Rozhovor s Lenou Valenovou: „Samotný námět příběhu je mezinárodní a věřím, že má potenciál oslovit i zahraniční čtenáře.“

Celé léto jste se mohli pravidelně setkávat s knižními recenzemi týkajícími se série Moře nálezů a ztrát od spisovatelky Leny Valenové. Cyklus se skládá ze čtyř románů, které na sebe navazují – Náhodní lháři, Nevyzpytatelný, Střepy mozaiky a Jako voda a oheň.

Autorka v současnosti žije v New Yorku a na svém oficiálním facebookovém profilu pravidelně zveřejňuje běžné, přesto zajímavé střípky z americké metropole. S příspěvky této sympatické ženy se můžete také setkat na jejích webových stránkách.

Tetralogie o Michaelovi a Eleně, ve které každý hledá nejen sám sebe, ale i pravdu, mne zaujala svým námětem i autorčiným stylem. Od přečtení k rozhovoru byl jenom krůček. Paní spisovatelku jsem pro vás vyzpovídala. Tímto také Leně Valenové děkuji za poskytnutí odpovědí i zaslaných fotografií.

archiv autorky

Při psaní knižní série na sebe musí jednotlivé díly navazovat. Měla jste vše promyšlené už od začátku, nebo zápletka vznikala takříkajíc za pochodu? Věděla jste, že budete chtít vydat čtyři díly?

Když jsem se rozhodla napsat příběh Moře nálezů a ztrát, neměla jsem v úmyslu psát knižní sérii. To, že děj budu muset rozdělit do víc částí, jsem zjistila záhy při psaní první knihy. Vzhledem k tomu, že jsem měla od začátku promyšlený děj, bylo tak jednodušší rozdělit příběh právě na čtyři části. Už při psaní první knihy Náhodní lháři jsem tedy věděla, jak který díl začne, jak skončí a co se bude v které části dít. Při samotném psaní jsem pak už jen dovytvářela detaily, dotahovala jednotlivé zápletky a dialogy.

Hledala jste nějaké informace důležité k napsání příběhu? 

Spíš jsem si ověřovala detaily, jako například vzdálenosti, kdy jsem nechala hrdiny cestovat, a nepamatovala si už, jak dlouho taková cesta z místa A do místa B vlastně trvá :). Vyloženě průzkum jsem ale žádný nedělala. Spíš si vůbec nedokážu představit, jak bych sérii dopsala, kdybych se při psaní druhého dílu Nevyzpytatelný sama nepřestěhovala do New Yorku! Při procházení města jsem tak objevovala místa, která dokonale zapadala do kostry příběhu.

Inspirovala jste se někde? Co bylo tím momentem, kterým se všechno odstartovalo?

Myslím, že tím „momentem“ byla moje první samostatná cesta do Itálie ještě na střední škole… Asi bych ale měla dodat, že s námětem jako takovým neměla vůbec nic společného! Co se týká samotného příběhu, velkou inspirací mi byl jeden z mých vůbec nejoblíbenějších příběhů – Hrabě Monte Christo, na který i částečně odkazuji v knihách. Vždycky jsem chtěla napsat typově podobný příběh. Ten můj jsem ale zasadila do současnosti a hrdinům ubrala pár let. :)

Chybí vám knižní postavy ze série? Vracíte se k nim občas třeba i v myšlenkách? Nebo je to pro Vás uzavřená kapitola?

Samozřejmě že mi chybí. Postavy příběhu okupovaly moji mysl intenzivně po víc jak čtyři roky. Člověk s nimi vstával i usínal a řešil všechna dramata a konflikty. Zároveň jsem ráda, že v tom nejsem sama a samotné čtenářky mi po dočtení posledního dílu Jako voda a oheň píší a ptají se, zda bude ještě nějaký další příběh s těmito postavami. Což mě strašně moc těší.

Mám pocit, že i když v budoucnu napíši dalších dvacet knih, tak Moře nálezů a ztrát bude pro mě vždycky „to první dítě“. Takže uzavřená kapitola to asi nikde nebude.
     

Co Vás vedlo k tomu, abyste napsala reálný příběh? Proč ne třeba fantasy nebo pohádku?

Přiznám se, že vlna fantasy sérií posledních let mě trochu minula a jako čtenář vyhledávám zcela jiná témata. I když je pravda, že moje první literární počiny někdy v deseti letech byly právě pohádka a nedokončený fantasy příběh.

Nevylučuji tedy, že někdy v budoucnu nevyzkouším i jiný žánr. Prozatím se mi ale líbí vytvářet příběhy, které by se ve skutečnosti mohly klidně i stát. Z reálného prostředí, s reálnými lidmi.

