Rozhovor se Šárkou Rosovou Váňovou: „Oživila jsem tak trochu kostlivce ve skříni.“

Na stránkách projektu jste si před pár dny mohli přečíst recenzi humorného románu s autobiografickými prvky nazvaného Moje dětství na draka, jehož autorkou je Šárka Rosová Váňová. V rozhovoru jsme se zaměřily nejen na její knižní prvotinu v tištěné verzi, ale i její e-knihu vydanou v loňském roce a další činnosti, kterým se paní Šárka věnuje.

Chtěla bych autorce velmi poděkovat za čas, který mi věnovala k poskytnutí rozhovoru.

Na české literární scéně se to poslední dobou jen hemží mnohostranně založenými lidmi. Na projektu jsme vám již představily díla mnoha autorů, kteří nejen píší, ale věnují se i dalším činnostem. Netýká se to pouze mužů, ani dámy nezůstávají pozadu. Chtěly bychom vám představit Šárku Rosovou Váňovou. Možná se vám bude její jméno zdát povědomé. Aby také ne. Šárka mimo spisovatelskou dráhu působí jako dabérka, moderátorka, fotografka a bloggerka. (více v recenzi)

Jak vznikl nápad sepsat humorný příběh o dětství, ve kterém se zhlédne spousta čtenářů? Jak dlouho jste na knize pracovala?

Humor mi je tak nějak vlastní od dětství. Jestli něco opravdu miluju, je: rozesmát lidi. Tímhle jsem prostě posedlá. Člověk, který se směje, je hned nějak hezčí. A tak se pořád snažím rozesmát i mnohdy blbé lidi, kteří pouští hrůzu. Občas to i vyjde. Každý jsme měli to své dětství, ale v něčem společné. A lidi čtou rádi příběhy. Na knize jsem pracovala půl roku. Pak přišel další půlrok, když jsem pochopila, že text potřebuje korekce a učesat. 

Je Vaše kniha zcela autobiografická, nebo jste u některých prožitků popustila uzdu Vaší fantazii?

V té knize je pravda… nic než pravda. Proto mi příběh žil pod rukama sám a psal se celkem snadno. Někdy víc, někdy méně. Dala jsem do něj vše, co mám. Včetně bolavých zad, než jsem přišla na to, že musím pořádně sedět a zbytečně se nepřepínat. Ale nepřepínejte se, když se vám rozvine linka příběhu a nechcete ztratit nit… Naštěstí několik masáží vše spravilo a už se zase cítím na třicet.

Jak jste se cítila při popisování autobiografických částí a vzpomínání na Vaše dětství? Nebylo Vám teskno po této době bezstarostnosti?

Musím přiznat, že mi bylo někdy i melancholicky. Oživila jsem tak trochu kostlivce ve skříni. A taky jsem si uvědomila, že z hlavních postav jsem jediná já naživu. Popravdě, byly to někdy i krásné chvíle. A vrátit bych je chtěla hlavně kvůli svým blízkým, abychom mohli být zase spolu. Jen tak se proběhnout dětstvím, ale vrátit se zpátky. Svůj současný život bych s nikým na světě neměnila. Prožila jsem to, co jsem prožít měla. Jsem šťastný člověk, občas nešťastný z okolního světa. Z toho, jak brutálně zacházíme se zvířaty a s přírodou obecně. To všechno má pak špatný dopad i na nás.

Plánujete s knihou Moje dětství na draka autorská čtení? Pokud ano, kde bychom Vás mohli v nejbližší době potkat?

Vše kolem knihy se teprve rozjíždí. Náš národ je “psavý” a ne každému autorovi se podaří proniknout do povědomí čtenářů. Dost často, bohužel, ani dobrý spisovatel neprorazí. Vše je hlavně o financích a o promu. K čemu je pak dobrá kniha, když o ní nikdo neví. S chutí se tedy s mým milým nakladatelem Karlem Svobodou pustíme mezi čtenáře. Je to člověk, kterého jsem dost dlouho hledala. Máme spolu lidsky spoustu společného a stejně tak nás spojuje stejné vnímání světa a knihy jako takové. Chystáme první autorské čtení v neděli 12. 08. 2018 v Kavárně a cukrárně Dortletka v Roudnici nad Labem. Tam budou mít čtenáři možnost si také pořídit moji knihu s dráčkem i s věnováním.

