Recenze: ILUSIE – HARFENÍCI SEVERU (Milada Střítezská)


Sever skrývá mnohá tajemství 

Za recenzní výtisk děkuji autorce Miladě Střítezské.
Chci zakoupit tento titul!


Fantasy knih je tak nepřeberné množství, až by se dalo říci, že již není možné překvapit. Ale co když se do fantasy ságy přikrade inspirace finskou krajinou, historií a Kalevalou? Autorka Milada Střítezská tvoří již od mládí svět inspirující se kalevalskými legendami a letos se českým čtenářům dostává do rukou první díl její osmidílné série o ilusijské královně Elian Saraigat. Kniha vyšla pod značkou Ilusie publishing, kterou autorka vytvořila, knihu tedy vydala samonákladem. Za neuvěřitelné tři měsíce napsala nový koncept prvního dílu Ilusie, pojmenovaného Harfeníci severu, a vydaná kniha se tak stává její prvotinou. Pojďme se na ni podívat v následující recenzi. 

Příběh nás uvede na hrad Štít, kde se konají zkoušky pro mladé učence, kteří prahnou po přidělení mistra, aby se stali budoucími rytíři. Po takovém osudu dychtí i mladá princezna Elian Saraigat, dcera legendárního krále Ilusie Illa Verogerna, který je zároveň i polobohem. Ale v jeho situaci se zdá být jednodušší vládnout zemi než zkrotit vzpurnou dceru, která dá přednost šarvátkám s chlapci před dvorskou etiketou. Naštěstí je tu severský harfeník Eicca, který dokáže dát princezně to, po čem její srdce touží. 

Kniha je rozdělena do třiceti devíti nepojmenovaných kapitol vyprávěných v er formě. Ve většině případů příběh sleduje mladou Elian, a to od raného dětství. V díle se setkáme s fantastickými prvky, bojem dobra proti zlu, láskou, bolestí, ale také s dávkou humoru, kterou nám dopřejí interakce mezi jednotlivými postavami. Silnou stránkou díla je popis okolí, zejména severské země Atalaye, kde se odehrává převážná část děje. Právě na severu je nám dopřáno i daleko více magie a nadpřirozena než v Ilusii, která připomíná klasický středověk. 

Hlavní postavou se stává již několikrát zmíněná Elian Saraigat, samozvaná Sarai, seversky řečená Saaru. Její charakter je do větší poloviny příběhu neuvěřitelně proměnlivý a plochý. V jedné kapitole je z ní citlivá žena, v další trucovitá megera, necitlivý terminátor nebo bezstarostné dítě. Ke konci díla již dostává i její povaha stabilní rysy a větší sympatie. Stejně jako Sarai na tom jsou i ostatní častěji vystupující postavy. Například seveřané, kteří Sarai doprovázejí, jsou oříšek. Svým chováním, kdy vystupují jako harfeníci, kteří nedají dopustit na svůj hudební nástroj a jsou na sebe až úzkostlivě opatrní, připomínají tolik oblíbené elfy. Ovšem když se s nimi seznámíte podrobněji, budete mít pocit, že se jedná o bezstarostné trpaslíky, kteří dovádějí, popichují se, a je pak složité si o těchto postavách udělat obraz. 

Celá Ilusie se však otřásá v základech, když si povšimnete, že redakce nebyla až taková, jakou by si kniha zasloužila… A to zejména v oblíbené činnosti autorky… Která má vážně závislost na tečkách… A ty tečky jsou tři a jsou snad za každou větou… nebo dialogem… Dobrá zpráva je, že stejně tak zároveň s tím, jak postavy dostávají uvěřitelnější charaktery, mizí také otravné tři tečky. Dalším prohřeškem fantastické ságy je zmatenost v dialozích a akčních scénách. Je potřeba se vracet v textu, aby bylo jasné, kdo mluvil a kdo kde je. Což je pro čtenáře přece důležité, když se zmítáme ve válce a potřebujeme vědět: kdo, jak a s kým. V díle se objevuje i pár chyb, které unikly korektuře, ale na rozsah textu je jich velice nepatrné množství. 

Dá se říct, že se dílo čte plynule, tedy až na ty zmatené části a tečky. Děj je nabitý akcí, která by sama vydala na více než jednu knihu, možná by to dílu i prospělo. Neboť některé vyřešení problému přichází jak blesk z čistého nebe a u vyšetřování vraždy je skoro nejasné, jak k vrahovi došli. Celou knihou prostupuje tolika oblíbený aspekt náhody, který příběh nakopává dopředu napříč severskými lény.

Velké plus vidím u jednoduchosti a lehkosti, která byla do knihy vetkána. Nemusíme se krkolomně vymotávat ze složitých rodových liniích, předimenzovaných příběhů nebo vztahů. Milada Střítezská má velice příjemný styl vyprávění a bohatou slovní zásobu. Jednoduše do Ilusie proniknete a vnímáte ševelení stromů a tiché našlapování sněžného lva. 

Knihu bych doporučila zejména mladším čtenářům fantasy, které jistě ocení časté střetávání s vtipnými a dovádějícími harfeníky. Ale klidně i začínajícím fantasákům, protože kniha neobsahuje změť zemí, klanů a nevyslovitelných jmen a názvů. 

Vzhledové zpracování knihy je velice povedené, a to jak obalem, tak obsahem. Okamžitě upoutá a graficky krásně zapadá do příběhu. 


Anotace
Sever zní rytmem… Rytmem harf, rytmem dunících sobích stád, rytmem šamanských bubnů a rytmem války. Civilizovaný svět už dávno zapomněl na to, že na severu žijí lidé. Lidé s podivnými zvyky, ještě podivnější řečí a touhou po svobodě. Civilizovaný svět by rád seveřany zkrotil a využil bohaté zásoby dřeva země, která vlastně ani nemá jméno. Fakt, že civilizaci jede na sever reprezentovat princezna ilusijská, možná nic nezmění. A možná změní všechno. Protože Sarai snila od malička o severu. A protože má hodně představ. Zatím netuší o nebezpečí, které se zdvíhá na východě. Zatím má čas snít o své budoucnosti. Má čas na to, aby se naučila milovat lesy, jezera, hrachovku, velké koně a rytmus harf. Protože jen harfeníci mohou pomoct princezně k tomu, aby našla sever uprostřed sebe samotné a naplnila osud země. Příběh, kterým se otevírá pohled na prochladlou krajinu plnou lesů, není tak docela pohádka. V pohádce obvykle nebývá tolik mrtvých. A tolik opilých. A sauna. Na druhou stranu realita obvykle neoplývá draky a sněžnými lvy. Realita nemá takový rytmus…


Nakladatelství: Ilusie publishing
Série: Ilusie (1.)
Žánr: fantasy
Rok vydání: 2019
Počet stran: 360
Vazba: brožovaná

Komentáře