Ukázka z románu Dcera hvězd (Michaela Burdová)

Spisovatelka Michaela Burdová se věnuje fantasy, zejména v žánru young adult. Mnohé z vás překvapí neotřelými a originálními tématy. Autorčiným prozatím posledním dílem je Dcera hvězd, které vyšlo u nakladatelství Klika. Na projektu jsme vám autorku již mnohokrát představovaly nejen recenzemi, ale i prostřednictvím rozhovorů. Za poskytnutí ukázky i ilustrací děkujeme Michaele Burdové.





Blíží se konec.
Prolomili Třetí bránu.
Můj lid se topí ve vlastní krvi… Slyším jejich křik. Ten nářek smrti mě bude provázet až za hranice tohoto světa. Ponesu si jej s sebou jako připomínku svého selhání, jako připomínku toho, že si nezasloužím klid.
Naše obrana padla.


Pronikli do paláce. Nebude to trvat dlouho. Snažím se ovládnout třas, aby ten, komu se tento dopis dostane do rukou, věděl, kdo zapříčinil pád Yldaranu. Nebyli to groni, ani bohové, kteří nás zatratili. Byla to má pýcha, stejně jako její.
Zvolila jsem ctít synovo rozhodnutí a zachovat svou věrnost spravedlnosti, ačkoli to znamenalo odmítnout žádost Válečnice noci a riskovat tím její hněv. V hloubi svého srdce však vím, že za tím rozhodnutím nestála pouze má touha dostát spravedlnosti. Především to bylo mé pyšné přesvědčení, že Yldaran je dosti silný, aby se obešel bez pomoci Dcer hvězd.
A teď mé město hoří. Nářky nevinných zanikají ve vítězném ryku zrůd a v lomozu bortících se domů, věží, hradeb a zdí.



Na svou obranu však mohu povědět, že v poslední chvíli jsem přemohla svou pýchu. Volala jsem a prosila, žadonila jsem o pomoc velectěné Válečnice noci, vykřikovala jsem své omluvy, ale darkíly jsou bytosti hrdé. Ač jim v žilách koluje čest a ochrana míru je jejich údělem, odpuštění nemají v povaze. Stejně jako soucit. Cizí jsou jim i všechny emoce, jež jsou pro naši lidskou rasu tolik zásadní. Nemohou však za svou podstatu. Bohyně noci je stvořila k naší ochraně, ale jejich hlavním rysem mělo být od samého počátku zabíjení. A tak se staly objektem chvalozpěvů stejně jako postrachem, staly se postavami z legend a pověr a jejich jméno rozechvělo i toho největšího válečníka. Prý mají místo srdce pulsující chumel temnoty. Svou vůlí předčí všechny nekromanty a stejně jako ukládají živé do hrobů, tak mrtvé z nich vytahují. Nevěřím všem pověrám. Znala jsem jednu z nich a v jejích očích jsem viděla naději. Naději, jež mohla dnes zachránit mé město.
Měla jsem jí to brnění dát. Měla jsem syna přesvědčit. Ale on věděl, co přijde. Věděl, že se staneme oběťmi Války bohů, jež nás spálí na popel. A ani Válečnice noci nás nezachrání.

Psáno 8. dne půlměsíce Ár-Ran, 1443, Čtvrtý věk
Z Posledního svitku královny Samety
panovnice Yldaranu z Velké říše Spojených království

 

 



Text © Michaela Burdová
© Nakladatelství Klika, 2017

Komentáře