Ukázka z knihy II.: PŘÍPAD DOKTORA KARPETY (Jaroslav Boček)

Na projektu jsme pro vás v uplynulých týdnech připravili soutěž  o román Jaroslava Bočka Případ doktora Karpety, mohli jste si přečíst recenzi i první ukázku z knihy. Dnes vám z tohoto detektivního románu s fantaskními prvky, který znovu vyšel na začátku letošního roku u nakladatelství Pragma, přinášíme třetí, poslední ukázku. Za poskytnutí ukázek děkuji dceři autora, paní Kateřině Bečevové

Právě probíhá soutěž o titul!


 „Vy jste úplný čaroděj,“ říkám pomalu a odkládám desky.
„Cože jsem?“ otevřel oči a podíval se na mě překvapeně.
„Čaroděj,“ povídám, „zdá se mi skoro neuvěřitelné, že se vám lidé svěřují s takovými intimitami. Já bych se nikomu a tím méně kriminalistovi takhle nezpovídal.“
„Koho myslíte?“
„Všechny. Ale hlavně vdovu po malíři Vránovi a paní Landovou-Kříženeckou.“
„Však to také byl boj.“
„S Vránovou?“
„Ale ne, s tou druhou. Vránová mluvila, jako když otevřeš stavidla. Zřejmě kunsthistorikům vypráví stále stejnou pohádku, jaký byl její manžel velký umělec a jak žil jenom svým malováním, že příležitost povídat to jednou jinak pro ni byla úplným vysvobozením. Kdybych jí byl nebyl dost tvrdě naznačoval, že mě to nezajímá, byl bych se o Vránovi dozvěděl takové podrobnosti, že by se vám z nich asi zvedal žaludek. Ona mu zřejmě jeho chlast neodpustila ani za dvacet let po smrti. Některé ženy už jsou takové.“
„Slyšel jsem, že Vrána dosti pil, ale že by byl takový notorik, to jsem si přece jenom nepředstavoval.“
„Je také docela možné, že to tak hrozné nebylo. Co víte, co se v ní dělo a proč si ho potřebovala takhle upravit? Třeba proto, aby se spokojila s tím, že její druhý muž je jenom úředník.“
„A paní Landová-Kříženecká?“
„Říkám, že to byl boj. Nejdřív se se mnou vůbec nechtěla sejít. Volal jsem jí nejméně pětkrát. A potom pořád odbíhala. Každou druhou větu jsem z ní musel páčit. Tady jsem udělal chybu, že jsem si nezapisoval otázky, protože to nebylo vyprávění, to byl tvrdý výslech. Sice u ní ve vile, jen tak mezi čtyřma očima, ale vyčerpávající pro oba. Ona pořád jako by něco hrála. Nechtělo se jí do toho. Také jsem přitom ledacos musel spolknout. Ale myslím, že to nebylo marné.“
„Nebylo,“ přitakal jsem, „obraz Karpety jako ideálního manžela padá. Jsem rád, že aspoň v něčem jeho nátěr dokonalosti popraskal. Milenka — to už je pořádný kádrový škraloup.“
Janda se rozesmál.
„Na tom není nic k smíchu,“ říkám, „to je fakt.“
„Ale tomu já se nesměji,“ řekl Janda, „mně jenom přišlo k smíchu, jak se radujete nad tím, že jste u Karpety našel nějakou prokázanou špatnost. Jestliže u někoho špatnost nemáte, hledáte ji, a když je jí u někoho příliš tlustě, jako u Vrány, pak nejste ochoten věřit.“
„Nemám prostě rád schematismus. Nevěřím ani na ďábly, ani na anděly. I sebelepší člověk má nějaký hříšek nebo nějakou tichou neřest, a sebehorší má zase v sobě něco dobrého. To by ani nebyl člověk. A Karpeta se až na nějaké ty podivnosti a záhadnosti jevil tak kladně, že jsem byl ochoten ho podezírat z největšího darebáctví. Teď mi připadá mnohem lidštější. Tajná milenka ve vile u dokonalého pana doktora, to se mi líbí. Soudruh a dopřává si s nóbl buržoazní paničkou, to je hned něco jiného. Cítíte, jak to dostalo živočišný smrádek?“
