Recenze: POSLEDNÍ Z TÁBORŮ SMRTI (Michal Chocholatý)

Tábory okamžitého vyhlazení

Za recenzní výtisk děkuji  nakladatelství Epocha

Chci zakoupit tento titul!

 

Michal Chocholatý je český spisovatel, kterého nadšení pro historii opětovně zavedlo do školních lavic a rozhodl se ji vystudovat. Od svých osmnácti let vyhledává tematiku koncentračních táborů. Tento rodák z Plzně neváhal strávit delší čas v Izraeli, aby mohl pořídit rozhovory s posledními přeživšími z vyhlazovacích táborů. Jeho nejnovější knihu Poslední z táborů smrti vydává nakladatelství Epocha.

Kniha pojednává o dvou vyhlazovacích táborech, které fungovaly na podobném mechanismu. Jejich zeměpisná blízkost, podobná vnitřní hierarchie a rozložení přímo vybízely ke srovnání. Treblinka a Sobibor byly tábory k okamžité likvidaci a jen díky krátké době fungování zůstaly ve stínu Osvětimi. Úmrtnost byla vysoká a svědků, kteří by mohli o těchto hrůzách vyprávět, kvapem ubývalo. 

„Vše, co se tyká Treblinky a mých rodičů, mě hrozně bere. Připadám si jako můj táta. Máma mu říkávala: Vždycky, když píšeš tu knihu, tak jsi z toho nemocný. A u mě je to stejné. Ale tím se nenechám odradit. Táta to dělal, aby se to, co se stalo, nikdy nezapomnělo. Protože když se to zapomene, tak se to může stát znovu.“ (str. 27)

Celý koncept knihy je veden jako autorovo popisování osobních zážitků a zkušeností, jež mu vstoupily do cesty při snaze nalézt poslední přeživší. S některými z nich udělal regulérní rozhovor, jiné popisoval podle vyprávění příbuzných, případně na základě informací, které zjistil on sám. Převážná část je věnována vyprávění o Treblince, poslední zlomek knihy Sobiboru.

„Půl hodiny nato jsem se šeptem při práci zeptal parťáka, co se stalo s těmi, kteří se mnou přijeli v transportu. Pošeptal mi zpět, že jsou už všichni mrtví. Nešlo mi to do hlavy. Ale cítil jsem, že všechno kolem mě je obrovské vlnobití, kterému se nesmím vzpěčovat, jinak okamžitě zajdu. Musím si na vlny lehnout a ony mnou budou pohybovat samy. A tak se mi podařilo přežít ty první, nejdůležitější chvíle. Pak už jsem věděl všechno: zbytek byla jen snaha udržet se naživu další minutu, další hodinu, další den.“ svěřil se Glazar. Na to, proč z tolika lidí přežil právě on, odpověděl: „Když chcete zahubit mraveniště s milionem mravenců, nikdy se vám to nepodaří úplně. Podle statistické zákonitosti a matematické pravděpodobnosti někde úplně vespod pár mravenců přežije, jsou všelijak pochroumaní, ale žijí. (str. 35–36)

Předsádka obsahuje plán vyhlazovacího tábora Sobibor, přídeští plán Treblinky. Součástí je i mapa hlavních nacistických táborů a bohatý fotografický doprovod. Ač téma i záměr odpovídají literatuře faktu, zvolená forma místy až autorovy deníkové zpovědi trochu vytrhuje onu faktografičnost, která by měla být obsažena.

Zajímavé bylo číst o Richardu Glazarovi, který spáchal v roce 1997 sebevraždu, ač informace byly zprostředkované skrz jeho rodinu. Důležitým střípkem pro dotvoření konkrétní představy o prožité minulosti byl rozhovor se Semjonem Rozenfeldem, díky kterému jsme se dozvěděli více o sobiborském povstání. Jednotlivé zrůdnosti byly popisovány  velice stoicky. Nejednalo se o vyžívání se v krutostech, spíše o poklidné převyprávění toho, jak celý proces fungoval. Velký prostor byl věnován taktéž dozorcům v jednotlivých zařízeních. Při soudních procesech byla zpochybněna totožnost jednoho dozorce, avšak většina zde vyslechnutých přeživších si stojí za tím, že daný člověk je onen dozorce z Treblinky. Pokud bychom se více chtěli zaměřit na způsob, jakým autor hledal informace, došli bychom k závěru, že tak dlouho jednotlivé přeživší otravoval, až se některý z nich uvolil k dopisové konverzaci, později k rozhovoru. Samotnou mě udivovala autorova umíněnost rozhovor provést.

Informace obsažené v této publikaci byly dost roztříštěné a málokdy jste četli ucelený text, který by konkrétně krok za krokem popisoval jeden z táborů. Autorovy popisy toho, jak se k jednotlivým rozhovorům dostal, působily rušivě a v konečném důsledku nemám pocit, že by mi četba této knihy výrazně rozšířila povědomí o dané problematice. Určitá představa se vytvořila a některé zážitky byly opravdu silné, nicméně edukační hodnota byla slabá. Autorovo osobní nadšení je obdivuhodné, ale domnívám se, že schopnost převést prožité zkušenosti do knižní formy jsou průměrné, až podprůměrné.

Poslední z táborů smrti je publikace, v které se mísí faktografie s vyprávěním. Rozšiřuje řady českých knih zabývajících se tímto tématem. Komu je kniha primárně určena, je těžké určit, protože člověku, který se holocaustem zaobírá, nenabídne nic nového a pro začátečníka se jedná o smršť zbytečných informací, v kterých je sem tam něco opravdu zajímavého a hodnotného. Faktografická stránka byla zajímavá, ale autorovy postřehy, dojmy a emoce mě nezajímaly.


Anotace:
Kniha sleduje autorovy osobní zkušenosti s pátráním po posledních svědcích z táborů okamžitého vyhlazení Treblinka a Sobibor. Je vystavěna na základě autorova mnohaletého výzkumu holocaustu, který započal v roce 2000 návštěvou památníku v Treblince. Právě zde si autor uvědomil, jak málo je v českém prostředí věnováno historii tohoto zřejmě nejvýznamnějšího tábora. Úzkou pramennou základnou se propracoval ke zjištění, že Treblinku přežili jen dva Češi. Jak však ke svému zklamání zjistil, poslední z nich spáchal sebevraždu v roce 1997. Jeho knižní vzpomínky na Treblinku však daly podnět k rozkrytí subtilních okolností, které provázely nejen historii Treblinky, ale i jí typologicky příbuzného tábora Sobibor, odkud se zachránil jen jediný Čech. To vše navzdory nesmírné mortalitě, kterou se oba tyto tábory „pyšnily“.

Michal Chocholatý - Poslední z táborů smrti
Nakladatelství:Epocha
Žánr: historie, holocaust
Rok vydání: 2019
Počet stran:296
Formát: vázaná s přebalem

Žádné komentáře:

Okomentovat