Rozhovor s V. R. Machem: „Češtinu používá 10 milionů lidí, a to není zase tak málo. Tak o ni pečujme.“

V. R. Mach se vyhoupl na vysluní českého knižního trhu se zajímavým debutem, který má tendence oslovit hned několik kategorií čtenářů. Jeho román Miláček Anglie vás mile překvapí jak svým tématem a námětem, tak i zvoleným jazykem, který je mladistvý a živý. Mnohem více se o tomto díle dozvíte v naší recenzi. Mimo jiné jsme vám také zprostředkovaly krátkou ukázku, která vám náplň knihy přiblíží.

Zdroj: autorův archiv

Co se týče románu, přišel nám zajímavý a zároveň se nám v hlavě zrodilo několik otázek, na které bychom rády znaly odpověď. Z tohoto důvodu jsme se neostýchaly a autora jsme pro vás vyzpovídaly. Co nám prozradil o své osobě a o knížce? Pojďte si vychutnat rozhovor, ve kterém najdete množství zajímavých informací.

✴ ✴ ✴

Na samém počátku příběhu mě zaujal zajímavý historický úvod. Kde jste čerpal informace?

V odborné literatuře, v beletrii, TV kanálech se zaměřením na historii, dále ze školních znalostí, samostudia a zajisté z internetu.

Jak Vás vůbec napadlo napsat příběh mladičké aristokratky? V doslovu jsem sice nějakou drobnou informaci postřehla, ale mohli bychom se dozvědět trošku více?

Mezi nejvýznamnější britské panovníky řadím Alžbětu I., Viktorii – a obě jednou doplní Alžběta II. Ač byla každá úplně jiná, něco společného mají: během života si uměly poradit s mnoha těžkými překážkami, aby dostály závazkům, které na ně kladla doba i vrtošivý osud. Je známo, že tisíce urozených i prostých anglických žen a dívek musely projít podobně nelehkou cestou. Lady Pat je jednou z nich, neboť životní pouť této londýnské aristokratky se dramaticky vyvíjí až do dnešních dnů – a ona zatím ve všech zkouškách obstála.

Na vcelku malou plochu se Vám podařilo vepsat příběh plný intrik, nenávisti, ale také lásky a krásy. Jak dlouho jste na díle pracoval? Co všechno Vaše práce obnášela?

Příběh byl napsán za 15 měsíců, dalších devět zabraly moje úpravy textu, volba obrázků, návrh obálky, pak ještě půl roku korektury, redakce a tisk. Věnoval jsem románu dva roky života – v průměru sto hodin měsíčně, což je v našich poměrech poloviční pracovní úvazek. Nemít fantastické rodinné zázemí, mohl bych o své knize pouze snít.

Zajímavé mi přišly historické odbočky v jednotlivých kapitolách. Nejprve se týkaly Anglie, pak Ruska a v neposlední řadě také samotného Československa. Jak vznikaly tyto odbočky? Zabraly asi mnohem více času než psaní příběhů rodiny Gregorových a dalších postav, že?

Kupodivu ani moc ne. Za roky, co chodím po světě, mám hodně nastudováno, načteno, nakoukáno, odposloucháno. Proto „výlety do historie“ nebyly tak těžké. Ale je fakt, že zjišťovat, kde byli manželé Gorbačovovi (u mne Rostovovi) na návštěvě Anglie nebo jak vypadal král Eduard Vyznavač či co bylo příčinou realitní krize v Londýně počátkem 90. let, obnášelo pár hodin studia navíc. V době, kdy lze veškeré informace získat na počítači a člověk dovede přečíst text v angličtině, vypátráte vše, co se událo na tomto světě. Jistě, jít do hloubky některých událostí a dějů chce další zdroje a prameny, ale o tom můj román není.

Téměř všechny postavy ve Vašem románu jsou detailně propracovány. Měl jste jejich živé předlohy?

Ano, měl – většina postav má nějaký předobraz. Nejzábavnější je vytvořit si vizuální podobu. Někdy popustím uzdu své fantazie, a tak Charles vypadá jako skvělý americký herec Jon Hamm (Šílenci z Manhattanu), zato Henriette je kompilací mé babičky a tchyně. U záporáka Drábka mě napadlo více lidí, ale nechci nikoho jmenovat. A zachytit mlaďounkou a krásnou Patricii? – To byl skutečně oříšek, neb je něco mezi císařovnou Sissy a Elizabeth Taylor. Myslím, že ji hezky nakreslil pan Martin Hron (viz propagační leták, který byl přílohou knihy). Stvořit charaktery postav je asi nejtěžší na celém románu. U mne jich vystupuje poměrně dost. Člověk s nimi musí nějakým způsobem komunikovat, jinak je po pár kapitolách od sebe nerozeznáte. Možná proto se v ději objeví dost neortodoxních a svérázných jedinců.

