahoru. Pět pater. Slyšela ten zvuk úplně ostře, navzdory vzdálenosti. Bylo to zvláštní, ale její mozek v milionu tónů, šumu a zmatku, které celý den vůbec nevnímala, náhle identifikoval právě ten zvuk. Jediný a jednoznačný. Ostře ho oddělil. Vypreparoval. Žaludek se jí instinktivně stáhl.
Bylo půl deváté večer. Měl být dávno doma. Klíče zvonivě zašátraly. Marek vešel, odhodil kufřík na botník. Z dlouhého krku, který vyčníval z obleku jak periskop kontrolující všechno kolem, si stáhl kravatu. V té vteřině Veronika ztratila samu sebe. Její prostor se stáhnul, scvrknul, znehybněl. Zradil ji. Vlezle a podlézavě se přeskupil v jeho prospěch, vyplnil každičký milimetr, jako by mu odjakživa patřil. Rozprostřel se jak rozepjatá bublina airbagu. Nafouklá, arogantní, osudová. A přišpendlil ji na místě, jak mouchu do táhlé, lepkavé hmoty.
Nevěděla, kdy se to přihodilo. Kdy ji vytlačil na okraj prostoru, zbavil pocitu soukromí, práva na názor, pravdu a třeba i omyl. Kdy přišel na to, že může posuzovat všechno, co Veronika dělá, kontrolovat ji, kritizovat. Bez respektu. Pořád a pořád. Jak krájí křivě chleba, divně naklepává řízky, špatně a nedostatečně oplachuje nádobí a hloupě pokládá hrnky na kuchyňský pult. Jde to vůbec dělat chytře? Na všechno existovalo tisíc pravidel, a ona je všechna porušovala, jedno za druhým. Nevědomá a tápající.
Text © Jana Trhlíková
© Nakladatelství Klika, 2019
Komentáře
Okomentovat