Zimní případ je třetím dílem o hmyzím detektivovi Koumesovi, kterého vytvořil Josef Quis. Koumes poprvé spatřil světlo světa v roce 2004. Nebyl však v žádné knize, ale na výukových CD hrách pro procvičování češtiny. V současné době vychází jak knižně, tak i komiksově v časopisu Dráček.
Jakým úkolem je tentokrát detektiv pověřen? Sympatický hrdina musí v předvánočním čase vypátrat, kdo ukradl zlatou korunku princezny Kley a proč se záhadně ztrácejí mravenci.
Zuzánek
Koumes stál s Hakimem na vršku staré skříně a celou půdu měl před sebou jako na dlani. Klea měla pravdu. Ubytování tady mělo své kouzlo. Vlevo byla cihlová stěna sousedního domu, ideální místo na spaní. Bylo zde plno otvorů, komůrek a prasklin, kam může unavený brouk hlavu složit a přespat zimu. Stěna byla příjemně teplá. Úplně v rohu se tísnilo na sobě asi deset berušek. Na opačné straně, soudě podle natažených pavučin, bydlel zřejmě místní pavouk. Napravo bylo malé vikýřové okénko s prasklým sklem. Byl odsud výhled na celý zasněžený dvorek a budovy kolem.
„Budete si, pane Koumesi, přát ještě něco?“, zeptal se Hakim.
„Myslím, že ne. Děkuji, Hakime. Pokud bych něco potřeboval, vím, kde tě najdu“.
Hakim se uklonil a zmizel v prasklině ve zdi. Koumes si ještě chvíli prohlížel půdu a pak se rozhodl, že bude nejlíp, když si najde nocleh v některém z výklenků cihlové zdi. Pomalu začal slézat z vršku skříně. Opatrně se spustil pootevřenými dveřmi na první vnitřní polici. Pod ním na věšáku visel už jen starý kabát.
„Nazdar kamaráde!“, ozvalo se najednou pod Koumesem. Když se naklonil, uviděl na límci kabátu sedět jakéhosi hmyzáka. Byl to malý brouček s hnědými křidélky s bílým vzorem. Usmíval se na Koumese a přitom se zakusoval do kabátu.
„Ahoj kamaráde“, odpověděl Koumes. „Já jsem brouk Koumes z louky pod lesem. A kdopak jsi ty?“ Brouček dožvýkal zbytek límce a povídá: „ Já jsem Zuzánek. Mol šatní a módní poradce. Tebe jsem tady u nás na půdě ještě neviděl. Copak tady děláš? Hledáš ubytování na zimu?“
 |
| Zdroj: autorův archiv |
„Po pravdě nějaké ubytování si hledám, myslel jsem, že by byla nejlepší některá z těch prasklin ve zdi naproti“.
„Tak to máš pravdu, jen musíš najít nějakou volnou, bývá to dost obsazené. Koukám, že máš krásnou šálu! Jakpak asi chutná?“
„Ta není k jídlu, kamaráde.“
„Škoda…“, zesmutněl Zuzánek.
„Poslyš, Zuzánku, ty to tady na půdě a kolem zřejmě docela dobře znáš?“
„Bydlím tu už od doby, co tenhle kabát byl ještě módní hit. Co bys potřeboval vědět?“
„Víš, já jsem soukromý detektiv a vyšetřuji případ jedné krádeže. Neslyšel jsi snad někoho mluvit třeba o zlatě?“
Zuzánek znovu přestal žvýkat límec, roztáhl křidélka a přilétl vedle Koumese. Chvíli si ho prohlížel a pak si poklepal na čelo. „Hmyzáci a zlato! Kdopak to kdy slyšel! K čemu by bylo hmyzákovi zlato? Takhle třeba chutná šála…“ a mol se zálibně zadíval na barevné proužky Koumesovy šály.
„Poslechni, kamaráde, potřeboval bych nějaké informace. Pokud jsi neslyšel o zlatu, určitě víš, kde bych se o něm mohl něco dozvědět.“ Zuzánek si pohrával s Koumesovou šálou a tvářil se, jakoby to Koumes říkal někomu jinému.
„Co za to?“, pronesl po chvíli. Koumesovi bylo jasné, že chce li se v pátrání posunout dále, šálu neubrání. Odmotal z krku kus šály, právě ten kus s těmi barevnými proužky a obrátil se k Zuzánkovi.
„Chceš kousnout?“ Zuzánkovi se rozsvítily oči jako žárovičky.
„Chci...!“
„Tak jo, dostaneš kousek šály, ale vyklop, co víš“.
 |
| Zdroj: autorův archiv |
„Dobrá, Koumesi. Hele, bude nejlepší, když se přesuneme támhle k oknu“, řekl mol a zlehka se vznesl do vzduchu. Chvíli plachtil na místě a pak zamířil směrem k vikýři. Tam dosedl na okraj a mával na Koumese. Koumes seskočil na ramínko kabátu pod sebou, uchopil zip a sjel dolů na dno skříně. Přeběhl podlahu půdy a vyšplhal na okno a posadil se vedle Zuzánka. Přes zamrzlou tabulku skla byl výhled na celý zasněžený dvorek. Sněhové vločky tiše kroužily za oknem.
„Tak koukej, Koumesi. Támhle dole, vedle průchodu na ulici je skleněná budova. V ní lidé, co bydlí vedle v domě, pěstují různé rostliny. Je tam teplo i v zimě. Tou budovou projdeš. Vpravo budeš mít malou dílnu a garáž. Proti sobě velkou budovu. To je starý pivovar. Sklepním okýnkem se dostaneš do bývalé stáčírny piva. V trubkách tam zůstalo ještě dost ležáku. Každý večer se tam slézají švábi, rusi a jiné podivné existence. Pijí pivo a hrají karty. Taky se tam uzavírají různé obchody. Ne úplně čisté, jestli mi rozumíš. Tam by ses mohl něco dozvědět. Ale pozor! Je to dost nebezpečná skupinka. Raděj jim neříkej, že jsi detektiv. Mohlo by jít i o život.“
Koumes chvíli hleděl z vikýře na zasněžený dvorek. Bylo jasné, že tenhle případ nebude jednoduchý.
„Tak co ta šála?“, mlsně kýval hlavou Zuzánek směrem ke Koumesovi.
„No jó, tak si kousni“, podal mu konec šály Koumes. Ve chvíli se jeho šála zkrátila o třetinu a Zuzánek spokojeně odletěl směrem ke skříni.
Text © Josef Quis
© Nakladatelství Brána, 2017
Komentáře
Okomentovat