Vaši knihu doprovází několik kreseb Mirka Vostrého, které vznikaly podle fotografických podkladů Jiřího Šebka a Dory Martinkové. Vznikaly fotografické předlohy v průběhu psaní tak, aby seděly k příběhu? Nebo jste již předem měl jasno, jaké obrázky budete potřebovat? Jinak musím podotknout, že ty kresby jsou opravdu nádherné.

Vše výše uvedené vznikalo, když jsem dopisoval rukopis, jelikož už bylo jasné, jakými místy se děj prohnal. Mimochodem, vždy jde o budovy, na něž je Mistr Vostrý opravdu machr. Jenom chci zdůraznit, že je škoda, že v knize nelze vidět fotografie, a také že některé kresby se povedly napoprvé, ale třeba dům Gregorových na Pelhamu či strom v popředí zámku Duncanglenn se vydařily až na xtý pokus. Nechci opomenout vyznění obálky. Pan Nosek z Kliky, kde mi kniha vyšla, našel a upravil výsledné foto, přesně jak jsem si představoval.

 

 

Když se vrátím k Patricii Gregorové. Snažila jsem se pátrat po internetu, ale žádnou šlechtičnu toho jména jsem nenašla. Dle doslovu existovala, ale ani o ní, ani o jejím rodu jsem se nikde nic konkrétnějšího nedočetla. Mohl byste nám více přiblížit její osud, nebo je to náplň nějaké další Vaší knihy?

V předešlých odpovědích jsem již naznačil, jak Pat vypadá a také že – byť se narodila se zlatou lžičkou v ústech – její život není rozhodně procházka růžovým sadem. Samozřejmě že si za problémy může sama. Je paličatá, vzpurná, šťouravá a patří k osobám, jež přitahují maléry – snad je i vyhledává. Na druhou stranu je krásná, bohatá, inteligentní, nezávislá, milá a přes svůj původ má schopnost soucítit se slabými. To, že přitahuje zástupy mužů, ale toho pravého ještě nepotkala, asi nikoho nepřekvapí. Lidé se mě ptají, kdo to ve skutečnosti je, že žádná lady Gregorová v Londýně nebydlí. Odpovím takto: Nejslavnější film všech dob – „Občan Kane“ – naznačil, kdo by tak tím Kanem mohl být. Takže kdo bude mít chuť, ať si tipne, kdo je lady Patricie. Já si však myslím, že to není podstatné. Jistě, více naznačí další kniha.

Při čtení mě překvapila multižánrovost románu. Mohla bych konstatovat, že si Vaši knihu může přečíst téměř každý. Jak Vás napadlo zakomponovat do příběhu kromě romantiky také prvky thrilleru, detektivky, v některých případech dokonce i vědy?

Každý zná vánoční film „Láska nebeská“, karlovarskou becherovku nebo třeba dort, co sežral kočičce a pejskovi zlý pes. V prvních dvou případech se namíchání všeho možného povedlo, v posledním ne. Ponechám na čtenáři, jak jsem se s mixem různého v jeden celek popasoval já sám.

Na konci svazku jistě každého čtenáře potěší rodostrom rodu Duncanů, Gregorů a Consettů v létě 1989. Je komplexní a každý čtenář si tak může udělat obrázek o složitých rodinných vztazích. Kdy tento rodostrom vznikl? – Před, v průběhu, nebo po napsání knihy? Když čtete, máte rád také přehled o postavách a jejich rodinných vztazích?

Základ rodokmenu vznikl již před 1. kapitolou. V průběhu psaní se rozšiřoval. Teď by zabral plochu kancelářského stolu, neboť vedle větve londýnské a yorkshirské existuje bavorská, česká, skotská a ruská. Nechci nikoho děsit, ale možná by v řadě našich rodin zírali, kam až sahá jejich příbuzenstvo. Sám jsem se o tom v uplynulých letech přesvědčil, a i to byl jeden z impulsů, proč si vybrat takové téma. Nezanedbatelný vliv mají i romány či jejich televizní zpracování. Uvedu ty nejzásadnější – Alex Haley: „Kořeny“, John Galsworthy: „Sága rodu Forsythů“ a slavná pentalogie pana Neffa o rodech Nedobylů a Bornů.

Poslední otázka, která v žádném našem rozhovoru nesmí chybět, zní: Co říkáte na projekt Podpora českých autorů?

Jen více takových českých projektů! A podtrhuji slovo „českých“. My se z nejrůznějších důvodů těžko vyrovnáme velkým národům z našeho kulturního okruhu, jako jsou Američané, Rusové, Němci, Angličané…, což jsem v knize na několika místech naznačil. Ale máme ten nejdůležitější znak (spolu s územím), jejž každý národ potřebuje – vlastní jazyk. Češtinu používá 10 milionů lidí, a to není zase tak málo. Tak o ni pečujme.