Líbily se mi obálky knih, které jste ztvárnila. Věděla jste už během práce na ilustracích, že tvoříte titulní obrázky?

O ilustraci na obálku, reprezentující každý díl, jsem měla jasnou představu už během psaní. Z nějakého (pro mě záhadného) důvodu se mi pak obrazy sami „připletly“ do cesty. Myslím tím doslova! Všechny ilustrace jsou graficky upravené fotografie. Občas mám dokonce pocit, že v každé udělané fotce hledám potenciální možnou budoucí knižní obálku nebo ilustraci do připravovaných knih. Focení všeho kolem je totiž jednou z mých vášní. Baví mě pak vyfocené obrázky různě upravovat. Vytvářet s nimi příběhy. Občas takhle blbnu hlavně ve Stories na Instagramu.

Ač všechny na sebe navazují, ta první obálka se od ostatních trochu liší. Byl to záměr?

Ten obrázek svým způsobem symbolizuje celou sérii. Odráží především život jedné z hlavních postav – Michaela. Zároveň poukazuje také na dva živly, vodu a oheň, které hrají velmi důležitou roli v příběhu a v životě této postavy.
Oba živly mohou brát, zároveň i dávat. Motiv ztrát a nálezů se pak prolíná celým příběhem.

archiv autorky

První dva díly jste vydala u nakladatelství Beletris, zbylé u nakladatelství Klika. Hledala jste dlouho nového vydavatele?

Bohužel už v průběhu přípravy druhé knihy jsem věděla, že budu muset změnit nakladatelství (pozn. To první ukončilo svou činnost.). Nakladatelství Klika zareagovalo velmi rychle, za což jsem nesmírně vděčná. Druhý a třetí díl dokonce vyšly jen s měsíčním odstupem. V současnosti jsou tedy všechny díly série pod pokličkou nakladatelství Klika.

Z předchozího rozhovoru na Podpoře se čtenáři mohli dozvědět, že jste Moře nálezů a ztrát připravovala 15 let. Je to poměrně dlouhá doba. Jak dlouho jste upravovala díly do finální podoby?

Zhruba 15 let mi ležel námět v hlavě, kdy jsem si pohrávala s myšlenkou napsat knihu. Celý proces od sednutí k počítači a napsání prvních vět, k vydání posledního čtvrtého dílu pak trval čtyři a půl roku. Nejdéle mi samozřejmě trvalo napsání prvního dílu Náhodní lháři. Na tom jsem se teprve vše učila. Neměla jsem s psaním absolutně žádné zkušenosti, nikdy psaní nestudovala, ani nečetla žádnou příručku o tom, jak napsat knihu. Nejvíc mi asi pomohlo to, že jsem měla naprosto jasnou představu o příběhu a jeho jednotlivých postavách. Hned po dokončení prvního dílu jsem také zjistila, že samotné napsání knihy je ta nejjednodušší část celého procesu! Nejdelší dobu autoři stráví editacemi. Během psaní čtyř knih jsem si už ale vytvořila systém kontrol, který mi funguje. Takže i když je poslední kniha Jako voda a oheň nejobjemnější, napsání a editace mi trvala nejkratší dobu.

Jak byste nalákala na přečtení Vašich knih nové čtenáře? Můžete charakterizovat, jací jsou Elena a Michael?

Elena s Michaelem jsou dva mladí lidé, kteří se, jako mnozí jejich vrstevníci, teprve hledají. Nejsou dokonalí. Dělají chyby a často musí čelit následkům jejich neuváženého chování. Oba v sobě řeší konflikt. Elena je zasněná introvertka, která ale umí vytasit drápky, když je třeba. Michael je v mnohém jejím pravým opakem. Na první pohled sebevědomý, arogantní sobec, který ale k sobě vědomě nikoho nepustí. Ukrývá totiž tajemství, o kterém neví ani jeho nejbližší okolí. Ona je z Prahy, on z New Yorku. Jejich cesty se však zkříží víckrát, než by si to sami přáli … Společně s nimi pak budete postupně skládat střípky tragického příběhu lásky a zrady.

Příběh se neodehrává jen v New Yorku a v Praze, ale také na různých místech v Itálii. Vybrala jste tato místa náhodně, nebo jste měla jasnou představu, že bude děj umístěn právě do těchto destinací?

Opět nic není náhoda. Právě na první dovolené v Itálii mě napadl námět celého příběhu. Místní pláže mě rozhodně inspirovaly:). Sicílii a samotnou Taorminu, zmíněnou v třetím díle Střepy mozaiky, jsem také sama navštívila. Navíc Florencie a Řím mě vždycky velmi fascinovaly. Byla to taková přitažlivost na první pohled, stejně tak jako s Prahou a New Yorkem.