Určitě by nejen mě zajímalo, jaký osud byl hlavní hrdince Šárce nachystán v době jejího studia a dalšího života. Vím, že je příliš brzy pokládat tuto otázku, ale mohli bychom se v budoucnu dočkat další knihy ze Šárčina života?

Vše to je v rukou čtenářů. Pokud bude poptávka, pustím se do Puberty na draka. Malou Šárku jsem nechala v ději vyrůst a dospět a pak odjet na internát. Pokud budou čtenáři mít chuť se za ní rozjet vláčkem motoráčkem, budu psát dál. Celkově můj život byl a je plný zvratů, vzestupů a pádů… ale i legrace, takže je o čem psát. Fikci moc vymýšlet neumím.

Působíte nejen jako spisovatelka, ale i dabérka, moderátorka, bloggerka a fotografka. Ovlivnila práce na Vaší nové knize nějakým způsobem Vaše zbylé uvedené činnosti? Dá se vůbec tolik činností zkombinovat společně s rodinou?

Vzhledem k tomu, že mám čtyři dcery a v médiích působím od roku 1996, muselo vždy vše fungovat. Více či méně dobře. Jinak by to prostě nešlo. Tři dcery mám už dospělé a z domu a nejmladší je ještě malá a je to taková moje skvělá inspirace. Doslova hltala můj příběh pod rukama a nebyla sama. Také moje sestřenice Zdenička, která mi dodávala energii a důsledně vyžadovala pravidelný přírůstek textu. Teď žiju v ústraní, věnuji se dlouhá léta výkladům karet a píšu. Je mi tak nějak líp. Jsem sice hodně pracovitá po všech stránkách, ale snažím se vše dělat v souladu a neudřít se.

V loňském roce byla vydána Vaše první e-kniha nesoucí název Přiměřeně laskavé příběhy. Je samozřejmé, že je rozdíl mezi tím spatřit e-knihu a držet v ruce fyzickou podobu Vašeho snažení. Prozradíte nám, jaký to byl pro Vás pocit, když jste si poprvé vzala do ruky Moje dětství na draka?

Moje e-kniha vyšla díky manželově finanční pomoci. Za což jsem mu vděčná a taky za jeho trpělivost při delších pauzách ve stravování, kdy jsem byla zmítaná tvůrčím zápalem. Je to úžasný chlap, který se mnou nese to dobré i zlé a můžu se o něj vždy opřít. Je to vlastně vzájemné. Jen si nějak nemůže zvyknout, že má doma spisovatelku. Nezatracuji elektroniku. Ale knihy nasoukané ve čtečce, jsou jen data. Úspora místa v kufru na cesty, proč ne. Nemám to jen ze své hlavy, tenhle názor má spousta mých přátel. Držet knihu fyzicky v ruce, neřkuli tu svoji, je nepředstavitelné dojetí a naplnění dlouhodobého úsilí. Takové krásné majetnictví a pocit hrdosti. A když je přidáno věnování, tak i obdarovaný je opravdu potěšen.

Přemýšlíte, nebo dokonce pracujete v současné době na nějaké další knize? Nepřemýšlela jste do budoucna i třeba nad změnou žánru?

Mám takřka dokončenou knihu Kukačka v podnájmu. Je to spíš publicistika o tom, jak někdy dopadne člověk, když důvěřuje lidem. Čekám s dokončením knihy na to, jak se s touto ženou, která připravila své bytné o dobré dva miliony korun, a dokonce podváděla i na úřadu práce, vypořádá policie. Zatím jí to trvá rok… Ráda bych ten příběh nějak uzavřela. Tak snad se dočkám.
V současné době pracuji na knize Pohádky z naší zahrádky. Pochopitelně hlavně pro naše nejmenší. Nesmím nechat tu naši nejmladší vyrůst, aniž by byla mojí beta čtenářkou. Je to můj báječný lakmusový papírek a dětství je tak krátké...