„Jo, cítím,“ řekl otráveně Janda, „vás nic jiného při čtení druhé složky nenapadlo?“
„Ale ano, napadala mě spousta věcí, jenom si je musím nějak sesumírovat, počkejte chvíli. Co tam vlastně všechno je?“
Sáhl jsem po složce a začal jsem v ní listovat.
„Aha, tak je tam ten docent, potom paní Vránová, paní Landová- Kříženecká, dále ten šofér, co je na romantiku, bývalá sestra, co na ni manželka zbytečně žárlila, a konečně profesor dějepisu, hm, to je všechno. Nezdá se vám,“ obracím se k Jandovi, „že materiál v téhle druhé složce je mnohem méně uspořádaný, nežli byl v té první?“
„Co by,“ odtušil Janda, „tam jsem hovořil s lidmi, s nimiž se Karpeta bezprostředně stýkal v době před svým zmizením, kdežto tady jsem lovil lidi, kteří ho mohli nějak blíže znát za třicet let jeho poválečného působení v Praze. Víte, co je to za časový rozsah? Bohužel, lidé také umírají. Já bych byl o něm, například, mnohem raději mluvil s malířem Vránou než s jeho vdovou. Ale spiritismus zatím u nás nevedeme. Kromě toho jsem ani tentokrát do složky nezařadil všechny výpovědi, které jsem opatřil. Jen menší část, kde byl nějaký zajímavý postřeh. Karpeta musel být hodně uzavřený člověk, který se jen tak jednoduše s někým nespřátelil, takže většina lidí ho znala naprosto povrchně a říkali o něm jen samé banality. Hodný pan doktor, šikovný lékař, jemný a lidský člověk a tak pořád dokola. Těch několik výpovědí, které jsem vybral, ho ukazuje přece jenom trochu jinak.“
„A proč jste tam zařadil Sylvu Milerovou? Myslím tu historku s velkými ženskými botami? Jak se mi zdá, ta o něm také nic zvláštního nevypovídá.“
„Snad máte pravdu,“ připustil Janda, „teď vám těžko odpovím, proč jsem ji tam vlastně dal. Zřejmě mě její výpověď něčím zaujala. Nějakými podrobnostmi, zvláštní atmosférou. Sylva jediná viděla Karpetu trochu jinak než ostatní. Jako chlapečka, skoro chudinku, a já jsem se nedokázal rozhodnout, jestli je to v té ženě, v její sugesci, nebo jestli ona jediná uměla vidět na Karpetovi něco, co jiní neviděli. Já jsem ji nejdřív odložil mezi nic neříkající výpovědi, ale pak jsem ji vrazil zpátky do materiálu, který má nějakou informativní hodnotu.“
„Nenapadlo vás náhodou,“ říkám opatrně, „že by se tam mohl skrývat projev nebo náznak nějakých homosexuálních sklonů?“
„Ale ne,“ odbyl mě rázně Janda, „homosexuálové sice někdy chodí v ženských botech, ale tady se v žádném případě o něco podobného nejednalo. Karpeta musel ordinovat, své boty měl mokré, bos ordinovat nechtěl, sestru hnát do deště také nechtěl, tak vzal za vděk dámskými lodičkami. Na nějaké projevy sexuální nenormálnosti jsem nemyslel. Mě skutečně nejspíš zaujal hlavně její soucitný tón. Něco, co se u nikoho jiného neobjevilo.“
„A čím si to vysvětlujete?“
„Sakra, nevím,“ Janda zlostně třepí prsty o hranu stolu, „kdybych si dokázal odpovědět na všechny otázky, které mě nad tímto případem napadají, tak se s vámi nebudu radit.“

Text © Jaroslav Boček
© Euromedia Group, a. s. – Pragma , 2019

Komentáře