Celá série má u českých čtenářů velmi pozitivní ohlas. Přemýšlela jste, že byste cyklus Moře nálezů a ztrát vydala také v USA?

Samozřejmě. Samotný námět příběhu je mezinárodní a věřím, že má potenciál oslovit i zahraniční čtenáře. Jen k tomu ještě povede dlouhá, trnitá cesta :). V každém případě bych chtěla nechat knihy přeložit, aby si je mohli konečně přečíst i moji přátelé a známí, kteří mi to neustále připomínají!

Jak vás motivují kladné komentáře? A jak ty záporné?

Kladné přijetí celé série je pro mě rozhodně tou největší odměnou a zároveň obrovskou motivací do budoucí tvorby. Je to potvrzení toho, že má smysl, abych se vydala touto cestou a že mnou vytvořené příběhy se čtenářům líbí.

Nepopírám však, že jsem se musela z počátku chvíli sžívat s pocitem, že moje knihy budou různě hodnoceny. Při psaní jsem na něco takového vůbec nemyslela, nebo možná o tom ani nechtěla přemýšlet. Ze strachu bych pak asi raději nic nevydala a psala si dál jen pro sebe do šuplíku. Je přirozené, že jako autor chcete podvědomě slyšet chválu. Knihy jsou jako vlastní dítě. S nadsázkou řečeno, nikdo nechce slyšet od ostatních, že vaše dítě má velkou hlavu, křivé uši a vůbec, že z máminy krásy má tak 40 % a to ještě s přihlédnutím k hezky barevně sladěným oblečkům!

Každému se navíc líbí něco jiného. Otázkou tedy je, co jsou vlastně záporné komentáře. Pokud má někdo rád horory a dáte mu přečíst dívčí román a naopak, asi si sami dokážete představit ty reakce... Je to spíš o osobních preferencích každého čtenáře, a ty jako autor nemohu nijak ovlivnit. V každém případě je pro mě zajímavé vědět, čeho si čtenáři při čtení všímají. Jak vnímají různé situace, jak vidí jednotlivé postavy. Konstruktivní komentář vždycky pomůže.

Po čtyřech vydaných knihách už na sobě jistě můžete vidět jistý tvůrčí vývoj. Můžete upřímně říct, v čem se Vaše psaní změnilo?

Nevím, zda se nějak změnilo přímo moje psaní. To nemůžu posoudit. Vždycky jsem se snažila, aby styl korespondoval s vývojem postav a posunem v ději. Zásadní věcí pro mě ale je, že jsem si už vytvořila systém, jakým způsobem píši a následně edituji knihy. Už vím, v jaké hodiny dne jsem nejproduktivnější a také co dělat, když se na něčem zaseknu. Co mě motivuje, když mám zrovna lenivé dny, nebo jak si utřídit myšlenky. Už vím, jak připravit kostru příběhu, jak na jednotlivé postavy. Napsání čtyřdílné série v tomhle byla výborná škola. Zároveň si uvědomuji, že se mám ještě mnohé co učit.

Většina spisovatelů říká, že vybrat si knihu, kterou mají nejraději, je jako zvolit si mezi svými dětmi. Já se zeptám jinak: se kterou postavou jste měla největší trápení a psala se Vám hůře než ostatní?

To je také těžká otázka a asi na ní ani neumím odpovědět. Nebo lépe řečeno, asi žádná z postav se mi nepsala hůř než ostatní. Při psaní mi pomáhalo, že jsem od začátku měla jasnou představu o jednotlivých postavách a jejich úlohy v příběhu. Čím víc detailů víte o dané postavě, tím lépe se vám píší jejich reakce na nastalé situace. Složité postavy, jako například Michael a Loretta, se mi díky tomu psaly paradoxně velmi lehce.

Moře nálezů a ztrát je definitivně uzavřeno. Co chystáte pro své čtenáře dalšího?

Se čtvrtým dílem Jako voda a oheň se příběh Eleny a Michaela opravdu uzavřel. Reakce čtenářek mě však neustále inspirují. Přiznám se, že přemýšlím i o dodatkové, možná povídkové knize o jedné z vedlejších postav, kterou si čtenářky velmi oblíbily, a jejíž příběh si i podle mě zaslouží trochu rozvinout. Navíc plánuji další překvapení, které bude souviset s tímto cyklem, ale na to si čtenáři budou muset ještě chvíli počkat.

V současnosti totiž pracuji na nové knize. Zcela novém příběhu, který tentokrát nebude na pokračování a bude se celý odehrávat v ČR. Mám už hotovou první verzi. Teď mě čeká několik fází vlastního editování a na knihu (jak doufám) se pak budete moct těšit v průběhu příštího roku.

Komentáře