V případě knihy Přiměřeně laskavé příběhy se v podstatě jedná o Vaše články, které jste publikovala na Vašem blogu. Neplánujete v budoucnu i tištěnou verzi této publikace?

Samozřejmě by bylo moc příjemné vydat i tuto knížku. Těším se z poměrně slušné čtenářské obliby mých blogů. Ovšem zájem o blogy v e-knize, za skutečnosti, že se dají volně přečíst na internetu, tak závratný není. Lidé většinou říkají, že si knihu pořídí, až vyjde tištěná. Ono to tak je. Není nad tu voňavou knihu s věnováním, kterou čtenář fyzicky vlastní.

Prozradíte nám něco o Vaší cestě k blogování? Čím se zabývá Váš blog, o co se zajímáte a jak často píšete nové články?

Psát blogy jsem začala v době, kdy jsem odešla ze zaměstnání, které bylo na hony vzdálené tomu, co bych dělala ráda a s láskou. Péči o postižené lidi, mi znechutili vlastně ti zdraví. Blogy píšu jak jinak než o svém životě. Vyhýbám se politice, kritice kohokoli a čehokoliv. Je fakt, že se pochopitelně ani tomu občas neubráním. Je únavné, jak si pořád na někoho nebo na něco stěžujeme. Tu dobu, kterou žijeme si utváříme sami.  A ti druzí i politici se k nám chovají tak, jak dopustíme. A tak se asi z nudy, aniž bychom si každý zametl před svým prahem, hádáme sami mezi sebou. A nadáváme na ty nahoře. Když kritika nepomáhá, je třeba vyjít do ulic. A to nejsem anarchista. I dítě, když neúnosně zlobí, by mělo dostat na zadek.

Literatura ovlivňuje naše životy. Jaký máte Vy osobně vztah ke knihám? Existuje nějaké dílo, které Vám do života něco dalo, či naopak vzalo?

Knihy byly, jsou a vždy budou mou duševní potravou. Hlavně v dětství, to bylo něco! O letadélku Káněti, Neználek ve Slunečním městě, tu knihu jsem přečetla v pěti letech a díky ní jsem se naučila číst ještě před školou. Taky Honzíkova cesta, Děti z Bullerbynu, Patnáctiletý letec… mohla bych jich vyjmenovat stovky. V dospělosti už tolik nečtu. Chybí mi soustředění, protože píšu. A pokud čtu, tak čtu knihy vydané hlavně mými přáteli. Za srdce mě vzaly knihy Jiřího Růžičky Šťastnej jako blecha, Doteky života od Barbory Dvorecké, taky Jak chutná Mozart od Richarda Pachmana nebo Univerzální zákony života od Mirka Vojáčka (vlastně ilustrátora mé knihy). To vše jsou knížky, ve kterých si čtu podle nálady a mám je na nočním stolku. Přiznám se, že jsem se nechala zlákat Padesáti odstíny... a hrdě si nakoupila všechny tři díly. Skončila jsem se čtením v půlce druhého. Nějak mě ten děj unavil. Ale netvrdím, že se k těm knihám nevrátím. Nikdy nekritizuji knihu, která mě nezaujala nebo zklamala. Vím, co to dá za práci, aby vůbec vznikla. Zaujme třeba jiné.

Ráda bych se zeptala na něco z jiného soudku. Jste vystudovaná fotografka, což je zajímavá profese. Věnujete se focení i v současné době, nebo je pro Vás prioritní psaní?

Fotografii jsem se nikdy nepřestala věnovat, ale uchvátil mě zpočátku televizní a potom rádiový svět a tomu jsem se věnovala čtvrt století. Fotím si jen tak pro radost, asi mě to naplňuje víc než ta povinnost být k službám ve fotoateliéru. Možná trochu fobie z dětství. Tam jsem si ho opravdu užila dost. Ráda bych časem namluvila Moje dětství na draka jako audioknihu, tu práci bych si hodně užila. Mluvené slovo je pro mě droga, kyslík…Moc mě baví kontinuální dabing, čtené příběhy nebo komentáře k filmům. Ale k této práci se zas tak často neherec nedostane.